Článek
A to všechno ideálně bez zapomenutí čehokoliv důležitého. Ten den jsem byla zvlášť hrdá, protože jsem měla pocit, že jsem všechno zvládla v rekordním čase. Matěj stál u dveří, batůžek na zádech, bunda zapnutá, botičky na nohou. Dokonce si sám učesal vlasy, což se projevilo zajímavým kohoutem vzadu na hlavě, ale to jsem v zájmu jeho samostatnosti raději nekomentovala. Pes byl vyvenčený a já jsem měla sbalené všechny papíry na důležitou poradu. Poslední lok kávy a můžeme vyrazit.
„Mami, a kde máš klíče?“ zeptal se Matěj s tím svým nevinným výrazem, který obvykle znamená, že ví něco, co já ne.
A v tu chvíli mi došlo, že nevím, kde jsou. Včera večer jsem je dala… kam vlastně? Začala jsem prohledávat kabelku, kapsy u kabátu, misku na klíče v předsíni, stolky, poličky. Nic.
„Matýsku, neviděl jsi někde moje klíče? Ty velké, co s nimi odemykám dveře?“ zeptala jsem se, zatímco jsem rozhazovala polštáře na pohovce.
Matěj přikývl s výrazem naprosté samozřejmosti. „Jo, dal jsem je do lednice.“
Zamrzla jsem uprostřed pohybu. „Cože jsi udělal?“
„Dal jsem je do lednice,“ zopakoval trpělivě, jako kdyby vysvětloval něco naprosto logického dospělému, který to nechápe. „Aby se neztratily.“
Otevřela jsem lednici a opravdu – moje klíče ležely hned vedle jogurtů, pečlivě položené na poličce, kde obvykle máme sýry. V první chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo zlobit. Nakonec jsem zvolila třetí možnost – zeptat se proč.
„Matěji, proč jsi dal moje klíče do lednice?“
Podíval se na mě, jako bych se ptala, proč je obloha modrá. „Protože tam dáváme všechno důležité.“
Ta odpověď mě zarazila. „Co tím myslíš, že tam dáváme všechno důležité?“
„No, říkáš, že v lednici musí být jídlo, aby se nezkazilo. A včera jsi tam dala i tu květinu od babičky, aby vydržela. A taky tam dáváš to víno pro návštěvy. A tvůj krém na obličej. Tak jsem tam dal tvoje klíče, aby se neztratily, protože jsou přece důležité.“
Stála jsem tam s klíči v ruce a nevěřícně se dívala na svého pětiletého syna. Jeho logika byla dokonalá. Z jeho pohledu to dávalo naprostý smysl – proč by klíče, které jsou nepochybně důležité, neměly být uložené tam, kde uchováváme všechny ostatní důležité věci? Najednou mě napadlo, kolik takových „dospěláckých“ nelogičností každý den Matějovi předkládám, aniž bych si to uvědomovala.
Ten den jsme do školky a do práce dorazili o deset minut později, ale celou cestu jsem se usmívala. Matěj mi totiž cestou vysvětlil, že příště by mohl dát do lednice i moje brýle (aby se nerozbily) a peněženku (aby ji nikdo neukradl). A také se zeptal, jestli by mohl do lednice dát i našeho psa Bena, když je venku horko – přece by se tam krásně ochladil.
Když už Matěj spal, vyprávěla jsem o tom manželovi. Smál se, až mu tekly slzy. „Ten náš kluk jednou bude vědec nebo filosof,“ prohlásil a já jsem musela souhlasit. To, co nám dospělým připadá jako dětská hloupost, je často jen jiný způsob uvažování. Nespoutaný konvencemi, nezatížený tím, co „se dělá“ a co „se nedělá“.
Začala jsem si všímat i dalších příkladů Matějovy osobité logiky. Třeba když si obléká ponožky naruby, protože „nechce, aby ten obrázek byl smutný, že je zavřený uvnitř“. Nebo když mi vysvětlil, že měsíc na obloze je ve skutečnosti jen půlka sušenky, a tu druhou půlku určitě snědl nějaký obr. A přesvědčoval mě, že by bylo mnohem lepší, kdyby auta jezdila po obloze a ptáci po silnici, protože „ptáčci by měli na silnici čáry a věděli by, kudy létat, a auta by nahoře nikomu nezavazela“.
Dospělí často dětem vysvětlují, jak funguje svět. Ale málokdy se zastavíme a posloucháme, jak by podle nich fungovat měl. Přitom je v té dětské logice často víc moudrosti, než bychom čekali. Někdy si říkám, jestli bychom neměli my dospělí občas přemýšlet víc jako děti – svobodněji, kreativněji, bez předsudků a zaběhnutých vzorců.
Od té příhody s klíči v lednici jsem zavedla nový rodinný rituál. Každý večer při večeři se jeden druhého ptáme: „Co jsi dnes viděl jinak?“ Je to naše malá hra, jak se dívat na svět novýma očima. Matěj v tom samozřejmě exceluje. Včera mi například vysvětlil, že mrak není z páry, ale „je to cukrová vata pro ptáčky, když mají dlouhý let a potřebují svačinu“.
Vždycky, když teď nemůžu něco najít, jako první se podívám do lednice. Ne že by tam ty věci byly, ale připomene mi to, abych se na chvíli zastavila a podívala se na svět očima pětiletého kluka. A možná, jen možná, by svět byl o něco lepším místem, kdyby víc lidí dávalo své klíče do lednice – jen pro jistotu.
