Článek
A já mu věřila. Celý rok jsem pracovala bez jediného dne volna, takže vidina dvou týdnů klidu na pláži byla přesně to, co jsem potřebovala.
Na začátku července přišla zpráva: „Zítra vyrážíme, všechno je domluvené.“ Měla jsem radost, ale i trochu stres. Nic konkrétního jsem nevěděla. Když jsem se zeptala, kam jedeme, usmál se a řekl: „Nech se překvapit.“ Tak jsem si zabalila pár letních šatů, plavky, sandálky. Netušila jsem, že to jediné, co si skutečně užiju, bude klimatizace v autě.
Po třech hodinách cesty jsme odbočili do malé vesnice. „Tady přespíme první noc,“ vysvětloval, zatímco jsme vjížděli na dvůr staršího rodinného domu. Vyšla maminka s bábovkou, tatínek v montérkách se zaradoval, že jsme konečně dorazili. A pak to přišlo: „Iveto, snad ti nevadí trocha práce. Zítra bude potřeba pomoct na zahradě, sbíráme brambory.“ Myslela jsem, že žertují. Než jsem se stačila vzpamatovat, stála jsem na poli s motykou v ruce a slunce mi pálilo do zad.
Během pěti dnů jsme neopustili vesnici. Místo moře jsem viděla jen konec záhonku. Vařila jsem, pomáhala v kuchyni, plela a poslouchala historky z dětství mého partnera. On si občas odskočil na pivo s kamarády, zatímco já s jeho mámou zavařovala okurky. Když jsem se ozvala, že tohle není dovolená, jakou mi slíbil, řekl jen: „Vždyť je tu krásně, příroda, klid…“
Přijela jsem domů vyčerpaná, se škrábanci na rukou a naprosto bez odpočinku. Přítel byl spokojený. Prý jsme ušetřili a navíc „pomohli rodičům“. Já ale věděla jedno: příště se nenechám opít rohlíkem. Dovolená pro mě znamená relax, ne neplacenou výpomoc. Od té doby trvám na tom, že jakýkoli plán se mnou musí být jasně řečený dopředu. A nejlépe i písemně.
Možná jsem tehdy skončila s motykou v ruce, ale aspoň jsem konečně pochopila, že „luxus“ má pro každého jiný význam. A že když člověk něco nechce, musí to umět říct nahlas.
