Článek
Martin (27): Chtěli jsme ušetřit na dovolené. Byla sice levná, ale také nejhorší v mém životě
Ať hlavně na chvíli vypadneme z práce, vyměníme kuchyň za pláž a zdi za otevřený výhled. Nechtěli jsme nic extra, jen se natáhnout k moři, dát si večer pivo a chvíli nemyslet na nic. Když nám z vyhledávače vyjela nabídka s titulkem „All inclusive včetně letenek za 8 990“, řekli jsme si – hele, buďme upřímní, za tuhle cenu si v Chorvatsku nepostavíš ani stan. A tak jsme to vzali.
Začalo to už na letišti. Odlet byl z Bratislavy v 5:15 ráno, což znamenalo vstávat někdy ve dvě, jet v noci autem a modlit se, že nechytneme žádnou kolonu. Cestou jsem si říkal, že přece není důležité, jak to začíná, ale jak to skončí. Jenže čím víc jsme se blížili cíli, tím víc mi začínalo docházet, že tohle bude zkouška. První facku nám dala delegátka – ve chvíli, kdy nás vyzvedla, měla výraz jako zdravotní sestra po dvanáctce. Jen nás poslala do autobusu a zmizela s větou „všechno se dozvíte na schůzce zítra“. Do té doby jsme byli odkázaní na letáček, který měl víc pravopisných chyb než informací.
Hotel stál na okraji města, které vypadalo jako kulisa ze socialistického filmu. Beton, ošlehané fasády, obchody s názvy jako „Market 2000“, a pocit, že čas se tu zastavil někdy v devadesátkách. Místnost, která nám byla přidělena, měla klimatizaci – ovšem nefunkční. Místo výhledu na moře jsme koukali do zadního dvora, kde se každý večer scházeli zaměstnanci hotelu na cigáro. Ve dvě ráno bylo slyšet kašlání, ve tři se někdo smál, ve čtyři startovala klimatizace na sousedním pokoji a od pěti začali štěkat psi. První noc jsme nespali skoro vůbec, druhou jsme si přinesli špunty do uší. Pomohly jen trochu.
Jídlo se podávalo v jídelně s atmosférou školní kantýny. Ráno vařená vejce a tvrdé rohlíky, v poledne rýže s něčím, co se tvářilo jako kuře, ale chutnalo jako guma. Večer těstoviny s omáčkou, kterou nešlo identifikovat. Všechno bylo buď přesolené, nebo bez chuti. Když jsme se ozvali, číšník pokrčil rameny. Vše zahrnuto, řekl, jako by to mělo být uklidňující. Místo piva byly k dispozici sudové nápoje nejasného původu, které chutnaly jako voda se sladidlem. Po třech dnech jsme začali kupovat vlastní jídlo v obchodě a večeřet na lavičce u pláže.
A pak tu byla pláž. To, co se v katalogu jmenovalo „soukromá pláž hotelu“, byla ve skutečnosti veřejná betonová plošina se schody do vody. Všude vajgly, plastové kelímky, černé popelníky přetékající obsahem. Slunečník za poplatek, lehátka za další. A lidé. Desítky lidí namačkaných na pár metrech čtverečních, křik dětí, hlasité hádky v několika jazycích. Když jsme se pokusili najít klidnější místo, zjistili jsme, že kolem hotelu nic jiného není. Jen další beton, sem tam smetiště a stará parkoviště zarostlá trávou.
Začali jsme se hádat. Ne moc, ne často, ale přesto jinak než doma. Ona chtěla chodit ven, i když nebylo kam, já jsem chtěl radši zůstat na pokoji, kde aspoň nebylo vedro. Oba jsme cítili, že jsme naštvaní – ale ne na sebe, spíš na tu bezmoc, na ten pocit, že jsme si něco vysnili a dostali pravý opak. A že s tím nemůžeme nic dělat. Žádné reklamace, žádná změna. Jen přežít těch sedm dní a počítat hodiny.
Na čtvrtý den jsem chytil střevní potíže. Pět hodin na pokoji, běhání mezi postelí a koupelnou, klimatizace dál nefungovala a přítelkyně seděla na balkóně, odkud nebylo nic vidět. Prý aspoň trochu ticho. V tu chvíli jsem si poprvé přiznal, že tohle není dovolená. Je to trest. A že kdybych mohl, sednu na první letadlo domů. Jenže jsem nemohl.
Když se mě pak lidé ptali, jaké to bylo, říkal jsem – „levné“. A pak jsem se usmál. Protože jak popsat, že jste si zaplatili za zážitek a místo něj dostali šňůru zklamání? Že jste se snažili být pozitivní, ale pozitivní nebylo nic? Že jste nechtěli být nároční, a přesto se ukázalo, že i úplné minimum může být nedosažitelné?
Nejhorší nebyla ta špína, jídlo nebo rámus. Nejhorší byl ten pocit, že vás někdo nachytal. Že jste věřili obrázkům, které neodpovídají realitě. Že jste chtěli být rozumní, a byli jste jen naivní. A že i když si řeknete „hlavně, že jsme spolu“, tak po týdnu v tomhle prostředí si už ani tím nejste jistí.
Od té doby jsme nikam neletěli. Další rok jsme si vzali stan a jeli podél Vltavy. Voda studená, spacáky vlhké, ale večery byly tiché, rána čistá a jídlo vonělo po ohni. Nikdo nám nic nesliboval a všechno, co jsme dostali, jsme si vytvořili sami. Možná to nebylo luxusní. Ale bylo to naše. A hlavně – cítil jsem, že tam patřím. Že nic nepředstírám. Že dovolená může být skutečný odpočinek, i když nestojí tisíce. Nebo možná právě proto.
Teď už vím, že když člověk hledá levnou dovolenou, neměl by hledat nejnižší cenu. Měl by hledat místo, kde se bude cítit dobře. Kde ho nic netlačí, netíží, neklame. Kde může být sám sebou. I kdyby to mělo být v chatce u rybníka nebo na verandě u známých. Protože levně neznamená vždycky dobře. A někdy právě ta nejlevnější dovolená může stát nejvíc – zdraví, náladu i kus důvěry.
Ten týden jsem si říkal, že se to jednou možná změní v historku. A že se tomu budeme smát. Zatím se ale nesměju. Ještě pořád cítím tu pachuť. A hlavně si pořád opakuju: nikdy víc za každou cenu. Dovolená nemá být levná. Má být dobrá. A na tom se už nikdy šetřit nebude.
