Článek
Sotva jsem otevřela dveře a spatřila učitelku, která na mě kývla, tušila jsem, že mě čeká něco nepříjemného. Na tváři neměla obvyklý úsměv, spíš výraz, který mi okamžitě rozbušil srdce. Přiznávám, že v tu chvíli se mi hlavou honilo všechno možné. Spadl? Uhodil se? Choval se nevhodně?
Nikdy jsem od nich neslyšela nic horšího než drobnou poznámku, že je trochu divočejší a musí se více krotit. Takže jsem šla k ní s nervozitou a čekala, co z ní vypadne. A pak to přišlo. Řekla mi, že syn dnes ublížil jinému dítěti. Doslova. Prý ho odstrčil tak prudce, že kluk skončil na zemi a rozplakal se. Zůstala jsem stát jako opařená a chvíli jsem se nezmohla na slovo.
Nikdy jsem syna neviděla udělat nic vyloženě zlého. Ano, je temperamentní, někdy rychlejší než ostatní, má hodně energie, ale že by někoho záměrně shodil a ještě ho rozplakal? To mě zarazilo. První myšlenka byla, že to určitě muselo být nějak jinak. Vždyť on není zlý, doma se k mladší sestře chová hezky, pomáhá jí, nosí jí hračky. Ano, někdy se poškorpí, ale to je mezi sourozenci normální. Jenže učitelka mě ujistila, že to viděla na vlastní oči, a že to nebyl žádný omyl.
Najednou jsem cítila směs studu a viny. Jako kdybych to byla já, kdo selhal. Učitelka přitom mluvila docela klidně, bez výčitek, jen mi sdělila, že bych si s ním měla promluvit a připomenout mu, že takhle se to nedělá. Ale stejně jsem měla pocit, že se na mě dívá jinak než dřív. Že jsem najednou matka toho dítěte, které ubližuje ostatním. Přesně toho, co nechcete, aby byl váš syn.
Cestou domů jsem přemýšlela, jak to vlastně bylo. Syn šel vedle mě a tvářil se, jako by se nic nestalo. Dokonce mi začal vyprávět, že dnes kreslili obrázky a že dostal samolepku za to, že se snažil. Takže zjevně neměl pocit, že provedl něco špatného. Když jsem se ho zeptala, proč odstrčil kamaráda, jen pokrčil rameny a řekl, že mu bránil vzít si autíčko, se kterým si hrál. A že on to chtěl a nenechal ho. Tak ho prostě odstrčil.
V tu chvíli jsem pochopila, že to nebyl zlý úmysl. Že to bylo jen dětské řešení konfliktu, které ale skončilo špatně. Jenže vysvětlete to tak, aby chápal, že se to nedělá. Že nemůže reagovat silou, i když má pocit křivdy. Sedli jsme si doma spolu na gauč a já mu vysvětlila, že je lepší říct učitelce, než někoho odstrčit. Že když se mu to stane příště, má se ozvat. Snažila jsem se mluvit jednoduše, aby pochopil, že jde o něco důležitého.
Ale přiznám se, že ve mně to hlodalo dál. Pořád jsem si říkala, jestli ho doma nevedeme nějak špatně. Jestli mu nejdeme špatným příkladem. Vždyť i my dospělí občas ztrácíme trpělivost, někdy zvýšíme hlas. On to možná jen napodobuje, protože děti si berou příklad ze všeho. Byla to pro mě facka, že musíme dávat pozor nejen na to, co jim říkáme, ale i na to, co sami děláme.
Když jsem večer usínala, pořád jsem měla před očima, jak tam stojím ve školce a poslouchám ta slova. Bolelo mě to víc, než kdyby řekli, že něco provedl mně. Protože jako rodič chcete, aby vaše dítě bylo milé, aby bylo oblíbené, aby si s ním ostatní chtěli hrát. A když uslyšíte, že ubližuje, zasáhne vás to do hloubi duše. Není to jen trapas, je to i strach, že to není poslední taková zpráva.
Na druhou stranu vím, že je malý a že se učí. Všichni děláme chyby. Děti se musí učit empatii, trpělivosti, ohleduplnosti a někdy to jde přes omyly. Možná to byla první větší lekce, kterou dostal, a já s ním spolu s ní. Nezlobím se na něj, spíš mě mrzí, že to tak vyznělo. Ale věřím, že si z toho odnese něco důležitého.
A tak doufám, že příště, až pro něj půjdu, mi učitelka řekne něco jiného. Třeba že pomohl kamarádovi, že se s někým rozdělil, že se zachoval hezky. Protože to je můj syn, ne rváč, ne zlobivec, ale kluk, který se učí, jak funguje svět. A já s ním.
