Článek
Vyprávěl nám o nich s takovým zanícením, že jsme ze slušnosti předstírali zájem, ale jakmile za ním zaklaply dveře, hodili jsme je do šuplíku a zapomněli na ně. „To je stříbrný tolar z roku 1780, Marie Terezie, vidíš ten profil? Podívej, jak je to krásně zachovalé,“ vysvětloval mi jednou, když mi bylo asi dvanáct. Já jsem přikyvovala a myslela na to, že mi spolužačka Bára slíbila půjčit nový časopis pro holky, který jsem si nemohla dovolit. Mince pro mě neměly žádnou hodnotu – nemohla jsem si za ně nic koupit, nemohla jsem se s nimi pochlubit kamarádkám. Byly prostě k ničemu.
Strýc Josef byl učitel dějepisu na gymnáziu a žil sám v malém bytě v paneláku. Nikdy se neoženil, neměl děti. Jen ty svoje mince, kterým věnoval veškerý čas i peníze. Maminka o něm často mluvila s povzdechem. „Kdyby si raději koupil pořádné auto místo těch svých plecháčků. Vždyť jezdí v té škodovce, která pamatuje sametovou revoluci.“ Táta jen kroutil hlavou: „Každý máme svého koníčka, ale tohle…“ a nechal větu vyznít do ztracena.
Na rodinných sešlostech se to vždycky stočilo k jeho sbírce. Teta Hana se nad skleničkou vína neudržela: „A co, Pepo, už jsi milionář? Kolik těch svých pokladů máš?“ Všichni se smáli, strýc se jen usmíval. Nikdy se neurážel, nikdy neprotestoval. Jen se díval tím svým mírným pohledem a říkal: „Jednou to pochopíte.“
Když mi bylo dvacet a studovala jsem vysokou školu, strýc Josef vážně onemocněl. Rakovina slinivky, diagnóza, která zní jako rozsudek. Lékaři mu dávali pár měsíců života. Tehdy jsem ho začala pravidelně navštěvovat v nemocnici a později v jeho bytě, kde si přál dožít. Sedávala jsem u jeho postele a on mi vyprávěl příběhy. Ne o sobě, ale o těch mincích. Kde je našel, jak je získal, jakou cestu urazily, než se dostaly do jeho rukou.
Jednou mi podal klíč od své pracovny. „Zajdi tam, prosím. V pravém šuplíku psacího stolu najdeš složku s papíry. Přines mi ji.“ Netušila jsem, co v té složce je, ale samozřejmě jsem mu vyhověla. Byla to místnost, kam nikdo nesměl, jeho svatyně. Když jsem otevřela dveře, zatajila se mi dech. Celá místnost byla vybavena vitrínami s dokonale uspořádanými mincemi a medailemi. Na stěnách visely zarámované staré bankovky. Uprostřed stál masivní pracovní stůl s lupou a speciálním osvětlením.
Ve složce, kterou jsem mu přinesla, byly papíry od notáře a také seznam. Podrobný katalog všech mincí v jeho sbírce včetně jejich pořizovací ceny a aktuální hodnoty. Když jsem to sčítala, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ta částka byla astronomická.
„Šetřil jsem celý život,“ řekl mi tiše. „První minci jsem koupil, když mi bylo patnáct, za peníze, které jsem si vydělal na brigádě. A pak už jsem nepřestal. Vím, že si všichni myslí, že jsem blázen, ale mně to nevadí. Našel jsem v tom krásu a smysl. A taky slušné zhodnocení.“
Když strýc Josef o tři měsíce později zemřel, zanechal po sobě závěť. Svou sbírku rozdělil mezi mě a mé dva bratrance. Podmínkou bylo, že ji dalších deset let nesmíme prodat. Musíme se o ni starat a jednou za rok se sejít a porovnat, jak se o své části staráme. První takové setkání bylo zvláštní. Bratranec Michal přinesl odborné katalogy, které nastudoval. Ondra zase kontakty na znalce, kteří by nám mohli poradit. A já? Já jsem přinesla sešit plný příběhů, které mi strýc vyprávěl o každé minci, kterou mi odkázal.
Od té doby uplynulo sedm let. Z mé třetiny sbírky jsem zatím neprodala ani jedinou minci. Ve skutečnosti jsem jich pár přikoupila. Začala jsem chodit na aukce, číst odborné knihy, dokonce jsem se spřátelila s několika sběrateli. Bratranci mi občas volají, že až uběhne těch deset let, svůj podíl prodají a koupí si za to dům. Možná auto. Nebo podniknou cestu kolem světa.
Já je asi neprodám. Ten strýcův „podivínský koníček“ se stal i mým. Když se dívám na ty mince ve vitrínách ve svém obývacím pokoji, vidím v nich mnohem víc než jen hodnotu vyjádřenou v penězích. Vidím v nich příběhy lidí, kteří je drželi v rukou přede mnou. Vidím v nich strýce a jeho moudrost, které jsme jako rodina tak dlouho nerozuměli.
Dnes, když někdo na rodinné oslavě řekne: „Pamatujete, jak jsme se Pepovi smáli?“, nikdo se nesměje. A já vím, že mince mají mnohem větší hodnotu, než si kdy mysleli. Nejen tu peněžní. A strýc Josef to věděl celou dobu.
