Článek
A když jsem vyrostla a začala být protivná puberťačka, nikdy mi to nevracela. Jen řekla: „Já vím, že jsi hodná, jen máš teď těžký období.“ Myslím, že jsem jí tenkrát ani nepoděkovala. A dneska? Dneska si připadám jako nejhorší člověk na světě, protože mám dny, kdy bych si přála, aby tady nebyla. Moje vlastní babička.
Je jí devadesát jedna. Hlavu má pořád v pořádku, ale tělo už moc neposlouchá. Má artrózu, hůř slyší, málo jí, zapomíná brýle a někdy se stane, že se pomočí. Máme ji u sebe doma. Já, můj muž a naše dvě dcery. Chtěli jsme to tak, nikdo nás nenutil. Chtěla jsem, aby dožila mezi svými, v domově pro seniory jsem si ji nedovedla představit. Byla vždycky čiperná, samostatná, hrdá. Říkala jsem si, že když se postaráme, bude to důstojné, laskavé, že to zvládneme. A dlouho to i fungovalo. Jenže pak přišel zlom.
Zlom, který se těžko popisuje, protože se nestal najednou. Nepřišel ve formě havárie nebo diagnózy, ale vlezl nám do života potichu, nenápadně, každým dnem o kousek víc. Nejdřív si jen hůř pamatovala, co bylo k obědu. Pak přestala zvládat schody, později se už ani sama nenajedla. A my začali přizpůsobovat. Přesunula se do pokoje v přízemí. Koupili jsme nástavce na záchod. Změkčili jí jídlo. A najednou jsme zjistili, že všechno v našem domě se točí kolem ní.
Budí se v noci. Volá, že má žízeň. Někdy jen proto, že se bojí. Někdy je zmatená. A někdy zkrátka chce jen společnost. Ale když máte za sebou celý den v práci, domácnost, úkoly, nákupy, a pak v jednu ráno slyšíte „Péťo? Péťo, jsi tu?“, tak to ve vás nevyvolá vlnu něhy. Ne, spíš zoufalství. Ne proto, že byste ji neměli rádi. Ale protože už prostě nemůžete. A hlavně – nechcete. A to je ten největší děs. Že se přistihnete, že nechcete. Že byste ji nejradši vypnuli. Otočili čudlíkem a nechali ji aspoň na pár hodin zmizet.
Těžko se o tom mluví. Protože co si kdo pomyslí? Máš babičku, která tě vychovala, která tě nikdy nezklamala, a ty tady brečíš, že tě obtěžuje? Co by za to jiní dali, mít někoho takového? Jenže oni nevidí ten každodenní koloběh. Ty věčně mokré noční košile. Tu zkaženou polívku, protože se babička rozhodla „pomoci“ a přisolila. Ty rozhovory stále dokola, protože už si nepamatuje, že jste jí odpověděli. Tu větu: „A kdo jste, slečno?“ kterou vám řekne vlastní babička. A vás to napoprvé rozbrečí, napodruhé zabolí a napotřetí už jen dusíte vztek, protože přece nebudete každé ráno znova vysvětlovat, kdo jste. Ale musíte. Musíte pořád.
Nejsou to velké věci. Nejsou to horory z nemocnic. Jsou to tisíce drobných kapek, které pomalu, ale jistě rozežírají vaši trpělivost. A taky partnerský vztah. Protože když večer konečně utichne dům, nelehnete si s pocitem klidu, ale s pocitem, že vás něco čeká i v noci. Že se probudí, že zaklepe, že spadne, že ji najdete sedět v kuchyni v zástěře, jak si myslí, že je ráno a jde vařit. A váš muž se na vás dívá a neříká nic, ale v těch očích vidíte, že ho to ničí stejně jako vás. Jenže on se stáhne. A vy tam zůstanete s tím vším sama. Protože jste to tak přece chtěla. Řekla jste, že babička nebude dožívat mezi cizími. Že se postaráte. Tak se starejte.
Občas se přistihnu, jak si představuju, jaké by to bylo, kdyby tady nebyla. Neumřela. Jen třeba… odjela. Jako na dovolenou. Týden ticha. Týden, kdy si ráno v klidu vypiju kávu. Kdy nebudu muset prát pomočené prostěradlo. Kdy budu moct jet s holkama na výlet bez stresu, že se něco stane. A pak mě to bodne. Jak si vůbec můžu něco takového přát? Copak jsem zrůda? Copak je tohle normální?
Začala jsem si to hledat. Číst diskuze. A zjistila jsem, že v tom nejsem sama. Že je nás spousta. Že jsme z generace, která má ještě rodiče a prarodiče, a zároveň vlastní děti, práci, starosti. Že jsme rozkročení mezi všemi. A všem chceme vyhovět. Jenže není kde brát. A ten tlak, že když nedáváme všechno, jsme špatní, nás ničí.
Moje kamarádka to vyřešila po svém. Dala babičku do domova. Bez výčitek. Řekla, že ji tam chodí navštěvovat, že tam má péči, na kterou by ona nikdy nestačila. A víte co? Já jí závidím. Její klid. Její rozhodnost. Její večery bez výčitek. Ale zároveň si říkám – měla bych na to já? Uměla bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych babičku poslala pryč? A tak pořád bojuju. Se sebou. Se světem. S pocitem viny. S únavou.
Babička mě občas pohladí po ruce a řekne: „Jsi hodná holka.“ A já se musím na chvíli otočit, protože se mi derou slzy do očí. Ne proto, že by to byla něha. Ale protože v tu chvíli cítím, jak moc jí to dlužím. Jak strašně moc si přeju, aby to bylo jako dřív. Abychom šly spolu na zmrzlinu, povídaly si o knížkách, smály se, hádaly se, prostě byly dvě ženský, co se mají rády. Ale už nejsme. Ona už není ta babička, co mě učila háčkovat. A já už nejsem ta vnučka, co jí nosila jablka ze zahrady.
Jsme dvě ženy, které spojuje minulost, ale odděluje přítomnost. A každá se v ní plácá, jak nejlíp umí. Ona v křesle, já v kuchyni. A mezi námi chodba, po které zní její volání. Někdy tiché, někdy zoufalé. A já se zvedám. Po tisící. Po milionté. S úsměvem, se slzami, se vztekem, se soucitem. Protože nemůžu jinak. Protože tak to prostě je.
