Článek
Nejde přece o to, kolik kdo vydělává, ale že spolu hrajeme otevřenou hru. Jenže teď už vím, že se člověk může splést i u člověka, o kterém si myslí, že ho zná jako vlastní boty. Nedávno jsem při běžném úklidu narazila na malý zápisník v šuplíku jeho psacího stolu. Nebyla jsem typ, co by se hrabal v partnerových věcech, ale ten sešit byl položený úplně nahoře a byl tak nápadný, že jsem po něm prostě sáhla. Myslela jsem si, že jde o nějaké pracovní poznámky nebo seznam úkolů. Jenže hned na první stránce jsem viděla číslovky, částky, datumy a vedle toho poznámky jako „převedeno“, „vybráno v hotovosti“, „uloženo do obálky“.
V první chvíli mě napadlo, že jde o nějaké účetnictví nebo snad dluhy, o kterých nevím. Čím víc jsem ale listovala, tím jasnější mi bylo, že si manžel systematicky ukládá peníze bokem. Vždycky šlo o menší částky. Tisícovka tady, dva tisíce tam, ale když jsem to v hlavě sečetla, vyšlo mi, že za poslední rok si takhle „odklonil“ pěknou sumu.
Hlava se mi začala točit. Nešlo mi o ty peníze samotné, ale o to, že mi o ničem neřekl. Vždyť přece máme společný účet, na který chodí jeho výplata, a z něj platíme všechno. Nájem, jídlo, dětem kroužky, dovolené. Nikdy jsem mu nezakazovala, aby si něco dopřál, a vždycky jsme se domluvili. Tak proč tohle tajnůstkářství?
Čekala jsem na něj, až se vrátí z práce. Připravila jsem si otázku a byla rozhodnutá, že budu klidná, ať odpoví jakkoli. Jenže když vešel do dveří a já mu ukázala ten sešit, zarazil se. Nepokusil se zapírat, ani si nevymýšlel. Jen se posadil, vzal si ho do ruky a chvíli mlčel. Potom řekl něco, co mě úplně rozhodilo: „Chtěl jsem ti to říct, ale ještě nebyl správný čas.“
Dozvěděla jsem se, že ty peníze si odkládá na „svůj plán“. A tím plánem je odchod z našeho manželství. Prý už delší dobu cítí, že spolu nejsme šťastní, že žijeme vedle sebe a ne spolu. A protože se nechce ocitnout bez prostředků, až podá žádost o rozvod, spoří si potají, aby měl na nové bydlení, nábytek a začátek nového života.
Seděla jsem tam a měla pocit, že mi někdo vytáhl zem zpod nohou. Celou dobu jsem si myslela, že naše manželství má své mouchy, ale není v krizi. Ano, hádáme se, občas se odmlčíme, ale vždycky jsme se nakonec usmířili. Nikdy by mě nenapadlo, že on už dávno přemýšlí, jak odejít. A hlavně, že už si na ten odchod takhle konkrétně připravuje půdu.
Zeptala jsem se ho, proč se mnou o tom nepromluvil dřív. Řekl, že nechtěl zbytečně vyvolávat konflikty a že se bál, že bych mu bránila. Přiznal, že už asi rok cítí, že nás drží pohromadě jen děti a společné závazky. Že mě má rád jako člověka, ale už ne jako partnerku. Byla to studená sprcha, a přestože jsem čekala, že přijde aspoň trochu lítosti nebo pochopení pro můj šok, díval se na mě naprosto klidně.
Celý večer jsem přemýšlela, jestli jsem něco zásadního přehlédla. Vzpomínala jsem na poslední měsíce na to, že se domů vracel později, že trávil víc času na telefonu, že se vyhýbal plánování dovolené. Možná to byly signály, ale já je ignorovala, protože jsem jim nechtěla věřit.
Teď stojím před otázkou, co dál. Vím, že se už nevrátíme do doby, kdy jsme spolu všechno sdíleli. Důvěra, kterou jsem k němu měla, je pryč. A i kdyby se rozhodl zůstat, stejně bych v hlavě měla ten obraz, jak si potají odkládá peníze, aby mohl začít nový život beze mě.
Možná má pravdu, že spolu už nejsme tak šťastní jako kdysi. Ale já bych se snažila to napravit. Jenže když jeden už dávno přestal chtít, těžko se bojuje. Nejvíc mě bolí, že to neřekl na rovinu. Že jsem musela přijít na jeho plán náhodou.
Zatím jsme se nedomluvili, co bude dál. On tvrdí, že si to musí v hlavě srovnat, ale já mám pocit, že už má jasno a jen čeká na správný okamžik. A tak každý večer usínám s tím, že nevím, jestli se zítra probudím ještě jako manželka, nebo už jako žena, které manžel oznámí, že odchází.
