Článek
Olga nikdy nebyla typ, který by si stěžoval. Odjakživa všechno zvládala sama. Rodinu, dvě děti, práci v administrativě, domácnost. Ráno vstávala první, v noci chodila spát poslední. Všechno běželo, jak mělo. Až na to, že sama začala pomalu mizet.
V posledních letech si všímala, že je pořád podrážděná, unavená, bez chuti do čehokoli. Manžel si toho sotva všiml. Každý večer televize, pivo a ticho. Děti na střední, každé zavřené ve svém pokoji. Olga začala mít pocit, že se z jejího života vytratilo všechno, co mělo dřív smysl.
Lékař jí nakonec doporučil pobyt v lázních. Na regeneraci těla, ale hlavně nervů. Zpočátku váhala, měla výčitky, že doma nechá všechno na manželovi. Ale po naléhání dcery nakonec souhlasila. „Aspoň si trochu odpočineš, mami,“ řekla jí.
Do malého lázeňského města na jihu Čech dorazila začátkem června. První dny chodila jen na procedury, četla si a spala. Po dlouhé době cítila, že dýchá. Že nemusí být k dispozici každému, kdo zrovna něco potřebuje. Jenže s klidem přišlo i přemýšlení, co vlastně od života chce?
Třetí den se seznámila s Petrem. Pracoval v lázních jako fyzioterapeut, byl o pár let mladší a měl zvláštně klidnou energii. Nevnucoval se, ale uměl naslouchat. Po procedurách se občas zastavili na kávu, povídali si o obyčejných věcech. O tom, jak rychle život uteče, když se pořád někomu přizpůsobuješ.
Olga si uvědomila, jak moc jí chybí obyčejná pozornost. To, že ji někdo poslouchá. Nepřemýšlela nad tím, kam to povede. Jen si po letech připadala živá. Byly to jen tři týdny, ale v ní se mezitím změnilo všechno. Když se po pobytu vrátila domů, manžel ji přivítal stručným „A jak bylo?“. Kuchyň voněla po smaženici, televize běžela. Nic se nezměnilo. Jen ona už nebyla ta samá.
První večer si uvědomila, že se jí po domově vůbec nestýskalo. Ani po tom, co dřív považovala za samozřejmé. Dlouho do noci seděla na balkoně a přemýšlela, kdy se z jejich manželství stalo jen tiché spolubydlení. V hlavě jí pořád zněla slova, která jí Petr řekl naposledy: „Někdy si musíš dovolit začít znovu, i když se všechno kolem zlobí.“
O týden později se s manželem posadila ke stolu a řekla mu, že odchází. Že už dál nechce žít život, který ji pomalu dusí. Nechápal, jak může opustit všechno, co společně vybudovali. Jenže Olga už byla rozhodnutá. Děti byly skoro dospělé, ona měla dost práce i odvahy postavit se na vlastní nohy. Pronajala si malý byt poblíž města, kde byla v lázních. Začala tam znovu sama, bez jistot, ale s lehkostí, kterou roky nepoznala.
První týdny byly zvláštní. Ráno vstávala do ticha, nikdo po ní nic nechtěl. Učila se být sama se sebou, vařit pro jednoho, mlčet bez výčitek, chodit na procházky bez cíle. Bylo to jiné, ale dobré. Petr se jí občas ozval, psali si, ale nešlo o vztah. Spíš o to vědomí, že někde existuje někdo, kdo jí pomohl znovu se nadechnout. Olga se na nic nevázala. Poprvé po letech neřešila, co bude za rok, ani jestli dělá správnou věc. Prostě žila.
Dnes, s odstupem několika měsíců, říká, že se sice občas cítí osaměle, ale svobodně. Přestala se snažit být dokonalá manželka, dokonalá matka, dokonalá žena. Naučila se být prostě Olga. Neříká, že odchod je řešením pro každého. Ale pro ni to byla jediná cesta, jak se znovu najít. A i když spoustu lidí její rozhodnutí nechápe, nelituje. „Možná jsem měla jen odpočívat,“ říká s úsměvem, „ale nakonec jsem se v těch lázních probudila.“
