Článek
Vyrazila jsem po práci na běžný nákup, nic zvláštního, chtěla jsem jen pár drobností a k tomu láhev vína na večer. Den byl dlouhý, nálada nijak oslnivá, a tak jsem si řekla, že si udělám radost. Víno beru vždy to samé, mám osvědčené, suché, bílé, nic extra drahého. Prostě pro radost, ne pro efekt. Vzala jsem si tedy košík, prošla regály, nabrala, co bylo třeba, přidala lahev a postavila se do fronty u pokladny. Všední, rutinní záležitost. Až do okamžiku, kdy jsem došla na řadu.
Už když jsem pokládala nákup na pás, všimla jsem si, že se na mě pokladní dívá trochu podezřívavě. Ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Lidi se dívají různě. Když ale sáhla po lahvi vína a na vteřinu zaváhala, bylo mi jasné, že se něco děje. Pak se na mě otočila s naprosto vážným výrazem a zeptala se: „Můžete mi prosím ukázat občanský průkaz?“ Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Nebo že jde o nějaký náhodný kontrolní výběr. Jenže výraz její tváře byl stále stejný upřímně podezřívavý. „No, opravdu nevypadáte na osmnáct,“ dodala, aniž by to řekla jakkoli žertem. A to už jsem zůstala stát s pusou dokořán.
Ztuhla jsem. Ne kvůli tomu, že bych snad občanku neměla. Ale protože se mi hlavou mihla směs pocitů. Nejdřív šok, pak trapnost, pak vteřinu takové zvláštní radosti, že vypadám mladší, než jsem, a nakonec znechucení. Protože mi vůbec nevěřila. Ukázala jsem jí občanku, ona si ji vzala, zkoumala datum narození, a pak přišel ten zlom. Nejprve šokovaně zvedla oči od dokladu, pak se podívala znovu, jako by se snad přehlédla. A pak jí konečně došlo, že udělala chybu. Změna výrazu byla téměř komická. Z přísné, skoro až nepřátelské kontrolorky se během dvou sekund stala rozpačitá žena, která se začala chvatně omlouvat.
„Jejda, to mě hrozně mrzí,“ začala blekotat a podívala se na mě s výrazem, jako bych měla každou chvíli vybuchnout. Ale to nejhorší teprve přišlo. V tu chvíli totiž zpozorněla celá fronta. Doteď si každý hleděl svého, ale jakmile padla ta věta „nevypadáte na osmnáct“ a následné: „Je mi to fakt líto, vy jste přece ta…,“ začaly se otáčet hlavy. A když si uvědomila, kdo jsem, tedy že mě poznala z práce, kde veřejně vystupuju, chtěla se propadnout. A já nejradši s ní.
Začala se hlasitě omlouvat a v tom trapném tichu se snažila situaci zlehčit, že je vlastně fajn, když člověk vypadá tak mladě. „Vždyť to je kompliment, ne?“ pronesla s křečovitým úsměvem a nervózně přešlápla. Jenže v tu chvíli jsem už měla chuť zaplatit a odejít co nejrychleji. Místo večerní pohody jsem dostala dávku trapnosti, jakou jsem nezažila od maturity. Zaplatila jsem, sbalila nákup a beze slova odešla. Až doma mi došlo, že to vlastně není nic hrozného, ale v dané chvíli jsem se cítila jak malá holka, co ji přistihli s lahví ukradeného vína.
Nechci být nespravedlivá. Chápu, že pokladní mají svoje pravidla a že si nemohou dovolit prodat alkohol někomu, kdo vypadá mladě. Ale tohle nebylo o nějakém úředním předpisu. Tohle bylo o jejím přístupu. Místo toho, aby se mě jednoduše zeptala a pak v klidu pokračovala, musela si ulevit tou poznámkou, která působila spíš jako výtka než otázka. A nakonec z toho bylo zbytečné divadlo. Opravdu je tak těžké zachovat se lidsky a s respektem, i když máte podezření? Nepotřebuju, aby mě poznával každý, ale rozhodně si nepřeju, aby ze mě někdo před frontou dělal puberťačku.
A co mě vlastně štve nejvíc? Že se omlouvala až ve chvíli, kdy zjistila, kdo jsem. Dokud si myslela, že jsem „nějaká holka, co zkouší štěstí“, byla na mě přísná jak dozorčí u dveří. Ale jakmile jí došlo, že mě zná, že jsem snad „někdo“, otočila o sto osmdesát. Ne kvůli tomu, že udělala chybu, ale kvůli tomu, kdo tu chybu odnesl. A to je pro mě možná to největší zklamání. Protože respekt má patřit každému, ne jen těm, které poznáte z televize nebo sociálních sítí.
