Článek
Že vypadneme někam daleko, kde bude teplo, moře, drinky v ruce a nikdo nás nebude otravovat. Vybrala jsem nádherný hotel na Mallorce, all inclusive, s bazény, wellness centrem a tím typem snídaní, kde si člověk připadá jako v ráji. Byla jsem nadšená. Těšila jsem se, jak mu to ukážu a budeme se těšit spolu.
Jenže když jsem mu nadšeně rozsvítila notebook s fotkami hotelu, místo radosti jsem viděla v jeho tváři jen rozpaky. „Hele, to je hezký, ale nešlo by letos někam k nám? Třeba na Moravu? Někam na chalupu, na kola, do vinic?“ řekl, jakoby šlo o návrh úplně stejné váhy. Jako by výlet na jih Moravy a týden v pětihvězdičkovém resortu u moře byly zaměnitelné položky.
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale pak jsem pochopila, že to myslí vážně. Že v jeho očích je představa Moravy s koly a vínem plnohodnotná alternativa k tomu, o čem já sním měsíce. A čím déle jsme o tom mluvili, tím víc jsem cítila, že se v nás něco rozchází. Že nejde jen o cíl dovolené. Ale o to, jak každý z nás vnímá odměnu, odpočinek, společný čas.
Pro něj je ideální dovolená o přírodě, klidu a jednoduchosti. Vypnout telefon, šlapat na kole mezi vinohrady, večer sedět u ohně a povídat si s místními lidmi. A já to chápu. Vážně. Chápu, proč je mu to blízké. Ale pro mě, po všem tom stresu, po měsících práce, kdy jsem se nezastavila, kdy jsem každý den jen plnila úkoly a povinnosti, je ta představa málo. Chci něco jiného. Chci vypnout úplně. Ne řešit, kde budeme spát, co budeme vařit, jestli bude sprcha fungovat a jestli nebude pršet.
Chci si sednout na terasu s výhledem na moře a vědět, že o nic nemusím bojovat. Že se jen nadechnu a všechno je zařízené. Chci být hýčkaná. Aspoň na chvíli. Nechci plánovat trasy na kole a balit batohy s jídlem. Chci šaty na ramínka, klobouk, sandály a ty lehké večery, kdy si člověk připadá jako někdo jiný. Jako ta verze sebe, kterou v běžném životě často ani nestačí žít.
Možná to zní rozmazleně. Možná ano. Ale přijde mi, že člověk někdy musí přiznat, co opravdu chce, i když se to neslučuje s tím, co je „správné“ nebo „skromné“. A mě letos neláká Morava. Neláká mě stanování, chalupy ani domácí obědy v hospodách, kde vrzají židle a kde je kafe přesně tak špatné, jak si pamatuju z dětství. Láká mě být jinde. Zažít něco jiného. Vypadnout ze všeho, co znám.
Když jsem mu to zkusila vysvětlit, jen pokrčil rameny. „Vždyť by to bylo fajn. A ušetříme spoustu peněz.“ A to byla další rána. Najednou v tom nebyla jen jiná představa o trávení času. Byla v tom i jiná představa o tom, co stojí za to. O tom, kdy má člověk něco investovat do sebe, kdy má dopřát něco sobě i druhému.
Já vím, že peníze nejsou všechno. Nikdy jsem na ně nebyla zatížená. Ale myslím si, že některé věci mají hodnotu, kterou nejde měřit tabulkou výdajů. Týden, kdy si člověk odpočine, kdy načerpá síly, kdy se zasměje jen tak, kdy je hezký svět kolem něj – to má cenu, kterou nejde vrátit ani ušetřit.
Celé týdny se to pak mezi námi vleklo jako nevyřčený spor. Každý z nás věděl, že máme jinou představu, ale ani jeden jsme nechtěli ustoupit. On nenápadně posílal odkazy na penziony na jižní Moravě, já nenápadně otevírala nabídky letenek. Místo radosti z plánování to bylo tiché přetahování. A já si v sobě musela přiznat něco, co jsem se bála říct nahlas. Že mě to bolí víc, než by asi mělo.
Protože nešlo o to, kam pojedeme. Šlo o to, že jsem měla pocit, že mě neslyší. Že nevnímá, jak moc něco potřebuji. Že má pocit, že jeho představa je tak samozřejmě lepší, skromnější, zdravější, „rozumnější“, že moje přání je rozmar, který není třeba brát vážně. A v tom byla ta bolest. V tom tichém přezírání mé touhy. Ne ve volbě destinace, ale v tom, co ta volba říkala o nás.
Nakonec jsme si museli sednout a říct si to natvrdo. Bez obalů. Řekla jsem mu, že mě mrzí, že nechápe, proč pro mě letos není Morava dost. Že v jiných letech by mi to třeba nevadilo, že bych jela ráda. Ale letos ne. Letos potřebuji něco jiného. A že pokud pro něj není možné mi to dopřát, možná bych si měla udělat dovolenou sama.
Byla to těžká slova. A bála jsem se, jak to přijme. Ale místo hádky přišlo něco jiného. Mlčel dlouho. A pak řekl: „Tak pojedeme na tu Mallorku. Chci, aby ses cítila dobře.“ A v tu chvíli jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela.
Nešlo o to, že pojedeme k moři. Ale o to, že pochopil. Že ustoupil ne proto, že by se vzdal, ale protože chtěl, aby mi bylo dobře. Protože si uvědomil, že někdy nejde o kompromis v kilometrech, ale o kompromis v srdci. O to, že ve vztahu nejde všechno přesně napůl. Někdy potřebuje víc jeden, jindy druhý.
Dneska, když tohle píšu, už máme letenky. A přesto vím, že až příště přijde on s něčím, co bude důležité pro něj, budu to chtít taky slyšet. Protože vztah není o tom, kdo kolikrát ustoupí. Je o tom, jestli umíme vnímat, co ten druhý doopravdy potřebuje. A někdy je to cesta na Moravu. A někdy je to let přes půl Evropy. Ale vždycky by to měla být cesta k sobě.
