Článek
Člověk ani nepomyslí na to, že by za tím mohlo být něco, co by ho mělo varovat. Jenže právě v jednom takovém obyčejném dni jsem se náhodou zapovídala s prodavačkou, která mě nenápadně přivedla k pravdě, na kterou bych jinak možná nikdy nepřišla. A od té chvíle jsem se na ty malé otevřené lahvičky začala dívat úplně jinak.
Všechno začalo tím, že jsem si chtěla vyzkoušet nový make-up. Stála jsem před stojanem, rozmýšlela se mezi několika odstíny, a zatímco jsem se pokoušela nanést trochu krému na hřbet ruky, prodavačka mě pozorovala. Ne tím nepříjemným způsobem, jak se někdy v obchodech stává. Byla to spíš taková ta mateřská starostlivost, nenápadná, ale cítila jsem ji. Usmála jsem se a řekla něco v tom smyslu, že dneska aspoň nemusím kupovat zajíce v pytli. A v tu chvíli se lehce zamračila a tiše poznamenala, že bych možná měla být opatrnější.
Chvilku váhala, než začala mluvit. A pak se mi svěřila s něčím, co jí už dlouho leželo na srdci. Prý se jí často svírá žaludek, když vidí, co všechno se s testery v drogeriích děje. A že kdyby to lidé věděli, rozmysleli by si, jestli si vůbec něco nanesou na kůži.
Řekla, že mnoho zákazníků testery používá naprosto neohleduplně. Že si nečistí ruce, že testují přímo na rtech, na obličeji, dokonce i na otevřených ranách. Že neřeší, kdo tam byl před nimi. Někteří prý dokonce vkládají štětečky a aplikátory zpátky do lahviček, aniž by je kdokoli mezitím vydezinfikoval. „Kolikrát vidím, že si někdo rtěnkou rovnou přejede pusu a pak ji vrátí zpátky mezi ostatní. A další zákazník ji vezme do ruky, jako by se nic nedělo,“ říkala a kroutila hlavou.
Měla jsem chuť zahodit ten make-up, co jsem držela, a utéct. Ale poslouchala jsem dál. Vyprávěla, jak se občas najdou zákazníci, kteří otevřou tester a rovnou ho použijí jako plnohodnotný produkt – napatlají si krém na ruce, nalíčí si celý obličej, nastříkají se parfémem od hlavy až k patě. Nikdo je za to neokřikne, protože personál nemá pravomoc zasahovat do osobního prostoru zákazníků. A tak se v tom stojanu míchá všechno možné – pot, sliny, bakterie, někdy i krev. Jednou prý viděla, jak si zákazník s poraněným prstem testoval krém na suchou pokožku. Přímo do ranky. A pak tubu zase zavřel a vrátil zpátky.
Při představě, kolik lidí si tímhle způsobem „vyzkoušelo“ tu samou rtěnku, mi bylo na zvracení. A nejhorší na tom je, že mnoho lidí si ani neuvědomuje, že v testerech se ideálně daří všem možným bacilům. Přítmí prodejny, teplé prostředí, vlhko… To všechno je ideální líheň pro bakterie a plísně. A kosmetika, která se tváří jako krásná a bezpečná, se tak může během pár hodin proměnit v malou chemickou laboratoř plnou neviditelného nebezpečí.
Prodavačka přiznala, že sama testery prakticky nepoužívá. Pokud si něco potřebuje vyzkoušet, vytlačí produkt na vlastní štěteček, který si nosí v kabelce, nebo použije jednorázový aplikátor – pokud jsou k dispozici. Ale málokterý obchod je má dostatečně po ruce. A málokterý zákazník si je vezme. Lidi jsou pohodlní. Chtějí všechno hned. A nepřemýšlí, co si tím na sebe nabalí.
Od té chvíle, co jsem to slyšela, se dívám na testery jinýma očima. Už mi nepřijdou jako neškodné pomůcky. Připadají mi jako malé miny rozmístěné po obchodech, čekající na někoho, kdo si zrovna sáhne na bradu, kde má drobnou ranku, nebo si přejede prstem přes rty. Člověk to nevidí, ale dotkne se toho, co před ním zanechaly desítky, možná stovky jiných.
Někdo si řekne, že přeháním. Že trochu bacilů nikoho nezabije. Ale zeptejte se lidí, co chytili kožní infekci, zánět spojivek nebo opar, protože si zkusili např. rtěnku v drogerii. Sama jsem jednou vyzkoušela krém, a měla jsem vyrážku, se kterou jsem musela k lékaři. Nejsou to ojedinělé případy. Jen se o tom moc nemluví. Protože kdo by chtěl přiznat, že kvůli jedné nerozvážné zkoušce odešel domů s něčím, co léčil týdny?
Celé to má ještě jednu rovinu. Není to jen o testerech. Je to o tom, jak málo chráníme sami sebe. Jak často spoléháme na to, že někdo jiný za nás všechno ohlídá, vyčistí, zařídí. Ale pravda je taková, že v běžném obchodě se tester čistí maximálně na konci dne. Pokud vůbec. A že v mezičase se v něm vystřídá tolik lidí, že by se člověk divil.
Od té chvíle si už nic netestuji přímo. Nosím si s sebou malý dezinfekční ubrousek. Když chci něco vyzkoušet, otřu lahvičku, nanesu produkt na vlastní štěteček nebo na hřbet ruky, ale nikdy na obličej. A rtěnky? Ty si radši koupím podle odstínu. Protože zdraví mi za to stojí víc než pár minut v obchodě.
Je zvláštní, jak něco tak samozřejmého, jako je otření štětečku nebo použití vlastního aplikátoru, může udělat takový rozdíl. A jak málo se o tom mluví. Jak moc spoléháme na to, že co je vystavené v obchodě, je automaticky bezpečné. Jenže ono není. A možná nikdy nebylo.
Obdivuju tu prodavačku, že měla odvahu to říct nahlas. Že nehrála mrtvého brouka jako většina ostatních. Že ji zajímalo, co se děje, i když by mohla jen stát za kasou a přát si, aby jí rychle skončila směna. Lidé jako ona dělají svět bezpečnějším místem. A i když se na první pohled může zdát, že mluví o banalitách, ve skutečnosti chrání naše zdraví víc, než si uvědomujeme.
Neříkám, že by se člověk měl bát každého dotyku, každého parfému, každé tubičky krému. Ale trochu obezřetnosti ještě nikdy nikomu neublížilo. A někdy to může být právě ten rozdíl mezi příjemným dnem a týdny nepříjemné léčby.
Od té doby, co to vím, se na testery dívám jinak. A nejde jen o hygienu. Jde o postoj k sobě samému. O to, jak vážně bereme svoje zdraví. O to, jestli si v tom každodenním shonu najdeme chvíli na to, abychom se sami o sebe postarali. A o to, že někdy i tak malá věc, jako je vlastní štěteček, může znamenat velký rozdíl.
