Článek
Že jsem seděl naproti člověku, se kterým bych možná zvládl pět minut na zastávce, ale rozhodně ne večeři ve dvou. A přesto se to stalo. A já poprvé v životě utekl z rande. Po předkrmu.
Bylo mi sedmadvacet, měl jsem za sebou pár delších vztahů a taky období, kdy jsem byl sám. Nevadilo mi to. Měl jsem práci, přátele, koníčky. Ale občas přece jen přijde ten večer, kdy sedíte na gauči, projíždíte fotky z hor, z dovolené nebo z babiččiny oslavy a říkáte si, že by bylo fajn mít vedle sebe někoho, kdo by se u těch fotek smál s vámi. A tak jsem si stáhnul seznamku. Ne první v životě. Ale tentokrát jsem si řekl, že do toho půjdu jinak. Ne chatování týdny bez cíle. Ne nesmyslné otázky typu „co bys dělal, kdybys vyhrál milion“. Tentokrát jsem chtěl prostě potkat člověka. Naživo. Bez filtru. Bez přehrávání.
S Luckou jsme si psali jen pár dní. Byla vtipná, měla normální fotky, nic přehnaného, nic podbízivého. Psala česky bez hrubek, což jsem tehdy bral jako znamení. A hlavně – byla ochotná sejít se brzo. Ne za měsíc, ne „až bude mít čas“. Hned v pátek. Napsala: „Můžeme se sejít v bistru na Letné, znám tam fajn místo. Když to bude blbý, utečeme po předkrmu.“ A já se tomu smál. Jo, přesně takhle by to mělo být. Uvolněně, v pohodě, bez očekávání.
Jenže když jsem ji uviděl, něco se ve mně sevřelo. Ne, nebyla ošklivá. Nebyla jiná, než na fotkách. Ale ten pocit, ten prvotní dojem, byl… studený. Jakoby se mnou seděla někdo, kdo je sice přítomný, ale v hlavě úplně jinde. Působil na mě jako člověk, který nechce být tam, kde právě je. Ne jako někdo, kdo se těší na setkání. Ale jako někdo, kdo si odškrtává úkol.
První minuty jsme mluvili o klasice – práce, bydlení, co piješ za kafe, co děláš o víkendu. Jenže i to bylo zvláštně prázdné. Každá moje věta končila v tichu. Když jsem se zasmál, usmála se jen ze slušnosti. A když mluvila ona, působilo to jako naučený text. Jako když jedeš podle šablony a nechceš nic pokazit, ale taky ti je vlastně jedno, jak to dopadne. A já jsem začal cítit nepříjemné napětí. Ne proto, že bych se snažil zapůsobit. Ale proto, že jsem se začal bát té své vlastní reakce. Začal jsem sám sobě měřit tep. A říkal si – fakt to musím celé odsedět?
Předkrm byl malá polévka. Pamatuju si, jak jsem zamíchal lžičkou, aniž bych měl hlad. Ona se v talíři jen tak šťourala. Když jsem poznamenal, že mám rád deštivé dny, protože se dá v klidu číst a člověk nemusí nikam spěchat, podívala se na mě a řekla: „To je divný.“ Ne „aha, zajímavý“, ne „to neznám“, ale rovnou: „To je divný.“ A já si v tu chvíli připadal, jako bych byl sedmnáctiletý kluk na školním výletě, co má špatný batoh a špatné boty, protože nezapadá. Byl jsem dospělý muž na dospělém rande, ale cítil jsem se trapně. Jen za to, kým jsem.
A tehdy mi to došlo. Že tam sedím jen ze slušnosti. Že už nečekám, že se něco zlomí. Že nehledám průsečíky, ale počítám minuty. A že když zůstanu, bude to jen horší. Pro mě. Možná i pro ni.
Tak jsem udělal něco, co jsem nikdy neudělal. Vzal jsem si ubrousek, utřel si ruce, podíval se na ni a řekl: „Promiň, ale myslím, že bych měl jít.“ Vůbec jsem nečekal, jak zareaguje. Mohla se smát. Mohla se urazit. Mohla mi vylít tu polévku na boty. Ale ona jen kývla. Neřekla nic. Ani ahoj. Jen kývla a dál se dívala do talíře.
Cestou domů jsem šel pěšky. Celou Letnou, přes most, kolem nábřeží. Přemýšlel jsem, jestli jsem to udělal správně. Jestli jsem neměl zůstat, doklepat to k dezertu, říct „bylo to fajn“ a rozloučit se jako většina lidí. Ale zároveň jsem cítil, že jsem se konečně zachoval podle sebe. Že jsem přestal hrát hru, ve které se nikdo nesměje.
A nejvíc mě na tom překvapilo, jak moc to lidi kolem nechápali. Když jsem to pak řekl kamarádovi, řekl jen: „Ty jo, to se nedělá.“ Další řekla: „To je neuctivý.“ Ale nikdo se nezeptal, jak jsem se u toho cítil. Nikdo se nezajímal, proč jsem to vlastně udělal. Jen soudili. Možná proto, že máme pořád představu, že rande se má dohrát. Že když už jednou sedíš, tak to musíš dojet do konce. Jako by to byla divadelní hra, kde se nesluší zvednout se uprostřed děje.
Ale já si tehdy řekl, že ne. Že moje čas a moje energie jsou stejně důležité jako její. A že když mi tělo říká, že tohle není ono, měl bych ho poslouchat. Protože kolikrát jsme zůstali, i když jsme nechtěli. Kolikrát jsme se smáli, i když jsme se cítili mizerně. Kolikrát jsme mluvili jen proto, že to očekávalo okolí. A kolik z toho nám zůstalo jako zážitek? Málo. Většinou jen vnitřní únava.
Nemám proti Lucce nic. Nepomlouval jsem ji, nepsal jsem o ní na internet, nevysmíval se. Jen jsem si odnesl poznání. Že upřímnost není neúcta. Že někdy je fér odejít. A že nemusíme čekat na ideální moment, když víme, že žádný nepřijde.
Od té doby jsem byl ještě na pár schůzkách. Některé byly skvělé. Jiné jen tak tak. Ale už si dávám víc na čas. Víc poslouchám ten pocit v břiše, když se někde posadím. A víc si vážím vlastní pohody. Protože není ostuda odejít, když to neklape. Ostuda je předstírat, že je všechno v pohodě, když uvnitř víte, že se vám chce jen pryč.
Ten večer mě naučil, že první dojmy nejsou všechno, ale taky nejsou nic. A že být sám u stolu je někdy lepší než být s někým, u koho se necítíte jako vy. Protože rande je setkání dvou světů – a když ty světy nemají ani kousek společného, nemá smysl nutit je ke spojení. Můžeme si popřát hezký večer. Můžeme se zvednout. A jít dál. Bez viny. Bez lítosti. A možná i s trochou klidu, že jsme si nezradili sami sebe.
