Článek
Chtěla jsem si koupit jen pár čerstvých rohlíků, k nim tvaroh a džem, udělat si snídani a začít den v klidu. Netušila jsem, že se z obyčejné návštěvy stane něco, co mi zůstane v hlavě celý den.
Ranní vůně a pár slov navíc
Pekárna byla skoro prázdná, jen jedna paní přede mnou brala chleba a koláče. Když odešla, pekař za pultem se usmál a zeptal se, jestli chci ty ještě teplé. Kývla jsem, a když sáhl do bedýnky s pečivem, zeptala jsem se jen tak mezi řečí, v kolik vlastně vstává, že už má všechno hotové. Odpověděl s úsměvem, že ve tři ráno, někdy i dřív. A že už si na to za ty roky zvykl.
Pak se na chvíli odmlčel a dodal něco, co mě zarazilo. Řekl, že tohle bude jeho poslední měsíc v pekárně. Myslela jsem, že si dělá legraci, ale on jen pokrčil rameny. Prý to už dál nejde. Mouka i máslo prý tolik zdražily, že se pekárně nevyplatí vůbec otvírat. A lidi podle něj stejně čím dál častěji chodí do supermarketu, protože tam dostanou rohlík za dvě koruny.
Poslední měsíc
Říkal, že už několik let dělá všechno proto, aby se udrželi. Pekli i v noci, zkoušeli nové druhy chleba, sladké pečivo, dokonce i domácí pizzy. Ale tržby šly dolů. Lidé přestali kupovat to „poctivé“, jak říkal, a začali šetřit. Někdy prý přijde ráno, otevře, a než se objeví první zákazník, sedí dvě hodiny v tichu. Jen s vůní čerstvě upečeného chleba, který pak často končí v kontejneru.
Stála jsem tam, držela ty teplé rohlíky v ruce a najednou nevěděla, co říct. Pekárna, kam jsem chodila od střední školy, kde mě znali jménem, prostě skončí. Byla to taková malá jistota, kterou člověk bere jako samozřejmost. Vždycky otevřená, vždycky s úsměvem, vždycky s vůní, která voněla po domově.
Obyčejné věci mizí
Když jsem odcházela, rozhlédla jsem se kolem. Dřevěný pult, tabule s křídovým nápisem „Dnes čerstvé housky“, starý zvoneček u dveří. Všechno mělo svůj příběh. A teď to všechno skončí, protože lidé přestali chodit pro rohlíky k pekaři.
Cestou domů jsem přemýšlela, kdy se to vlastně stalo. Kdy jsme si zvykli, že všechno koupíme v jednom obřím obchodě, bez jména, bez příběhu, bez vůně. A že když se něco zavře, prostě přejdeme o ulici dál, jako by se nic nestalo. Jenže takhle pomalu mizí všechno, co dělalo naše města a čtvrti osobními. Ty malé podniky, které znaly naše zvyky, náš denní rytmus.
Jen pár rohlíků
Doma jsem rozbalila sáček a položila rohlíky na stůl. Voněly jinak než ty z obchodu. Křupavé, trochu křivé, ale opravdové. Jedla jsem a přemýšlela, že příště si vezmu víc. A možná se pokusím pekaře přemluvit, aby to ještě zkusil. I kdyby měl otevřeno jen pár dní v týdnu.
Protože jestli zmizí i tahle pekárna, ztratí tahle ulice něco, co už se nikdy nevrátí. Až příště půjdete pro čerstvé rohlíky, možná taky uslyšíte něco, co jste nečekali. A možná si uvědomíte, že ty nejběžnější věci kolem nás mají mnohem větší hodnotu, než si myslíme.
Zdroj: Klára M., Pardubice
