Článek
Jenže postupem času se něco změnilo. Možná jsem to dlouho nechtěla vidět, ale dnes už vím, že se ze mě stala jen levná pracovní síla. Nejdřív to byly maličkosti. Poprosila mě, jestli bych mohla občas přijet pohlídat, když si potřebuje něco zařídit. Ráda jsem souhlasila, vždyť o vnouče jsem stála.
Jenže pak „občas“ začalo znamenat skoro každý den. Z práce jsem běžela rovnou k nim, aby mohla do fitka, ke kadeřnici nebo na nákupy. A když jsem se jednou zmínila, že jsem unavená, jen mávla rukou, že přece nemám nic jiného na práci, když jsem už v důchodu.
Nechtěla jsem dělat scény. Vždyť rodina by se měla držet pohromadě. Jenže postupně přibylo i praní, vaření, úklid. Když jsem přišla hlídat, už na mě čekal koš prádla, neumyté nádobí a seznam, co mám uvařit k večeři. Tvrdila, že nestíhá, že s dítětem je toho moc. Ale já to dítě většinou měla na starosti já, zatímco ona seděla s telefonem na gauči a brouzdala po internetu.
Jednou jsem to nevydržela a zeptala se jí, jestli jí nepřijde trochu nefér, že všechno dělám já. Podívala se na mě, jako bych jí ukradla dítě, a s klidem řekla, že přece pomáhám rodině. Že díky mně může mít klidnější život, být lepší mámou i ženou. V tu chvíli mi vřela krev. Pomoc z lásky se najednou změnila v povinnost, a z vděku se stalo samozřejmé.
Syn si toho zřejmě ani nevšiml. Když přijel z práce, doma bylo uklizeno, dítě spokojené, večeře na stole. Myslel si, že to zvládají spolu. Nikdy by ho nenapadlo, že všechno zařizuji já. Když jsem mu to jednou naznačila, jen se pousmál a řekl, že přece ráda trávím čas s malou. A měl pravdu. Ráda. Ale ne místo své vlastní svobody.
Začala jsem se cítit vyčerpaná. Každé ráno jsem vstávala s myšlenkou, co zase dnes musím udělat. Nebylo to dobrovolné, i když to tak vypadalo. Když jsem jednou zkusila říct, že bych si ráda udělala volno, urazila se. Prý jak to, že nechci vidět vnučku. Dokonce mi řekla, že jestli se nechci zapojovat, nebude mě prý dítě potřebovat. Ta věta mě zasáhla víc, než si kdy uvědomí.
Když jsem se s tím svěřila kamarádce, řekla mi, že si za to můžu sama. Že jsem si na sebe nechala naložit moc a teď už mě berou jako samozřejmost. Možná měla pravdu. Jenže člověk to pozná, až když je pozdě. Vždyť jak bych mohla říct ne, když jde o mého syna a vnučku. Jenže to, co se děje, už není pomoc. Je to vyčerpávající služba bez poděkování.
Před pár týdny jsem se rozhodla, že to změním. Řekla jsem snaše, že už nemůžu všechno dělat sama, že i já potřebuju svůj klid. Podívala se na mě s chladným výrazem a řekla, že ji to mrzí, ale že si myslela, že jsem jiná. Že prý dnešní babičky chtějí jen cestovat a odpočívat, místo aby pomáhaly rodině. V tu chvíli jsem pochopila, že jí nikdy nešlo o vztah, ale o pohodlí.
Od té doby tam nechodím tak často. Vidím se s vnučkou, když mě pozvou, ale nenechám se vtáhnout zpátky do té pasti. Mám své zájmy, kamarádky, konečně i klid. Někdy mě sice zamrzí, když vidím fotky, jak tráví víkend.
Možná jsem udělala chybu, že jsem se nechala využívat tak dlouho. Ale věřím, že jsem se musela spálit, abych pochopila, kde jsou hranice. Dnes už vím, že láska k rodině neznamená zapomenout na sebe. A že někdy je potřeba říct dost, i když to bolí.
Jsem pořád jejich máma, babička, člověk, který je má rád. Ale nejsem služka. A kdo to nepochopí, ten si můj čas ani pomoc nezaslouží.
Marie, 58 let, Brno
