Článek
Netušila jsem, že už za pár měsíců budu spát ve vile v Monaku, stoupat po mramorovém schodišti v domě s výhledem na moře a ukládat do postýlky dítě, které má víc značkového oblečení než já za celý život. Zní to jako pohádka. Ale jen dokud člověk nepozná, co se za tím leskem skrývá. Protože být chůvou pro rodiny extrémně bohatých lidí není jako hlídat děti v kavárně v Holešovicích. Je to spíš jako vstoupit do světa, kde peníze nahradily lásku a děti jsou jen položky v kalendáři.
Dala jsem inzerát na hlídání v zahraničí a ozvala se agentura, která hledá chůvy pro prominentní klientelu. Vyptávali se, zkoušeli moji angličtinu, chtěli vědět, jak reaguju ve stresu, jak pracuju s dětmi. Nakonec přišla nabídka, kterou jsem prostě nemohla odmítnout. Švýcarská rodina, dvě děti, soukromé ubytování, vlastní pokoj s koupelnou, letenky, pětkrát víc peněz než v běžné práci. Podepsala jsem smlouvu, sbalila kufr a najednou jsem seděla v business třídě. Vedle mě žena, co pracovala jako osobní trenérka pro tu samou rodinu. Vypadala unaveně a moc toho nenamluvila. Dnes už vím proč.
První dojmy byly opojné. Vila jako z katalogu, výhled na jezero, auto s řidičem, kuchař, co vám vaří, pokojská, co vám skládá prádlo. Děti krásné, oblečené jako panenky, usměvavé. Ale všechno jen na první pohled. Jakmile rodiče odešli – a odcházeli často – zůstala jsem v tom úplně sama. A začalo mi docházet, že ty děti si se mnou nehrají proto, že mě mají rády, ale proto, že nemají nikoho jiného. Že se smějí, protože konečně někdo mluví jejich jazykem, doslova i obrazně. Že si vymýšlejí nemoci, protože je to jediný způsob, jak si udržet pozornost. A že každý jejich výkřik není rozmar, ale zoufalý pokus upoutat pozornost někoho, kdo je nevidí, i když stojí vedle nich.
Pracovní doba? Dvacet čtyři sedm. Oficiálně samozřejmě ne, ale když dítě brečí v noci, rodiče vám ho prostě položí do pokoje. Když rodina jede na víkend do Itálie, jedete s nimi. Letíte soukromým tryskáčem, jíte drahé jídlo, spíte v hotelu za dvacet tisíc za noc – ale jste tam jako inventář. Nikdo se vás neptá, jestli chcete. Nikdo se neptá, jestli jste unavená, nemocná, vystresovaná. Protože jste chůva. Jste placená, tak co si stěžujete.
Jednou jsem hlídala chlapečka, který se bál svých rodičů. Vážně. Jakmile slyšel jejich kroky, strnul. Ne protože by ho mlátili, ale protože se s ním bavili jako s firmou. „Máš plán na dnešek?“ „Jaký je výstup z toho workshopu?“ Měl pět let. A místo, aby se s někým mazlil, seděl u stolu s iPadem a učil se mandarínsky, protože „to se bude hodit“. Po večerech plakal. A já jsem si připadala jako jediná dospělá osoba v domě, přestože mi bylo devatenáct.
Zažila jsem i případy, kdy se dítě v noci počůralo a rodiče to brali jako osobní urážku. Neptali se, co se stalo. Nezajímali se, jestli ho něco trápí. Jen řekli: „Vyřešte to.“ A odešli na večírek. Vysoké podpatky klapaly po mramoru a dítě zůstalo se mnou, červené od pláče, schoulené v dece. Já se pak dívala do zrcadla a říkala si, co tady vlastně dělám. Jestli jsem chůva, náhradní matka, terapeutka nebo jen výplň za někoho, kdo si nemá čas své vlastní dítě ani pohladit.
Nejhorší byl pocit, že to nikoho nezajímá. Že ty děti vlastně nikomu nechybí. Že když ráno zmizí v autě s řidičem a večer se vrátí s pytlíkem sladkostí, tak to rodičům stačí. Dala jsem do té práce všechno. Lásku, čas, energii. Naučila jsem se, jak v klidu zvládat hysterii, jak uspat dítě, které se bojí tmy i světla zároveň, jak vysvětlit pětiletému klukovi, že to, že má každý den jinou chůvu, není jeho vina. Ale sama jsem přitom začala být unavená. Unavená z předstírání, že všechno je v pořádku. Že tenhle životní styl je výhra. Že mám být vděčná, protože mám postel s výhledem na moře a plat, o kterém se jiným ani nezdá.
Jednou jsme byli na jachtě. Jeli jsme na víkend do Francie. Dítě celé odpoledne zvracelo, protože mu bylo zle z vln. Rodiče se bavili, smáli se, nalívali si šampaňské. A já tam stála s plastovým pytlíkem, držela mu vlasy a utírala slzy. Když jsme večer zakotvili, dali mi pokoj vedle technického personálu. Jako bych byla další stroj, co se přes noc vypne a ráno znovu nahodí.
Když jsem se rozhodla odejít, řekli mi, že jsem byla nejlepší chůva, jakou kdy měli. Nabídli mi víc peněz. Ale já už nechtěla. Nešlo o výplatu. Nešlo ani o ty děti – i když je mám v srdci pořád. Šlo o to, že jsem si přestala vážit sama sebe. A věděla jsem, že pokud to nezměním, zapomenu, kdo jsem. Že budu ta holka, co umí tři jazyky, cestuje po světě, ale každý večer brečí do polštáře, protože je jí smutno z lidí, kteří mají všechno a přitom nic.
Teď žiju zpátky doma. Studuju, hlídám děti v běžných rodinách, někdy jdu na procházku s kočárkem za dvě stovky na hodinu. A cítím se svobodně. Cítím, že mám zpátky svůj čas. Svůj hlas. Svůj život. A hlavně – že už nejsem součástí světa, kde dítě znamená status, ne vztah. Kde všechno voní luxusem, ale v duši to páchne prázdnotou.
