Článek
V autě zůstaly polootevřené oči dětí, které vypadaly, že se pokoušejí znovu usnout, a v ruce jsem držela kelímek s kávou, co měla podle reklamy nakopnout každého. Místo toho mi přišlo, že mi v puse roste mech.
„Tohle kafe má chuť jako pondělní ráno,“ prohlásil manžel a podíval se na mě pohledem, který přesně odpovídal tomu, co držel v ruce – unavený, lehce rezignovaný, ale s jiskrou, která říká, že ještě není úplně konec. Jen zatím nevíme, kde se startuje.
Nevím, proč mě to tak rozesmálo. Možná protože to byla ta nejpřesnější definice instantní kofeinové hrůzy, jakou jsem kdy slyšela. Anebo možná proto, že to vystihlo i ten náš výlet, co jsme plánovali půl roku a teď se nám rozpadal už u benzínky. Děti se hádaly, kam kdo bude sedět. Manžel zaspal, já zapomněla doma kartáčky na zuby, a navigace se rozhodla poslat nás přes objížďku, která vypadala jako cesta na konec světa.
Z nějakého důvodu jsem ale měla chuť se usmívat. Protože přes všechny ty malé katastrofy, co se lepí jedna na druhou, tohle byla naše realita. Ne ta z Instagramu, kde se rodiny probouzejí v alpské chatě s výhledem na jezero a snídají smoothie v barvách duhy. Tohle bylo skutečné. Ušmudlané, hlučné, plné nervů a drobků z rohlíku. Ale naše.
A pak jsem se přistihla, jak přemýšlím o tom, kolik podobných pondělních rán člověk v životě vlastně prožije. Nejen těch kalendářních, ale takových, kdy se probudíte s pocitem, že jste o krok pozadu. Kdy se vám nechce mluvit, natož někam jet. Kdy se svět tváří trochu kysele a všechno, co potřebujete, je aspoň malá jistota, že někdo stojí vedle vás a chápe. Třeba i s kelímkem v ruce.
Když jsme si sedli k umělohmotnému stolečku vedle výlohy, ze které bylo vidět jen parkoviště a opar, všimla jsem si staršího pána, co si ke kávě četl noviny. Měl kabát, co už zažil lepší časy, a pohyboval se pomalu, jako by každý pohyb potřeboval promyslet. Ale v obličeji měl klid. A najednou jsem mu trochu záviděla.
Protože ten pán nikam nespěchal. Nepotřeboval ideální začátek dne. Nepotřeboval dokazovat, že všechno zvládá. Prostě tam seděl, pil si svoje hořké kafe, které možná chutnalo úplně stejně jako to naše, a byl v pohodě. A já si uvědomila, jak moc toužím jednou taky tak sedět. Bez potřeby něco honit, opravovat, vysvětlovat. Jen být. A vnímat i tu pachuť v ústech jako něco, co prostě patří k životu.
Manžel se mezitím pustil do rohlíku se salámem. Vypadal, jako by mu to mělo zachránit náladu. A vlastně možná i den. „Víš co,“ řekl mezi dvěma sousty, „tohle je sice hrozný, ale mám pocit, že přesně takhle to má vypadat. Když všechno klape, je to podezřelý.“ A měl pravdu. Možná je na těch rozbředlých pondělních chvílích něco důležitého. Něco, co člověka drží nohama na zemi. A co mu připomene, že realita se neodehrává v lesklých časopisech, ale na benzínkách, kde káva chutná jako spálený smích.
Seděli jsme tam ještě chvíli, než děti začaly skuhrat, že už chtějí jet. A já si znovu uvědomila, jak moc záleží na tom, s kým to pondělní ráno vlastně trávíte. Ne na tom, kde jste, co pijete, kolik stála snídaně nebo jak moc vypadáte jako z katalogu. Ale na tom, jestli vedle vás někdo sedí a může pronést větu, která vás rozesměje i v největší únavě. Která přesně vystihne tu náladu, co se vám usadila někde mezi žeberním obloukem a touhou vrátit se do postele.
A tak jsme zase nasedli do auta. S kelímky ještě napůl plnými, s mapou, která nám tvrdohlavě doporučovala objížďku přes tři okresy, a s dětmi, které mezitím snědly polovinu zásob na celý výlet. A mně to přišlo úplně v pořádku. Protože i když nám chutnalo jako pondělní ráno, žili jsme naplno. A to je někdy víc než jakákoli perfektní fotka z dovolené.
