Článek
Často jsem byl ve svém světě, někdy jsem odpovídal úplně mimo, a když mě něco nebavilo, dával jsem to okatě najevo. Třídní učitelka, paní Novotná, patřila k těm typům, co mají rádi řád, přesnost a kázeň. Hodiny začínaly vždycky včas, sešit musel mít správné okraje, a kdo si zapomněl pomůcky, měl smůlu. Takové lidi respektuji, ale v mých deseti letech jsem to bral spíš jako zbytečné buzerování.
První měsíce jsme spolu moc dobře nevycházeli. Ona si na mě stěžovala rodičům, já se doma bránil, že to přehání. Nešlo o žádné velké průšvihy. Spíš o to, že jsem pořád něco zapomínal, koukal z okna, nebo se smál, když ostatní stáli v pozoru. Doma z toho bývala dusná atmosféra, maminka mi domlouvala, že musím být víc zodpovědný, a já jsem jen krčil rameny.
Až jednoho dne přišel ten zvláštní okamžik. Bylo to po vyučování, kdy mě paní učitelka požádala, abych zůstal ještě chvíli ve třídě. Čekal jsem, že mi zase bude kázat o pořádku a disciplíně, ale tentokrát měla jiný tón. Zeptala se mě, jestli moje maminka je ta doktorka Novotná z polikliniky. Přikývl jsem a v duchu se ptal, proč ji to najednou zajímá. Chvíli mlčela, pak se pousmála a řekla větu, na kterou dodnes nezapomenu: „Teď už chápu, proč jste tak zvláštní případ.“
Nevěděl jsem, jestli je to kompliment, nebo urážka. Chvíli jsem tam stál, čekal, jestli to vysvětlí, ale ona se jen podívala na hodinky a řekla, že můžu jít. Doma jsem to samozřejmě vyprávěl mamince, a ta se jen usmála a poznamenala, že se znají z doby, kdy spolu řešily jeden nepříjemný případ v rodině paní učitelky. Nic víc neřekla, ale mně se to v hlavě pořád honilo.
Od té doby se náš vztah ve třídě změnil. Paní učitelka se na mě přestala dívat jen jako na roztěkaného kluka, který si neumí udržet pořádek, a začala se občas zajímat i o to, co mě baví. Když jsem třeba při slohu napsal příběh, který nedával moc smysl, už mi to nevrátila se slovy, že jsem téma nepochopil, ale řekla, že mám bujnou fantazii a že by bylo dobré ji trochu usměrnit. Najednou jsem měl pocit, že mi víc rozumí a že už mě nehodnotí jen podle toho, jestli mám nalinkovaný sešit.
Bylo zvláštní, jak rychle se dokáže změnit chování člověka, když si vás někam zařadí. Dřív jsem od ní slyšel jen napomenutí, teď se občas usmála, zeptala se, jak se mám, a když jsem zapomněl kružítko, dokonce mi půjčila svoje. Samozřejmě, že jsem pořád dostával poznámky za nepořádek v lavici nebo ztracené úkoly, ale už v tom nebyla ta tvrdost a odstup.
Dlouho jsem přemýšlel, co vlastně znamenalo to „zvláštní případ“. Maminka mi k tomu nikdy nic bližšího neřekla, a já se neptal. Možná to bylo něco, co jí kdysi pomohla vyřešit, možná šlo jen o to, že ji znala osobně a věděla o nás víc, než by běžně věděl učitel o svém žákovi. Ale pravdou je, že od toho okamžiku už mě nikdy nebrala jen jako jméno v třídní knize.
Když se na to dívám zpětně, uvědomuju si, že podobné situace se dějí pořád. Lidé si k vám udělají obrázek na základě jedné informace, jednoho zážitku, a pak se podle toho chovají.V mém případě to tehdy dopadlo dobře. Kdyby ale maminka byla někdo, koho paní učitelka nemá ráda, možná by to celé dopadlo úplně jinak.
Do konce školního roku jsme spolu vycházeli mnohem lépe než na začátku. Přísná zůstala, ale už to nebyla jen ta neústupná autorita, co se na mě dívá přes brýle a čeká, až udělám chybu. Možná pochopila, že za tím nepořádným klukem je i někdo, kdo má své důvody, proč se chová tak, jak se chová. A já zase pochopil, že učitelé nejsou jen lidé, kteří hodnotí známkami, ale že si nesou i vlastní příběhy a vztahy, které ovlivňují, jak nás vidí.
Dodnes, když potkám někoho z bývalých spolužáků a vzpomeneme na paní učitelku Novotnou, většinou se shodneme, že byla tvrdá, ale spravedlivá. A já si vždycky v duchu vybavím tu chvíli, kdy mě nechala po škole jen proto, aby řekla, že teď už chápe, proč jsem „zvláštní případ“. Nejspíš to myslela dobře, ale já v tom pořád cítím trochu tajemství, které už asi nikdy nerozluštím.
