Článek
Babička ji vařila v obrovském hrnci, aby se na každého dostalo i nadvakrát, a ještě aby zbylo na pondělí, protože jak vždycky říkala: „Dršťková je nejlepší odležená.“
Milovala jsem ten okamžik, kdy nám nalévala zlatavou polévku do talířů a na hladině plavaly kousky drštěk, majoránka a červená paprika. Dědeček vždycky dostal největší porci a než se pustil do jídla, pokropil svůj talíř octem. To mi přišlo nechutné, ale on tvrdil, že „bez octa to není ono“. Pak si vždycky pochvaloval: „To je polévka, kterou jedli i králové!“ Nám dětem to přišlo legrační, představovaly jsme si krále Karla IV., jak sedí u stolu s korunou na hlavě a jí dršťkovou z babiččina květovaného talíře.
Až mnohem později jsem se dověděla, že dědeček možná neměl tak daleko od pravdy. Dršťková polévka má v české kuchyni opravdu dlouhou tradici a podle některých historiků se skutečně podávala i na královském dvoře. Byla to polévka, která spojovala chudé i bohaté – zatímco bohatí si ji mohli dovolit jako předkrm před hlavním chodem, pro chudé to bylo často jídlo na celý den. Plné bílkovin, syté a zahřívající.
Minulý týden jsem se rozhodla, že svým dětem uvařím babiččinu dršťkovou podle receptu, který mi před lety předala. Chtěla jsem jim ukázat, že kromě pizzy a hamburgerů existuje i něco, co má duši a historii. Nakoupila jsem hovězí dršťky, majoránku, česnek, cibuli, sladkou papriku, kmín a všechno ostatní, co jsem potřebovala.
Když jsem dršťky čistila, přišel do kuchyně můj dvanáctiletý Tonda a zděšeně vyjekl: „Fuj, mami, co to je? To vypadá jako… to ani nechci říkat!“ Vysvětlila jsem mu, co to jsou dršťky, původ téhle pochoutky a že si ji dávali i králové. Neudělalo to na něj žádný dojem. Ještě zavolal svou desetiletou sestru Elišku, aby se také podívala na tu hrůzu, a společně pak odešli do obýváku s výrazem, jako bych je chtěla otrávit.
O pár hodin později, když už se z kuchyně linula vůně vařící se polévky, přišel manžel z práce a nadšeně zvolal: „Ty vaříš dršťkovou? To je paráda! Tu jsem nejedl snad od střední školy!“ Tahle reakce mi spravila náladu. Aspoň někdo ocení mé kulinářské úsilí.
Když jsem večer rodinu svolala k večeři a postavila na stůl kouřící mísu, čekaly mě dva naprosto odlišné výrazy – manželův nadšený a dětský zděšený. Tonda ohrnul nos a prohlásil, že „tohle jíst nebude, i kdyby měl umřít hlady“. Eliška, která je trochu diplomatičtější, řekla jen, že „to asi není její šálek čaje“ – výraz, který nedávno slyšela v nějakém filmu a teď ho používá při každé příležitosti.
Manžel si naložil plný talíř, pochválil konzistenci, chuť, zkrátka všechno. Děti si nakonec ohřály včerejší těstoviny, což mě mrzelo, ale netlačila jsem na ně. Sama jsem si dala dvě porce a vzpomínala, jak jsme tuhle polévku jedli u dědečka a babičky všichni společně, bez řečí, a ještě jsme si chodili přidávat.
Večer, když už děti spaly, jsme si s manželem sedli na terasu se sklenkou vína a bavili se o tom, jak se stravovací návyky mění. „To je zvláštní,“ řekl zamyšleně. „Tohle jídlo se jedlo po staletí, přežilo války, hladomory, režimy, a teď ho vlastní děti nechtějí ani ochutnat.“
Měl pravdu. Pokrmy, které naše babičky považovaly za sváteční, dnes děti odmítají. Často slýchám od přátel podobné příběhy – jejich potomci nechtějí jíst žádné vnitřnosti, polévku s játrovými knedlíčky považují za trest a o huspenině raději ani nemluvit. Přitom to byly pokrmy, které živily generace našich předků a které se předávaly z matky na dceru jako rodinné dědictví.
Na druhou stranu chápu, že každá doba má svůj jídelníček. Moje babička by asi taky ohrovala nos nad sushi nebo tacos, které moje děti milují. Možná je to tak v pořádku. Svět se mění a s ním i to, co jíme. Důležité je, aby se nevytratila ta tradice společného stolování, povídání si u jídla a radost z dobrého pokrmu, ať už je to cokoli.
A dršťkovou? Tu budu vařit dál, i když třeba jen pro sebe a manžela. Protože je to víc než jen jídlo – je to vzpomínka na dětství, na babičku a na její lásku, kterou do každého hrnce vkládala. A kdo ví, třeba jednou, až budou moje děti starší, přijdou na chuť i téhle královské polévce, která v sobě nese příběh našich předků.
Možná jim pak také budu vyprávět, jak jejich pradědeček říkal, že dršťkovou jedli i králové, a že v tom nebyl daleko od pravdy. Potom jim taky řeknu, že bez octa to není ono, i když mi to jako dítěti přišlo divné, a dám jim recept, aby ho mohli předat dál. Protože dršťková, stejně jako každá dobrá polévka, je vlastně trochu jako rodina – drží při sobě, zahřeje u srdce a je nejlepší, když se na ni těšíte celý den.
