Článek
Byli spolu něco přes rok a po sérii hektických měsíců v práci cítila, že si tenhle společný čas opravdu zaslouží. Neplánovali žádné túry, žádné výkony, jen klid, teplo kamen, večerní sklenku vína a dlouhá rána, kdy se nemusí nikam spěchat. Hned první den ale zjistili, že ve vedlejší chatě někdo je. Nevadilo jim to. Přece jen nebyli jediní, koho lákala příroda a levné ubytování.
Jenže když šli druhý den po snídani na malou procházku k vyhlídce, minuli malou skupinku lidí, kteří právě odcházeli z vedlejší chaty. A mezi nimi ji Jana uviděla. Na první pohled si nebyla jistá, ale ten smích a postoj, jaký znala z dětství, ji prozradil hned. Byla to Petra. Nejlepší kamarádka z dětství. Holky, co spolu kdysi trávily každé odpoledne na hřišti, psaly si dopisy, když jedna odjela na tábor, a dělily se o všechno. Od náramků z bavlnek až po tajemství o klucích.
Zůstala stát na místě. Petra se na ni v tu chvíli také podívala, trochu se zamračila, pak jí to ale došlo. Usmála se, vykročila směrem k ní a najednou se objímaly jako dvě ženy, které si toho tolik chtěly říct, ale nevěděly, kde začít. Byl to zvláštní pocit. Tolik se toho změnilo a přitom bylo najednou všechno tak povědomé. Chvíli tam stály, pak se smály, pak si řekly, že večer zajdou na čaj, když jsou vlastně skoro sousedky.
Jana se vracela do chaty s úsměvem na tváři. Těšila se, že se po tolika letech dozví, co se s Petrou stalo, kde žije, jestli má děti, co dělá. Bylo to příjemné rozptýlení. Večer se setkaly na verandě. Petra přišla s dalšími dvěma lidmi. Nějakou kamarádkou a mužem. Když ho Jana uviděla, najednou jako by se jí zvedl žaludek. Ztuhla. Všechno se v ní sevřelo. Tvář toho muže znala víc, než by si přála.
Byl to Michal. Její bývalý. Jejich vztah skončil před třemi lety a nebyl to hezký konec. Vztah plný manipulace, výčitek, slibů a lží. Když se konečně odhodlala odejít, zůstaly jí jizvy. Ne fyzické, ale ty, které člověk nosí hluboko v sobě. Ty, co se ozývají v noci nebo když vás něco vrátí zpátky. A teď tu stál. Usmál se na ni tím svým falešným úsměvem a natáhl ruku, jako by se nic nestalo.
„Ahoj Jani, to je náhoda,“ řekl s klidem, jako by ji v životě neponížil, jako by jí nikdy neublížil, jako by to, co mezi nimi bylo, byla jen nějaká historka z minulosti, kterou oba přešli bez následků. Jana ztuhla, ale ruku mu nepodala. Petra to celé pozorovala, trochu zmatená, ale pořád s úsměvem. Nejspíš netušila, kdo Michal pro Janu byl. A když se Jana vymluvila, že musí ještě něco udělat a odešla, nechala ji být.
Dlouho do noci pak seděla u kamen a přemýšlela. Bylo toho moc. Návrat do dětství, milé setkání, které přineslo hořkou příchuť. A hlavně ten vnitřní konflikt, říct Petře pravdu? Varovat ji? Nebo to nechat být, protože je to její život a její rozhodnutí? V hlavě se jí promítaly všechny chvíle, kdy plakala kvůli Michalovi, kdy se cítila jako nic. Nechtěla, aby tím musel někdo další.
Druhý den ráno si ji Petra našla. Sedly si spolu na lavici a mluvily. Petra byla bystrá. Došlo jí, že něco není v pořádku. Jana chvíli váhala, ale nakonec se rozhodla říct aspoň část pravdy. Ne pomluvy, ne drama. Jen fakt, že s tím mužem něco měla, že to nebylo dobré, a že by jí přála, aby si dávala pozor. Petra neřekla nic. Jen poděkovala a objala ji. A pak odešla zpátky.
Když se s přítelem balili na odjezd, Jana nevěděla, co přesně se mezi Petrou a Michalem odehraje. Ale měla klid v duši. Protože to, co udělat mohla, udělala. Ne proto, že by chtěla rozhodovat za druhé. Ale protože věděla, jaké to je, když někdo zůstane potichu, i když věděl, co by vám měl říct.
