Článek
Nesahej mi na mobil, je to moje soukromí
Začalo to nenápadně. Jednou jsem chtěl Katce přeposlat fotku z výletu, protože se jí líbila, a sáhl jsem po jejím mobilu, který ležel na stole. „Prosím tě, nesahej mi na to, to je moje soukromí,“ řekla rázně. Zarazilo mě to. Nikdy dřív jí to nevadilo. Nechtěl jsem dělat scénu, tak jsem to přešel. Ale hlodalo to ve mně.
Od té chvíle si začala telefon brát i do koupelny. Dřív ho nechávala běžně položený vedle postele, ale najednou si ho brala všude s sebou. Když jí někdo volal, odcházela do vedlejšího pokoje. A zprávy? Pípnutí, letmý pohled a hned zamkla displej. Když jsem se zeptal, kdo jí píše, jen pokrčila rameny.
Zpráva, která nebyla pro mě
Všechno se zlomilo jednoho pátečního večera. Seděli jsme na gauči, koukali na film její mobil byl na stolku blíž ke mně, protože byl zrovna v zásuvce na nabíječce. Najednou se rozsvítil a přišla zpráva. Jen jedno slovo: „Dneska?“ A smajlík.
Zarazil jsem se. Nejdřív jsem doufal, že je to omyl. Ale pak následovala další: „Nemůžu se dočkat…“ V tu chvíli mi došlo, že tohle není kamarádka ani kolegyně.
Když si všimla, že držím její mobil, doslova zbledla. „Dej mi ho!“ vyjela. A pak už to šlo ráz na ráz.
Pravda, která bolela
Přiznala se. Už pár měsíců si psala s někým, koho potkala na semináři v práci. Nejdřív jen nevinné zprávy, pak společné obědy a nakonec… i víc. Prý jí chyběla pozornost, doteky, pocit, že je pro někoho zajímavá. A já? Pracoval jsem, byl unavený, myslel jsem si, že všechno funguje.
Neomlouvala se. Neplakala. Jen konstatovala, že se to „prostě stalo“. A že neví, co dál. Seděl jsem tam jako opařený. Chtěl jsem křičet, ale místo toho jsem jen mlčel.
Co bude dál?
Nevím. Opravdu nevím. Odešel jsem na pár dní ke kamarádovi a od té doby jsme spolu mluvili jen jednou. O dětech. O ničem jiném. Bolest je čerstvá. A i když si pořád říkám, že bych měl být silný, cítím se jako někdo, komu spadla střecha na hlavu. Nečekaně. A s plnou silou.
