Článek
Všechno klapalo podle plánu. Šaty mi seděly jako ulité (a to jsem se celé jaro stresovala, jestli se do nich vejdu), počasí nám přálo, a dokonce i moje věčně zpožděná sestra dorazila včas. Prostě pohádka.
Seděla jsem před zrcadlem, zatímco mi Petra, moje nejlepší kamarádka a zároveň svědkyně, zapínala náhrdelník od babičky – něco starého, jak velí tradice. „Petro, myslíš, že dělám dobře?“ zeptala jsem se najednou a sama jsem se lekla, odkud se ta otázka vzala. Zasmála se a zatřepala hlavou. „Prosím tě, Marky, tohle jsou normální předsvatební nervy. Mirek je skvělý a máte se rádi. Všechno bude v pohodě.“
Přikývla jsem a znovu se usmála na svůj odraz v zrcadle. Jasně že jsem dělala dobře. S Mirkem jsme spolu byli tři roky, žili jsme spolu v bytě, který jsme si koupili na hypotéku, a dokonce jsme si pořídili kocourka. Normální, dospělý vztah. Žádné dramata, žádné scény, všechno klidné a stabilní. Tak proč jsem měla najednou pocit, že se dusím?
Zapípal mi mobil. Esemeska. Od Petra. Petr byl můj ex. Ten, se kterým jsem strávila pět bouřlivých let plných hádek, usmiřování, vášně, slz a smíchu. Ten, který jednoho dne sbalil svých pět švestek a řekl, že to nemá cenu, že jsme moc rozdílní, že potřebuje volnost. Ten, který mi zlomil srdce tak důkladně, že jsem tři měsíce nevylezla z bytu jinak než jen do práce. A teď, po čtyřech letech ticha, mi píše. V den mojí svatby.
„Maruš, slyšel jsem, že se dneska vdáváš. Gratuluju. Jen jsem si říkal, jestli je to opravdu to, co chceš. Vím, že to zní šíleně, ale pořád na tebe myslím. Můžeme o tom mluvit? Dalo by se to ještě změnit?“
Zírala jsem na mobil, neschopná slova. Celý pokoj se se mnou zatočil a na chvíli jsem zapomněla dýchat. Petra si všimla mého výrazu. „Co se děje?“ vzala mi telefon z ruky a přečetla si zprávu. „No to si dělá srandu! Ten má teda načasování! Ignoruj ho, Marky, je to blázen.“
Jenže já jsem ho ignorovat nemohla. Ta zpráva ve mně probudila něco, co jsem měla čtyři roky pohřbené hluboko v sobě. Vzpomínky. Pocity. Najednou jsem viděla Petra, jak se směje, jak mě drží za ruku, jak se spolu procházíme noční Prahou a plánujeme budoucnost. Viděla jsem ho ve všech barvách a vůních, jako by ten čas mezi námi nikdy nebyl.
Přitom jsem ho už dávno vymazala z kontaktů. Vymazala z Facebooku, z Instagramu, z e-mailu. Jeho fotky jsem schovala do šuplíku, jeho dopisy spálila. Dokonce jsem změnila i cestu do práce, abych nemusela chodit kolem kavárny, kde jsme se seznámili. Tolik práce, abych ho dostala z hlavy – a on se vrátil jednou jedinou zprávou.
„Musím mu zavolat,“ řekla jsem najednou. Petra na mě zůstala zírat s otevřenou pusou. „Cože? To nemyslíš vážně, Markéto. Za dvě hodiny se vdáváš! Za Mirka! Vzpomínáš?“ Samozřejmě, že jsem si pamatovala. Mirek – ten úžasný, spolehlivý, laskavý muž, který mě nikdy nezklamal. Ten, který je tu pro mě vždycky, když ho potřebuji. Ten, který mi koupil prsten, přesně jaký jsem si přála, a požádal mě o ruku na naší oblíbené vyhlídce. Ten, který mě miluje prostě takovou, jaká jsem.
A přesto jsem stiskla zelené tlačítko a vyšla s telefonem na balkon. „Ahoj, Petře,“ řekla jsem, když to zvedl. Jeho hlas zněl přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Hluboký, trochu chraplavý, s tím lehkým nádechem ironie. „Markéto, jsem tak rád, že tě slyším. Myslím to vážně. Udělal jsem strašnou chybu. Nikdy jsem nepřestal…“
„Stop,“ přerušila jsem ho a sama jsem byla překvapená, jak klidně zněl můj hlas. „Petře, proč teď? Proč ne před rokem? Před měsícem? Proč zrovna dneska?“ Odmlčel se. „Nevím. Možná proto, že jsem si až teď uvědomil, že tě ztrácím navždy.“
Zavřela jsem oči a nadechla se. Hlavou mi proběhly všechny ty momenty s ním. Krásné i ošklivé. A pak jsem si vzpomněla na Mirka. Na to, jak mě drží ve spánku. Jak mi vaří čaj, když jsem nemocná. Jak se mnou jezdí navštěvovat moji babičku, i když to znamená strávit celou neděli povídáním o receptech na štrúdl. Jak se směje mým vtipům, i když je slyšel už stokrát.
„Petře, já se za dvě hodiny vdávám. Za muže, který by mi nikdy neudělal to, co jsi udělal ty. Za muže, který mě miluje každý den, ne jen když mu to zrovna vyhovuje. To, co jsme měli, bylo krásné, ale bylo to jako horská dráha. A já už nechci žít v neustálém adrenalinu a nejistotě. Chci klid. Chci domov. Chci Mirka.“
Když jsem zavěsila, najednou jsem cítila, jako by ze mě spadla tíha, o které jsem ani nevěděla, že ji nosím. Vrátila jsem se do pokoje, kde na mě Petra nervózně čekala. „Tak co? Co říkal?“ Usmála jsem se a cítila, jak mi z očí tečou slzy. „Říkal, že mě pořád miluje. A já mu řekla, že už je pozdě.“ O dvě hodiny později jsem stála před oltářem a dívala se do Mirkových očí, které zářily láskou a štěstím. A když jsem říkala své „ano“, věděla jsem, že jsem nikdy neřekla nic pravdivějšího.
Ta zpráva od Petra byl vlastně dar. Dar jistoty. Protože díky ní jsem věděla, že si neberu Mirka proto, že je bezpečnou volbou. Ale proto, že je tou správnou volbou. Tou jedinou.
