Karavanem středním Norskem: hory, ledovce a extrémní dny

Tento článek je o našem cestování středním Norskem mimo hlavní turistické atrakce a traily. Protože jsme v Norsku několik let žili, nebudeme popisovat cestu z Prahy — tu jsme tehdy vůbec neřešili. Karavan pro šest osob jsme si půjčili asi hodinu vlakem od Osla a pak dojeli a napakovali ho přímo v Oslu, které bylo dva roky naším domovem.

Proč karavan pro šest, když jsme byli čtyři (a tehdy dokonce jen tři)? Přibrali jsme babičku s dědou. Takže jsme byli čtyři v tanku… teda karavanu 🙂 plus Matěj. Pes zůstal doma.

Protože naše putování proběhlo v roce 2019, nebudeme uvádět ceny a je možné, že se některé věci mezitím změnily. Budeme možná taky vzpomínat na koncepty a technologie, které jsou dnes už překonané - ale například hybridní výletní loď, která pro nás tehdy byla naprostou novinkou ale dnes už jezdí i v Praze po vltavě. Pro nás je ale klíčová hlavně norská příroda — věříme, že přetrvá, protože si ji Norové umí chránit.

V neposlední řadě tenhle článek píšeme i jako vzpomínku. A třeba nám znovu připomene, proč máme chuť se do Norska zase vrátit.

Poprvé v životě půjčujeme karavan – z autopůjčovny sice už tři dny nikdo nereaguje, ale co. Prostě auto vyzvedneme na smluvený čas a všechno bude určitě v pohodě. Norové přece své slovo drží. Matka doma balí věci, Matěj okouní po bytě a pojídá dobroty, které babička s dědou přivezli z Čech (včetně šmakulád na dovolenou, protože bez hráškové pytlíkové polévky v kempu nedáme ani ránu!).

Jedeme vyzvednout karavan!
Původně vysněný úvodní výlet na kolech lehce zkomplikoval fakt, že otec přehlédl, na jaké pobočce se karavan nachází. Sedmdesát kilometrů po hlavních silnicích nebyl zážitek, na který jsme čekali, takže jsme zvolili přímou cestu vlakem.

Na zastávce nás čekal postarší pán, zjevně otec majitele půjčovny. Naštěstí i norští senioři zvládají angličtinu natolik, aby se základně domluvili, takže nám za pomoci rukou, výrazů typu „brm brm“ a „pšššš“ vysvětlil, jak karavan funguje.

Cesta domů probíhala hladce. Všechno jelo jak po drátkách a v otci se rychle probudil skrytý gen německého řidiče karavanu – ležérní posed, suverénní gesta na protijedoucí karavany. Po chvíli jsme dokonce rozchodili Bluetooth v autě a ono to i hrálo! (Ano, je to šest let zpátky. Tehdy to byl fakt porod.)

První problém přišel až v Oslu, pár set metrů od domu. Na otázku „Vejdeme se pod ten podjezd?“ matka v euforii z nového pojízdného domu suverénně odpověděla: „No jasně, vždyť má max tři metry.“ Karavan měl v papírech 3,2, takže mu chybělo málo k letnímu sestřihu. Naštěstí otec zavelel k vizuální kontrole a bylo jasno – musíme couvat. Ideálně na sjezdu z městského okruhu, s několika auty za zády.

Po fingovaných úsměvech, couvání cizích řidičů a krátkém parkování u blízké výrobní haly jsme vyvětrali smrad připálené spojky, utichl ohňostroj nadávek v kabině a drobnou oklikou, bez podjezdů, jsme konečně dorazili domů.

V hustém dešti (welcome to Norway and have a nice holiday) jsme nanosili věci do karavanu a připravili vše potřebné, abychom mohli druhý den ráno vyrazit.

Důležitá poučení: půjčuješ-li si karavan, koukni do papírů a zjisti jeho výšku. Ve stresu ti to dost pomůže. Půjčení karavanu mimo půjčovny přímo v Oslu nebo na letišti se dá výrazně ušetřit. Tenkrát nám to hodilo zhruba 30 % dolů, což už nebyly úplně malé peníze.

Je tu den D! Vyjíždíme.

Ujetá vzdálenost: 315km
Počet hodin jízdy: cca 4h
Kempování: https://dovreskogencamping.no/

Venku už nepršelo a předpověď slibovala, že než dojedeme do Lillehammeru, bude krásně. Cesta ale neutíkala nijak závratně rychle. Maximální rychlost je tu většinou 90 km/h, omezení jsou prakticky všude, takže průměr kolem 70 km/h po silnici číslo 4.

Dálnici jsme vynechali kvůli výraznému rozdílu v mýtném. Trasa Oslo–Lillehammer je podle místních jedna z nejdražších v zemi. A jestli je něco drahé i pro Nory, tak už to musí být opravdu drahé.

Do Lillehammeru jsme dorazili tak akorát na oběd – a narazili na první nečekaný problém: kde zaparkovat karavan? Všude místa jen pro osobní auta. Nakonec jsme uspěli u skanzenu Mauhaugen, kde je obří parkoviště. Druhé drama dovolené zažehnáno, otcova žilka zůstala v klidu.

Dali jsme si skvělé jídlo v restauraci Nikkers (sobí burger a mořské plody) a vyrazili dál do kempu Dovreskogen, ještě asi hodinu a půl cesty. Z doslechu jsme věděli, že kempy jsou plné, tak jsme si raději zavolali. Odpověď byla klasicky norská: „Přijeďte, uvidí se.“ Rezervace se evidentně moc neřeší.

Obecný tip: v Norsku jsme nikdy nepotřebovali rezervovat kemp dopředu. Checkout bývá kolem poledne a kemp se plní postupně. Ideální je přijet dopoledne a vybrat si místo.

Z okna se začaly objevovat tyrkysové řeky a zvedat hory. Kemp byl oficiálně plný, ale působil spíš poloprázdně – což bylo vlastně fajn, žádné hordy lidí. Holandští sousedé se s námi podělili o elektřinu, protože náš kabel nedosáhl ke stojanu. Krátce po zabydlení jsme se všichni vrhli do řeky, která tekla asi dvacet metrů od karavanu.

Obecný tip: na cestu karavanem přibal zahradní prodlužku. Ne všude ji mají.

Po večeři se nám ještě nechtělo spát. Matěj, po půl dni v autě, měl energie na rozdávání – a my vlastně taky. Děda s babičkou vyrazili na procházku s naším klenotem a my si střihli cyklovýlet do nedaleké vesničky Dovre.

Samozřejmě jsme zapomněli pár drobností. V Norsku (ostatně stejně jako v Liberci) buď prší, nebo je to do kopce. Tady to bylo do kopce – a na závěr i pršelo. Bez vody, 26 km a 400 výškových metrů nás hned první den poměrně slušně zničilo.

Ujetá vzdálenost: 20 km + 85 km
Čas jízdy: cca 2,5 hodiny
Kemp: http://gjeilocamping.no/

Při večerním brainstormingu jsme si jako cíl dne vybrali Národní park Rondane, známý hlavně svou pestrou vegetací. Trochu jsme se báli množství turistů, ale díky časnému vstávání jsme byli schopní se z kempu vypakovat už v 9:00 – bez spěchu a navíc po suprové snídani.

Do Rondane jsme dorazili asi po hodině jízdy. Jako start point jsme zvolili Høvringen, odkud vede hned několik treků. Parkoviště bylo téměř prázdné, což nás příjemně uklidnilo. Nakonec jsme vybrali výšlap na vyhlídku Karihaugen – ideální vzdálenost pro trek s dítětem na zádech.

Kousek od parkoviště byl krásný vysoko položený kemp, který jsme ale tentokrát vynechali. Po výletu jsme si na parkovišti uvařili v karavanu polévku a rovnou se přesunuli dál.

Čekal nás národní park Jotunheimen, a tak jsme zamířili do kempu Gjeilo, který měl na Googlu vysoké hodnocení – hlavně díky písečné pláži přímo v areálu. Písek byl spíš bahno, ale Matěj byl tak nadšený, že jsme ho z vody nemohli dostat. Na rozdíl od ostatních dětí v kempu.

My už tak nadšení nebyli. Kromě koupání se v kempu nedalo dělat nic dalšího. Vedla od něj jen hlavní silnice, na kole nebezpečná (a navíc zakázaná), pěšky taky nebylo kam jít. A u nicnedělání nás málem sežrali komáři.

Obecný tip: při výběru kempu se vyplatí sledovat, jestli od něj vede turistická stezka nebo aspoň malá bílá silnička. Nevýhodou karavanu je, že jak ho jednou s dítětem zaparkujete, jen tak popojet je problém. Spousta lidí to řeší přívěsem.

Jotunheimen v překladu znamená Země obrů. Nachází se tu nejvyšší hory Norska v čele s Galdhøpiggenem, na který jsme měli velký zálusk. Kvůli tomuhle výšlapu jsme s sebou táhli plnou tašku zimního oblečení.

Realita nás ale rychle vrátila na zem. Na parkoviště, odkud se vyráží na výstup, je s karavanem složité se dostat – úzké silnice, prudké stoupání a navíc bylo parkoviště dopředu vybookované. Varianta autobusem vypadala nadějně, jenže jezdil jen dvakrát denně a v časech, které by nám na výšlap nechaly sotva tři hodiny. A my jsme si chtěli dovolenou užít, ne se rozvést.

Obecný tip: s karavanem se v Norsku prostě nedostaneš všude. Je dobré s tím počítat dopředu.

A tak jsme to, i přes veškerou snahu, museli vzdát. Nejhůř to nesla matka, která celý předchozí večer vysvětlovala, že se nechce válet a že potřebuje extrémní den. Dobře tedy.

Extrémní den začal už v 4:20, kdy se Matěj nadšeně probudil a houkal z postýlky, že chce ven. Kolem deváté jsme pobalili karavan a vyrazili do městečka Lom, kde je v centru krásný dřevěný kostel stavkirke.

Extrém musí být extrém, takže si matka čirou náhodou našla, že jednou z atrakcí města je zipline přes řeku Bøvra. Nikdo její touze po dobrodružství nebránil a za příjemných 190 NOK si dopřála dávku adrenalinu. Nakonec se přidal i děda.

Musíme pochválit místní kavárnu a pekárnu Bakeriet i Lom. Ne ani tak kvůli kávě, ale hlavně kvůli pečivu. Nejlepší tomatový chléb a focaccia v Norsku – a možná i vůbec. Kvalitu ostatně potvrzovalo i to, že se nás po návratu do práce každý Nor ptal, jestli jsme byli v pekárně v Lomu. Najedli jsme se tak, že nám to bez problémů nahradilo oběd.

Aby toho extrému nebylo málo, po svačině se otec rozhodl splnit matčino přání po pořádném výšlapu a vzal ji na kopec Lomseggen, který začíná i končí přímo ve městě. Plán byl jednoduchý: všechno z kopce nebo po rovině poběžíme. Zadarmo ale nebylo vůbec nic. Ani ve slevě. Přesto to stálo za to.

Matýsek mezitím putoval v krosně na dědových zádech po kratší části trasy a pak se popelil v místním otevřeném skanzenu. My jsme se po dvou hodinách vrátili naprosto vyždímaní, ale shodli jsme se, že to byl jeden z nejkrásnějších výstupů, které jsme spolu zažili. Pomohlo i to, že jsme za celou dobu potkali asi čtyři turisty – což by se při výstupu na Galdhøpiggen rozhodně nestalo. Když jsme se pak z města na kopec podívali, byli jsme na sebe patřičně hrdí. Byl to totiž vážně pan kopec.

Večer bylo po slově „extrém“ ticho jako po pěšině a my byli rádi, že jsme mohli jít v klidu spát.

Ujetá vzdálenost: 175km
Počet hodin jízdy: cca 3 hodiny
Kempování: Olden camping Gytri

Opouštíme Jotunheimen a přesouváme se k ledovcům do národního parku Jostedalsbreen. Konkrétně k ledovci Briksdalsbreen, který máme víc po cestě a měl být „child-friendly“.
Cestou jsme míjeli spoustu zastávek označených jako atrakce, ale s karavanem jsme si na ně netroufli – couvání na úzkých cestičkách není úplně náš sport. I tak jsme si užívali nádherná panoramata.

Celou cestu jsme nadšeně vykukovali z oken. Tyrkysově zelená divoká řeka, opečovávané roubené norské domky a s blížící se cílovou destinací i čím dál vyšší, zasněžené hory. Prostě dechberoucí.

Ve městě Stryn jsme si museli dát pauzu. Bylo potřeba doplnit zásoby před víkendem a vyřešit plynovou bombu. Ta měla být plná, ale pán v půjčovně si zřejmě spletl ocelovou a plastovou lahev, takže jsme místo 10 kg plynu vezli hrdý 1 kg.

Kemp nás totálně dostal – hlavně výhledem na ledovec. Asi jsme ještě nebyli v hezčím kempu. Čas kvapil, takže jsme se opět rozdělili a vyrazili na výlet na střídačku. Pár kilometrů nad kempem byl vodopád Gytrifossen. Podle ukazatelů jen 1,7 km – ideální na běh.

Co začalo jako běh, se rychle změnilo ve výšlap. Barefooty jsme měli během chvíle zalité bahnem, ale vodopád stál za to. Chvilku jsme pokoukali a vyrazili zpět, abychom mohli převzít štafetu v péči o Matěje.

Cesta zpět už byla trochu o ústa. Otec si stihl sedřít loket po pádu ze srázu, ale dorazili jsme na rozcestí, kde se terén konečně umoudřil. A přišlo to znovu – extrém.
Matce přišlo jako skvělý nápad zajít ještě na jednu vyhlídku s výhledem na Briksdalsbreen. Nebyla to dobrá volba.

Cestou už evidentně dlouho nikdo nešel. Propadající se stezka, kluzké bahno, popadané stromy… a z předního nadšeného funění se zezadu začaly ozývat hlášky typu:
„Tady chcípneme.“
„Jestli to nebude za tím bahniskem, tak se na to můžu…“

Situaci „Otec a ztracené sluchátko“ jsme sice ustáli, ale nálada šla do háje. Od té chvíle otect přestal chodit před matkou a podávat jí ruku. I takový je život 😄

V kempu jsme se prohodili. My jsme si vzali Matěje na hraní a rodiče vyrazili k vodopádu – tentokrát s hůlkami a bez další vyhlídky. Vrátili se spokojení, na rozdíl od nás.

My jsme si zatím zkusili zaplavat. Úmyslně píšu zkusili – zvládli jsme jen skočit do ledovcové vody a okamžitě ven. Ale bavilo nás to natolik, že jsme to několikrát zopakovali.
Matěje studená voda moc nebrala, zato v kempu objevil skutečný poklad: trampolínu.

Matýsek se vzbudil kolem čtvrté ráno. Naštěstí pak ještě spokojeně usnul, takže jsme měli možnost vidět ledovec a jezero ještě spící. A bylo to úchvatné. Po snídani nebylo na co čekat – připravili jsme kola a matka s otcem vyrazili k ledovci.

Plán byl jednoduchý: část cesty na kole, zbytek doběhnout, a hlavně být včas zpět. Už samotná jízda na kole nutila matku neustále fotit. Málem se sice zabila, ale stálo jí to prý za to. Naštěstí to otec neviděl.

Na výchozím parkovišti nás překvapila malá zelená autíčka, která vozí líné turisty až skoro k ledovci. Nebudu lhát – tímhle dost pohrdáme. Zvlášť když si tím vozí zadnici mladí lidé.

Hned na začátku přišlo malé nedorozumění. Špatně jsme se domluvili, kdo co balí, a výsledek? Zapomněli jsme otcovi běžecké boty. Nebudu psát, čí je to vina. Doteď na tom nemáme shodu.
(Poznámka revidujícího otce: shoda nastala okamžitě. Boty zapomněla matka a ještě měla tu drzost vytahovat argumenty typu „ty taky nikdy nic nesbalíš“.)

Každopádně otec absolvoval výlet ve svých cyklo botách. I přes nadšené mávání větvičkami z projíždějících autíček a klapání otcovských treter to bylo nádherné. Turistů bylo minimum, takže „ikke stres“. Dole jsme si koupili magnetku na památku a valili zpět do kempu.

Odpoledne jsme se chtěli prostřídat, ale rodiče zvolili romantičtější variantu – půjčili si kánoi (v rámci kempu zdarma) a vyrazili na projížďku po fjordu. Matěj mezitím nadšeně hopsal na trampolíně. Bohužel kouzlo trampolíny objevily i jiné děti, vznikla fronta a my ho po chvíli museli za hlubokého breku sundat dolů.

Krásný den, ale večer se výrazně ochladilo. Těšili jsme se do sprchy, že se za 10 NOK pořádně zahřejeme. Bohužel tekla jen ledová voda.
To naštve.

Tahle část byla první polovinou našeho putování. Karavaning ve čtyřech (plus jeden malý spolujezdec) rozhodně nebyl jednoduchý. Když se na první dny díváme zpětně, nasbírali jsme víc zkušeností než kilometrů. Poprvé jsme balili karavan, vzali si spoustu zbytečností a zároveň zjistili, že na některá místa se s karavanem prostě nedá dojet.

Dítě v karavanu nespí tak dobře jako doma, všechno je slyšet a rozložení „my v alkovně, babička s dědou vzadu a Matěj uprostřed“ rozhodně nepřispívalo k intimní atmosféře. Brzká ranní vstávání a noční buzení byla často náročná.

Ale ta svoboda.
Jedete a podle místa si vyberete, kde to zapíchnete. Jasně – ještě větší volnost mají ti, kdo se nebojí kempovat úplně v přírodě. My jsme si ale zamilovali norské kempy. Čisté, krásně umístěné, často s vyžitím pro děti a v těsném kontaktu s přírodou.

První část cesty byla o horách, ledovcích, improvizaci a „extrémních dnech“. A právě v momentě, kdy jsme si mysleli, že už nás nic moc nepřekvapí, jsme dorazili do Flåmu.

A to byl teprve začátek druhé poloviny.