Karavanem středním Norskem II: Fjordy, Flåm a návrat k civilizaci

Navazuje na:

Po několika dnech v horách, daleko od lidí, jsme dorazili do Flåmu. Místa, kde ticho vystřídal hluk, prázdné kempy nahradily davy turistů a fjordy se začaly objevovat na každém druhém pohledu. Byl to zvláštní kontrast – z divoké přírody rovnou mezi výletní lodě a suvenýry.

Druhá polovina našeho putování byla jiná. Méně samoty, víc vody, fjordů a návrat k civilizaci. Pořád karavanem, pořád s Matějem, babičkou a dědou, ale s úplně jinou atmosférou. O tom, jaké to je projet Norsko z vody, co nás ve Flåmu překvapilo a proč jsme si i přes davy lidí tuhle část užili, je druhý díl.

Ujetá vzdálenost: 220km, cca 4 hodiny
Kempování: Flam Camping

Čekal nás jeden z nejdelších přejezdů celé cesty. Už večer jsme vymýšleli záložní varianty, kde případně zastavit, kdybychom to s Matějem nezvládali. Zabavit roční a půl staré dítě v autě na čtyři hodiny není úplně brnkačka. Matýsek nám to ale výrazně ulehčil – víc než polovinu cesty prospal a zbytek si spokojeně hrál.

Ve Flåmu jsme po dlouhé době potkali turisty. Tuny turistů. Přesněji řečeno dva plovoucí paneláky plné lidí. Tohle z celé duše nesnášíme. V jednu chvíli jsme se všichni proklínali a říkali si, že jsme si přece slíbili tyhle „must see“ věci vynechat. Ale byli jsme tu.

První kroky vedly na vyhlášený cruise po „nejkrásnějším“ Nærøyfjordu, zapsaném na seznamu UNESCO. Koupili jsme si lístek jen jedním směrem, zpátky jsme plánovali jet autobusem. Dvouhodinovou plavbu absolvovat dvakrát jsme si s Matějem neuměli představit – obzvlášť v tom vedru.
Projížďka hybridní lodí byla nádherná a i přesto, že lodní výlety normálně nevyhledáváme, tenhle bychom doporučili. Ty „must see“ věci jsou občas fakt „must see“.

Plavba končila ve vesnici Gudvangen. Ta na nás působila trochu kýčovitě, hlavně kvůli uměle vybudované vikingské vesničce. Čas do příjezdu autobusu jsme využili ke koupání. Cestou zpátky nás vezl slovenský řidič z východního Slovenska, kterému jsme rozuměli jen o trochu víc než Norům. Tipů nám dal spoustu, ale kvůli času – a taky kvůli tomu, že jsme si u poloviny nebyli jistí, co přesně myslel – jsme je nevyužili.

Po návratu jsme zamířili rovnou do centra Flåmu. Otec si už dopoledne všiml rybího street foodu (tyhle věci on sleduje, v tom je pašák) a musíme říct, že byl výborný a za rozumné peníze – zhruba 150 NOK za porci čerstvého jídla. Zajímavostí Flåmu je, že i přes extrémní turistický ruch tu nenajdete pořádnou kavárnu. Stejně jako skoro všude v Norsku tehdy jen filtrované kafe nebo automat.

A pak přišel zlom. Po 17. hodině Flåm prakticky vymřel. Všichni nasedli na lodě a odpluli a my zůstali v malém městě duchů. Abychom nevypadli z tempa, dali jsme si večer běh po okolí a prázdném přístavu – a z dopoledního dojmu pekla na zemi jsme najednou probíhali malebným, tichým místem.

Další den, další dobrodružství. Tentokrát jsme si to s babičkou a dědou trochu prohodili. Oni vyrazili na kolo jako první. Vlaková trať Flåm – Myrdal je označována za jednu z nejkrásnějších v Evropě a cyklostezka ji víceméně kopíruje. Většina lidí si vyjede z Flåmu do Myrdalu vlakem a tam si půjčí kolo, na kterém sjede zpátky. Hlavním důvodem je převýšení – z hladiny moře až do výšky zhruba 1400 m n. m.

Zatímco babička s dědou protahovali nohy na kole, my jsme se protahovali u vody s hrnkem hnusné kávy. Náš Matěj tehdy k životu nepotřeboval drahé hračky – bohatě si vystačil s kamínky a klacky. Byl v sedmém nebi a ledová voda mu vůbec nevadila.

Rodiče dorazili tak akorát na oběd. Slétli jsme se ke karavanu něco uklohnit a už se blížil náš cyklistický okamžik slávy. Tentokrát jsme si s sebou sbalili hlavně vodu. Cesta nahoru byla relativně v pohodě – celé to sice bylo do kopce, ale ne nijak extrémně prudké. Člověk to nastoupal postupně. A pověsti o téhle stezce nelhaly. Bylo to famózní.

Náš tip: Krevety jsou v Norsku často levnější než kuře – a my jsme se jich za dva roky nikdy nepřejedli.

Matka šlapala do kopce a odmítala u toho odložit mobil. Stejně se ale to, co člověk vidí a jak se přitom cítí, vyfotit nedá.

Závěrečné stoupání už bylo něco brutálního. Prudké serpentiny se klikatily tak, že se místy skoro nedaly jet. Situaci ještě zhoršovali kolaři sjíždějící proti nám, kvůli kterým jsme museli často zastavovat. Největší obdiv si tentokrát vysloužil otec, který ve své zarputilosti vyšlapal serpentiny téměř celé a zastavil se snad jen jednou.

Potkali jsme se až na vrcholu, kde začínal zipline, který jsme měli v plánu absolvovat. A hned přišlo malé nedorozumění – Petr se po brutálním výšlapu chtěl napít trochy vody, kterou matka při cestě do kopce zvládla vypít úplně celou. Nedělo se to poprvé.

Zipline je prý nejdelší ve Skandinávii. Začíná ve výšce 1381 m n. m. a měří něco přes kilometr. Otec původně jet nechtěl, ale nahoře si uvědomil, že jestli to má někdy zkusit, tak právě tady. Nebo byl prostě jen vyčerpaný a podlehl matčině naléhání. Má totiž panický strach z výšek.

Vyplázli jsme za to sice 1400 NOK, ale bylo to boží. Nejprve jela dolů kola a pak my. Video jsme sice natočit mohli, ale chtěli jsme si ten moment hlavně užít – navíc matka dostala při nasedání na zipline s mobilem v ruce solidní bídu od místního zipline ekvivalentu vlekaře.

Pustili nás dolů vedle sebe na dvou paralelních lanech. Smáli jsme se tak, že otec na chvíli zapomněl na své panické hrůzy a dole se nakonec klepal už jen jako středně drahý pes. Zipline nás vyhodil na kozí farmě pod serpentýnami, kde jsme z pomalejší obsluhy nakonec vyloudili vodu a pivo (pivo v Norsku je tak trochu ekvivalent zlata).

Cesta zpátky byla celá z kopce. To už to svištělo. Užívali jsme si downhill a sledovali, kolik lidí je schopno spadnout z kola na jediné dvacetikilometrové cyklostezce.
Ta čísla jsou opravdu ohromující.

Ujetá vzdálenost: 125 km, cca 2 hodiny
Kempování: Måbødalen Camping og Hyttesenter

Tenhle den byl klidnější. A přesně to jsme potřebovali. Člověk by řekl, že jsme byli vždycky dvě hodiny zavření v autě a muselo to být úmorné. Jenže ta panoramata byla tak skvělá, že to uteklo rychleji než běžná cesta do práce.

Øvre Eidfjord zpočátku působila jako mrtvá vesnice. Hodně tomu ale pomohlo to, že jsme si přejezd naplánovali na den, kdy mělo být podle předpovědi nejhorší – deštivé – počasí. Díky bohu se předpověď opět spletla (a jak víme, ani po šesti letech se na tom nic nezměnilo) a téměř vůbec nepršelo. Jen v noci, což bylo vlastně ideální.

Náš tip: Pokud jedete do Norska v létě, balte se trochu jako do Chorvatska a trochu jako do Alp. Není nic zvláštního, že se jeden den spálíte u moře a druhý den klepete kosu v prudkém dešti.

Do kempu jsme dorazili jako jedni z prvních. Protože jsme nevěděli, jak se počasí vyvine, koupili jsme si jak místo pro karavan, tak i malou chatku. Vypadalo to na celý den deště a chtěli jsme mít víc prostoru. Chatky jsou v Norsku skoro v každém kempu a nejsou ani tak drahé, jak by se mohlo zdát – spíš bývají rychle plné. Připlacení si za chatku jsme v téhle sestavě rozhodně nelitovali. Chvilka soukromí a odpočinku mimo karavan prospěla úplně všem.

Uvařili jsme si jídlo a vyrazili na procházku. Kousek od kempu byl výchozí bod pro vstup do národního parku Hardangervidda. Procházka byla krásná, i když to ještě nebyl samotný park.

Hardangervidda je totiž – podobně jako naše milované Jizerky – v podstatě náhorní plošina. Vstupu do ní obvykle předcházejí serpentiny a od kempu to byl ještě kus cesty. A znovu jsme narazili na známý problém: serpentiny mají zákaz vjezdu pro karavany. Povolený je jen vjezd osobním autům a dodávkám.

To spolu s faktem, že jsme trochu nevědomky ukázali prstem, kam až plánujeme jít, vedlo k rozdělení výpravy. Matěj se totiž s obsáhlou argumentací „NE“ sekl, odmítl pokračovat dál a vyžadoval návrat ke karavanu. Ten byl zaparkovaný přímo u trampolíny, kde mohl kontrolovaně řádit po svém – což bylo ve srovnání s nekonečným plahočením do kopce v jeho mysli jasný vítěz.

Po opětovném sloučení výprav jsme zašli na večeři do restaurace, kterou provozují majitelé kempu. Nekecáme – dali jsme si tam fakt výborné jídlo. Paní majitelka vařila skvěle a my jim za to s čistým svědomím poslali pochvalu i na TripAdvisor.

Náš tip: Norský „národní pokrm“ je losos s bramborem a tatarkou a vařená ovčí hlava. Až na výjimky se paradoxně nejlépe najíte v restauracích typu Indie nebo Filipíny.

Den po procházce jsme se rozhodli vyrazit na kole do Hardangerviddy. Pěšky jsme se předchozí den moc daleko nedostali, ale na kole to přece bude jednodušší. Jenže… i se serpentýnami a stoupáním od hladiny moře až na náhorní plošinu. Podle mapy nám přišlo, že to bude jen pár kilometrů a nahoře si dáme krátký pěší trek. Vzali jsme si tedy jen běžecké boty.

Orientace v prostoru, čase a mapě evidentně nebyla naše nejsilnější stránka. Výšlap měl nakonec asi 15 kilometrů. První tři, které jsme den předtím ušli pěšky, byly po rovině. Pak už jen kopec. V průběhu cesty otec opakovaně zdůrazňoval „nepodstatné“ informace o tom, že nahoře to otočíme a žádný trek se konat nebude. Na argument, že je to stejné, jako vyrazit na kole do bazénu a pak se tam ani nevykoupat, nic neříkal a tiše šlapal.

Nakonec se ale krátká procházka přece jen konala. Matka totiž tentokrát – zcela výjimečně – nevypila všechnu vodu a nahoře poskytla otci pár doušků. Nohy už po stoupání bolely, takže trek byl spíš symbolický. Dnes bychom to řešili jinak a zvládli víc.

Po návratu Matýsek ještě spinkal. Udělali jsme si oběd a začali se chystat na odpolední výlet, který jsme chtěli absolvovat všichni společně.

Další zastávkou byl vodopád Vøringsfossen. Se svými 183 metry patří k nejznámějším vodopádům v Norsku. My jsme si ho prošli delší trasou, abychom nebyli jako lemry, které si zajedou na parkoviště nad vodopádem, seběhnou dolů pro fotku a zase zmizí. Jediná škoda byla, že jsme při výletu ztratili babiččinu oblíbenou vestu. Kdyby ji někdo našel, je naše 🙂

Večeře z předchozího dne nás nadchla natolik, že jsme se do stejné restaurace vypravili znovu. Trochu jsme obměnili jídla a opět byli všichni spokojení. Naposledy jsme se vyspali v chatičce. Otec si na postel s prostorem nad hlavou zvykl tak rychle, že po zbytek cesty každé ráno mlátil hlavou do stropu karavanu.

Ujetá vzdálenost: 30 km + 55 km, cca 1,5 hodiny
Kempování: Geilo Hytter og Camping

Národní park Hardangervidda jsme už navštívili na podzim z Rjukanu, ale celý rok jsme se těšili, až se sem vrátíme v létě. Říká se, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. Jenže žádná fotka vám neřekne, jakou svobodu cítíte, když se tam pohybujete. A to ani v případě, že by se matka pokusila těch tisíc slov skutečně říct.

Vždycky jsme obdivovali běžce Scotta Jureka. Fascinovaly mě jeho fotky, jak běhá přírodou. Při zpáteční cestě, když jsme s Petrem běželi, jsem si připadala tak trochu jako on. Jen s tím rozdílem, že on běhá třeba 120 kilometrů a my sotva deset. Ale to je detail. Důležitá je pointa – a zpětně máme pocit, že se k jeho 120 kilometrům pomalu, ale jistě blížíme.

Cestou do kempu jsme se zastavili u silnice a koupili si sobí kůži na památku. Tyhle věci můžou působit trochu morbidně, ale sever je prostě takový. Máte soby? Prodáváte jejich kůže. Máte velryby? I když je celý svět chrání, vy je lovíte. Máte papuchálky? Chráníte je – a v Reykjavíku si objednáte papuchálčí prso s hranolkami.

Toulání se přírodou jsme zakončili v kempu v horském městečku Geilo. Než jsme šli spát, všichni jsme si ještě po etapách stihli udělat krátkou procházku po okolí.

Obecný tip: sobí kůže se může jevit jako fantastický suvenýr. Realita je ale taková, že jsme vlastně nevěděli, kam ji dát, pořád z ní padaly chlupy a dnes už ji nemáme. Poslali jsme ji dál a dodnes zdobí stěnu jedné restaurace. Takže dobře zvažte, jestli tyhle talismany opravdu potřebujete. Lokálové působí velmi autenticky a v daný moment prostě zaváháte. (Kolegovi jsme do Prahy vezli rovnou dvě.)

Ujetá vzdálenost: 50 km + 35 km, cca 1,5 hodiny
Kempování: Persgård Camping

Langedrag Naturpark je místo, které nám doporučil slovenský řidič autobusu (on nám jich doporučil víc, ale tomuhle jsme zrovna rozuměli). A jsme rádi, že jsme ho poslechli. Langedrag je něco jako norská verze zoo – jenže Norové klasický koncept zoo moc nemusí. Místo zvířat dovezených z Afriky na pár metrech čtverečních mají přírodní parky s lokální faunou a dávají jí rozumný prostor. A to je nám hodně sympatické.

Uvidíte tu vlky, losy, soby, bílé lišky a další místní klenoty. Zvířata jsou ve velkých výbězích, takže není jistota, že uvidíte všechno. Nás nejvíc bavil toulající se sob, který se pohyboval mezi lidmi mimo výběhy a připomínal jelena z pohádky Lovecká sezóna. Dopoledne uteklo rychle a oběd jsme si nechali až do kempu, který už nebyl daleko.

V Persgård Campingu jsme se na jídlo vrhli okamžitě – byli jsme dost vyhladovělí. V Langedragu jsme si před odjezdem rozdělili jednoho skořicového šneka (kterého Matěj naštěstí odmítl), ale i tak to pro čtyři dospělé nebyla žádná sláva.

Náš tip: Kanelboller a boller (bulka s kardamonem, někdy s čokoládou) dokážou s dobrou kávou zachránit i hodně špatný den. Dobrá káva není v Norsku samozřejmost - ale nakonec i špatná pomůže.

Po obědě nás čekal poslední cyklo výlet. Otec našel na mapách cyklostezku, která měla vést podél řeky, a slíbil, že až se nám nebude chtít, prostě to otočíme. Matku už totiž bolela lýtka z předchozích „pohodových“ výletů. Realita? Zase kopec. Asi čtyři kilometry poctivého šlapání do kopce. Naštěstí s krásnými výhledy a bez lidí.

Cestou zpátky do kempu jsme měli obrovské štěstí – u cesty jsme zahlédli losici s mládětem. Radost byla veliká, ale rychle jsme si vzpomněli na poučku z norských příruček a v tichosti odjeli pryč.

Náš tip: „Pokud potkáte losa, potichu a rychle zmizte pryč.“ Na obrázcích vypadá roztomile, ale ve skutečnosti je obří – a losice s mládětem už vůbec není sranda.

Po večeři si babička s dědou půjčili veslici a vyrazili na jezero. Matka se na to dívala tak smutnýma očima, že v kombinaci s blížícím se koncem dovolené otec povolil a také ji svezl. Jediné, co odmítl, bylo, aby matka veslovala a on se vezl „jako její čubička“. To omezení samozřejmě dlouho nevydrželo a málem jsme se nedostali zpátky k molu.

Večer jsme zakončili pistáciovou zmrzlinou. Dokonce celou vanou. Další z našich norských guilty pleasures. Všichni jsme byli šťastní – a tak trochu smutní. Byla to totiž poslední noc v našem karavanu.

Ujetá vzdálenost: 183 km, cca 3h
Kempování: Doma ve své postýlce

Byl krásný poslední den. Škoda spěchat domů tak rychle. Doporučili jsme rodičům náš oblíbený okruh na kole. To, že je to do kopce, je moc neodradilo. Ptali se, jestli to zvládnou. Řekli jsme, že jo. Když se vrátili, byli z toho kopce přece jen trochu smutní. Člověk si ale musí pořád připomínat, že je v Norsku – takže je buď všechno do kopce, nebo prší. Jiná možnost tu vlastně není.

Během doby, kdy byli pryč, jsme se s Matějem cachtali u vody a zároveň stihli pobalit část věcí, aby byl návrat domů co nejrychlejší. Závěrečná cesta mi přišla nekonečná a po všech těch nádherách, co jsme viděli, trochu nudná. Po lehkém incidentu s melounem Matěj usnul a probudil se až po vypnutí motoru doma v Nydalenu.
Stav: značka ideál.

Otec si nechtěl kazit další den vracením karavanu, takže se hned pustil do vyklízení a ještě ten večer ho odvezl zpátky do půjčovny. Jel sám, my ostatní jsme doma vybalovali a připravovali večeři.

Celou dovolenou jsme zakončili slavnostně. Dali jsme si škeble po thajsku, kalamáry a krevety. Slavit bylo co – ne každý zvládne vyrazit na čtrnáct dní karavanem a strávit je na dvanácti metrech čtverečních ve čtyřech lidech s malým dítětem.

Bylo to náročné.
Bylo to intenzivní.
A bylo to cool.

A věděli jsme, že karavanem nejedeme naposledy.