Dánsko s dvouleťákem: Legoland, medvědi a vítr

Navazuje na článek: Severní Dánsko mimo sezónu: duny, surfy a vikingové

Po prvních čtyřech dnech jsme měli pocit, že jsme stihli tak polovinu Dánska.

Plavbu lodí, která byla tak trochu kasíno. Každodenní tetris v půjčeném autě, kam jsme se snažili narvat všechny krámy. Asi dvacet „must see“ míst. Jeden panický záchvat na majáku. A taky odpočinek na chladné „Havaji“.

A pak přišel zlom.

Z dun, šutrů a větru jsme se přesunuli do světa kostiček. Čekaly nás Matějovy narozeniny. A Legoland. Otec zažil Legoland jako malý (někdy kolem roku 2000) a od té doby si pamatuje hlavně obří lego sochy, horské dráhy a pocit, že je to nejlepší místo na světě. Plus hromadu sladkostí.

Takže jsme sbalili kufry v baráčku v Hvide Sande, naposledy zkontrolovali, jestli máme všechno (neměli), a vyrazili směr Billund.

Plán byl jasný – Legoland. Jenže cestou z Hvide Sande nám došlo, že počasí nebude úplně tak jak si ho pamaoval otec v roce 2000. Po rychlé kontrole předpovědi začalo být jasné, že jeho sluncem zalité vzpomínky by v dešti a zimě nemusely fungovat tak dobře.

Naštěstí existuje alternativa. LEGO House. Obří indoor komplex, který zvenku vypadá jako naskládané kostky. Uvnitř sochy, hromady lega, a hlavně spousta prostoru si hrát.

Náš tip: Vstupenky se rezervují na konkrétní čas. Mimo sezonu jsme se vešli bez většího stresu, ale v létě může být klidně vyprodáno. Pokud víte, kdy budete v Billundu, LEGO House si raději bookněte dopředu. U venkovního Legolandu má smysl čekat na počasí, tady ne.

Cesta trvala zhruba hodinu. Navzdory tradičnímu tátovu „všechno nám strašně trvá“ jsme dorazili přesně na čas. Matěj byl natěšený tak, že jsme ani nestihli zaparkovat a už chtěl běžet.

LEGO House je moderní budova kousek od Legolandu a celý koncept stojí na jednoduché myšlence – hrát si a tvořit. Stanoviště jsou od lehce 90s disciplín (postav si autíčko a pošli ho po dráze) až po verzi 202X (natoč si vlastní lego film nebo postav rybičku, oskenuj ji a sleduj, jak plave v digitálním akváriu).

Dospěláci si mezitím dají expozici historie a nenápadně vzpomínají, s čím si vlastně hráli oni. A že to bylo samozřejmě lepší.

Byli jsme nadšení. Všechno funguje, dává smysl a člověk tam snadno zapomene na čas. Otec běhal od stanoviště ke stanovišti, jednou stavěl autíčko, pak kosmickou loď. Matěj ho chvíli sledoval a pak se odebral k obří hromadě duplo vláčků. Každý máme své priority.

Dodnes se přeme, jestli to byl větší dárek pro Matěje, nebo pro otce.

A i když normálně podobné obchody přeskakujeme, tady jsme neodolali. Každý si vytvořil vlastního LEGO panáčka. Vznikla čtyřčlenná rodina – matka, otec, Matěj a pes Bája. Snažili jsme se o co největší podobnost. Poznali bychom to ale hlavně my.

Kousek od LEGO House se nachází samotný Legoland. Oproti LEGO House je už starší – některé části procházejí obnovou, jiné zůstávají v původním duchu. Místy na nás dýchla lehká nostalgie a možná i pocit „zašlé slávy“, ale i tak jsme si návštěvu užili.

Pro dvouletého prcka je Legoland kromě DUPLO zóny prakticky nepoužitelný. Na 90 % atrakcí nemůže, takže jsme park prošli spíš jako výstavu. Obdivovali jsme obrovské stavby z lega a po zhruba dvou hodinách park spokojeni opustili.

Někomu by se to mohlo zdát jako hřích. Ale Matěj už začínal být unavený a víme, jak rychle se to umí zlomit. Takže lepší vrabec v hrsti.

Trochu jsme doufali, že Matěje den plný zážitků unaví, protože nás čekal delší přejezd. Tentokrát jsme zamířili na východní pobřeží, do malebného městečka Ebeltoft.

Cestou jsme míjeli Aarhus, druhé největší město Dánska, vyhlášené kulturou a uměním. Ale jak už to u nás bývá – když si máme vybrat mezi městem a přírodou, vyhrává příroda. Takže jsme frčeli dál.

V Ebeltoftu nás čekal další apartmán, který si Matěj okamžitě zamiloval. A i když si pohráváme s myšlenkou pořídit si na léto dodávku a cestovat víc „na volno“, tohle střídání nových míst a ubytování má taky svoje kouzlo.

Jako skoro každý den nás ráno přivítalo typické dánské počasí – zataženo, lehké mrholení a vítr, který vám připomene, že jste pořád na severu. Oblékli jsme nepromokavé vrstvy a vyrazili ke zřícenině Kalø Castle.

Tahle více než 700 let stará ruina je dnes citlivě zrekonstruovaná a působí překvapivě zachovale. Už samotná cesta k ní stojí za to – vede po historické kamenné hrázi přes vodu a dodává místu zvláštní atmosféru. A aby toho nebylo málo, v 16. století tu byl vězněn i pozdější švédský král Gustav Vasa.

Další zastávka? Dolmeny a menhiry – těch je v Dánsku spousta. Po cestě jsme ale od nejmenšího člena výpravy dostali kartáč za to, že jsme mu nevzali čaj. Otec ho nechal na ubytování. No… rodiče roku.
Naštěstí to vyřešila benzínka. Ostatně jako většinu krizí na našem roadtripu.

Náš tip: Dánsko je dolmeny doslova poseté a většina z nich je volně přístupná – dobře je značí Mapy.cz. Ty největší a nejzajímavější bývají chráněné a s lehkou infrastrukturou kolem. Nás ale nejvíc bavily ty volně přístupné – ty, které se „povalují“ u cesty, kde Dánové venčí psy, i ty větší památky otevřené 24/7.

Zamířili jsme ke Knebel Poskær Stenhus. Monumentální kamenná konstrukce, kterou lidé postavili před tisíci lety… S odstupem času a po několika podobných stavbách nám došlo, jací bouráci museli být naši předci bez bagrů a moderní techniky.

Nebo, slovy Davida Listra: „Měli masivní biče, Rimmere.“

Po návratu na apartmán jsme si řekli, že si dáme oběd a Matěj si v klidu schrupne. Poté, co svou úctyhodnou hodinku úspěšně proskákal po posteli, jsme uznali porážku, znovu se oblékli a vyrazili do centra Ebeltoftu. Došlo nám, že nemá smysl se k tomu dál upínat.

Jakmile jsme dorazili, spustil se pořádný liják (Matěj si dokonce nechal nasadit kapuci, což svědčilo o tom, že opravdu padaly trakaře), takže přišla naše oblíbená pauza na kafe.

A pak přišlo milé překvapení. Historické centrum Ebeltoftu je nádherné – úzké uličky, hrázděné domy a atmosféra, která vás okamžitě zpomalí. Není náhoda, že je to „must see“ – a tohle za to fakt stálo.

Ráno jsme začali stylově – návratem do centra Ebeltoftu, kde jsme měli ještě jeden rest. Čekala nás návštěva Fregatten Jylland, původní dánské královské fregaty, která dnes slouží jako muzeum.

Pro nás to byla zajímavá historická zastávka, ale upřímně – hlavní hvězdou byl opět Matěj. Nadšeně pobíhal mezi jednotlivými palubami, schody nahoru, dolů, tam a zpátky… ideální kombinace historie a dětského hřiště v jednom. Nejsme si jistí, jestli se to líbilo i personálu, ale vypadali, že jsou na podobné akce zvyklí, a nikdo nás neokřikoval.

Náš tip: Procestovali jsme Norsko, Dánsko i Švédsko a všude mají své „lodě jako muzeum“. Norové v Oslu Fram (loď, se kterou Amundsen dobýval severní pól), Švédové ve Stockholmu Vasu (loď, která ztroskotala kousek od přístavu a byla po staletí zakonzervovaná v bahně). Všechny stojí za to – s dětmi i bez nich.

A pak přišel ten moment – náš klouček slaví narozeniny. Rozhodli jsme se k tomu přistoupit velkoryse. Nechali jsme ho dělat prakticky cokoliv chtěl, nic jsme nezakazovali, a hlavně jsme celý den neremcali. A to stálo víc energie než celý Legoland.

Součástí narozeninového programu byla i návštěva Skandinavisk Dyrepark. Lákadlo bylo jasné – lední medvědi. A opravdu – když stojí pár metrů od vás, je to jiný level.

Jenže znáte děti. Zatímco my jsme obdivovali majestátní šelmy severu, Matěje nejvíc nadchla… divoká prasata. Ano, přesně tak. Člověk plánuje vrchol zážitku a dítě si najde vlastní highlight.

Celkově nás park mile překvapil. Podobně jako v Norsku nešlo o klasickou zoo, jakou si představíme v Čechách – spíš kombinace safari, přírody, historie a dětského hřiště.
Takový mix, který zabaví dvouleťáka i rodiče.

Odpoledne jsme se přesunuli do Aalborgu. Menší univerzitní město na severu Jutska s nečekaně příjemnou atmosférou. Centrum je plné úzkých uliček, kaváren a umění na každém kroku.

Obecně nás na severu baví, jak přirozeně dokážou kombinovat historii s moderním uměním. Nepůsobí to násilně, všechno tak nějak zapadá. Upřímně – tohle se u nás v Česku zatím pořád spíš učíme.

A protože narozeniny se musí oslavit, řešili jsme zásadní otázku – čím. Dort? Ne. Matějovi udělá největší radost pizza.

Objednávka byla… řekněme specifická. Pán byl naším zadáním lehce zaskočený, ale zvládl to na jedničku. Oslavenec spokojený. Rodiče taky. Mise splněna.

Po několika dnech přesunů, plánování a „musíme stihnout ještě tohle“ jsme si konečně dali den úplně bez ambicí. Žádný seznam míst, žádné honění. Prostě jen být a trochu si odpočinout.

Celý den jsme strávili touláním po Aalborgu. Bez cíle, bez mapy, jen tak – uličku po uličce. Přesně ten typ dne, kdy vlastně nic „velkého“ nezažijete, ale večer máte pocit, že to byl jeden z nejlepších dní celé dovolené.

A samozřejmě… kafe. Hodně kafe. Myslím, že už je ze všech našich článků jasné, že tohle je naše cestovatelská konstanta. Aalborg je na to ideální – kavárna na každém rohu a každá láká, abyste si sedli „jen na chvilku“. (Spoiler: nikdy to není jen na chvilku.)

Město nás bavilo i tím, jak přirozeně kombinuje staré s novým. Historické domy vedle moderní architektury, galerie, street art… všechno tak nějak funguje dohromady, aniž by to působilo nuceně.¨

Večer jsme si s tátou střihli malý návrat do minulosti. Nakoupili jsme pár piv a mraženou pizzu – protože pizzy nikdy nebylo dost – a místo velkého večerního programu zůstali na pokoji.

Zapnuli jsme si Červeného trpaslíka (Matěj má s Kocourem i fotku z Comic-Conu) a jen tak seděli, pili pivo a smáli se.

A víte co? Bylo to super.

Náš poslední den v Dánsku. Před námi byl ještě celý den, a tak bylo jasné, že ho nenecháme jen tak „vyšumět“. Naopak – chtěli jsme z něj vymáčknout maximum.

První zastávkou bylo malé přístavní městečko Sæby nedaleko Frederikshavn.Na první pohled poklidné, ospalé místo, kde se nic moc neděje. Ale přesně ten typ místa, u kterého si dokážete představit, jak v létě úplně ožije – pláže, kavárny, lodě v přístavu a dlouhé večery. Taková ta nenápadná dánská pohoda.

Původně jsme sem vůbec nechtěli jet. Měli jsme pocit, že už jsme viděli dost. Jenže američtí přátelé, které jsme potkali v Klitmølleru, nám Rubjerg Knude Fyr doporučili jako absolutní must-see a mluvili o něm u piva tak dlouho, že jsme si řekli, že na tom něco musí být.

A měli pravdu.

Tohle místo bylo dokonalou tečkou za celým naším putováním. Maják zasazený do písečných dun, vítr, nekonečný výhled na moře… a pocit, že jste na konci světa.

Navíc má tenhle maják svůj vlastní příběh. Kvůli erozi se každý rok posouvá směrem k moři, a proto byl nedávno celý přesunut o několik desítek metrů dál do bezpečí.

Matěje sice vůbec nezajímali podrobnosti přesunu, které otec s matkou hltali u informační desky, zato si pobíhal po dunách, vítr ve vlasech a v nestřeženou chvíli se vyválel v písku tak, že jsme z něj pak písek vysypávali ještě 14 dní.

No a pak už jen šup šup zpět do Frederikshavn - vrátit auto, nalodit se a vyrazit směr domov. Zatímco otec vracel auto, matka s Matějem si hodili věci do pokoje na loď a dali si ještě poslední procházku městem. Po těch dnech tahání všeho a neustálého tetrisování věcí do maličkého auta působila procházka nalehko městem skoro jako luxus.

Na lodi se nám tentokrát podařilo usnout o něco dřív než při první plavbě. Což bylo dobře… hlavně pro otce. Zatímco matka s Matějem po návratu si dali den volna a mohli „dospat realitu“, otec šel rovnou do práce. Hrdina bez pomníku …

A jaký je náš celkový dojem? Dánsko nás nadchlo. Ano, nás většinou nadchne každá dovolená – ale sever měl něco navíc.

Většina lidí míří do Kodaně. My jsme si zamilovali vítr, duny a místa, kde toho kolem vás moc není – jen prostor.

A přesně kvůli tomu bychom se vrátili.