Naše Jizerská divočina: běžky v triku a Ořešník bez vody

Začínají jarňáky. Děti jsou na dva dny u babičky a my máme 48 hodin svobody, než se zase vrátíme do režimu „kdo komu vzal rukavice“. Plán je jasný: dva dny sami a pak pokračovat s dětmi.

Chalupa v osadě Peklo u Raspenavy už čeká na to, až budeme makat na zahradě. Jenže po dvou měsících temna, šedi a zimy jsme si řekli, že motyka počká. My ne.

Po příjezdu otec spěšně převzal chalupu od kamarádů, se kterými se střídáme. Matka natrhala pár sněženek ze zmatené přírody, která během týdne zažila teplotní otočku o skoro 25 stupňů. A na tip od kamarádů, jsme vysvobodili běžky zaházené koly a vyrazili na Smědavu. Stopa je prý ještě v pořádku. A je fakt krásně.

Jet s běžkami na střeše v 19 stupních je zvláštní pocit. V Pekle lidi nakládali kola a my vytahovali běžky. Ale postupně přituhovalo – nahoře bylo pět stupňů a stopa držela.

Dali jsme si náš standardní desetikilometrový okruh kolem Plochého vrchu. Dodnes nevíme, jestli to bylo zbytkem umělého sněhu po Jizerské 50, loučením těla se sezónou nebo tím, že jsme něco okoukali při sledování olympiády, ale shodli jsme se, že oproti trápení v Alpách jsme lyžovali jak vítr.

Nevýhoda? Matka v návalu jara nesbalila čelenky ani rukavice. Při sjezdech jsme na ně dlouze vzpomínali. Hlavně prsty. A uši.

Po návratu rychlý čaj na horské chatě a domů nabrat síly na další den.

Večer otec šteloval Mapy.cz a potlačoval matčiny návrhy typu „a co znovu běžky?“. Nakonec padlo rozhodnutí: Ořešník. Obří kámen s křížem nad hejnickým klášterem. Z Hejnic hezkých 400 výškových metrů.

Na podzim se sem otec dostal omylem, když ho matka vyslala na DIY trailový závod Jizerská divočina: sednete večer v Liberci na vlak, vyběhnete v Hejnicích a přes Jizerky zpátky do Liberce jen s čelovkou.

Auto jsme nechali v Hejnicích a vyrazili kolem kláštera po červené. Hned za městem se v krajině „povalují“ obří kameny. Je vidět, že tu děcka pořád staví domečky a rozdělávají ohně. Musíme sem vzít i naše děti, ať probudí své vnitřní architekty.

Po krátké rovince přišlo stoupání. Nic brutálního, ale do stehen to štíplo. Hole jsme samozřejmě nechali doma, takže jsme šli bez opory, ruce založené vzadu jako běžci na Divočině. To okoukal otec a matku o tom hned poučil.

Po nějakých 180 metrech převýšení se matka radovala, že jsme nahoře. Otec něco brebentil o tom, že to bylo lehké. Omyl. Byl to jen první velký kámen. Ořešník se na nás ještě usmíval o pěkný kus výš.

Otec při stoupání vypráví. Matka přežívá kombinaci alergie a lehkého astmatického záchvatu. Když se matka zeptala, jestli se nenapijeme, přišla rychlá výměna názorů na téma „kdo nechal vodu na kuchyňské lince“. Nic, co bychom nezvládli.

Pod Ořešníkem matka posměšně poptávala, kde že se to otec při nočním běhu tak bál lézt. Cestička nahoru je strmá, jištěná tenkým kovovým zábradlím. Pro lidi s panickým strachem z výšek nic moc.

Posměšky ustaly.
Vylezli jsme.
A ten výhled za to stojí.

Nezdrželi jsme se dlouho. Otci se klepala kolena tak, že stejně nebylo nic jiného slyšet, a za námi už funěla další parta. Pod Ořešníkem jsme mlsně pokukovali po postarším páru s vnoučaty, kteří svačili turistický rohlík z ubrousku a zapíjeli ho limonádou. My zatli zuby a vyrazili dál – na druhý hřeb výletu: Velký Štolpich.

Rovinky po hřebeni přímo sváděly k popoběhnutí, takže jsme byli u vodopádu cobydup. Otec průběžně poučoval matku o tom, co přijde. Trasu sice běžel potmě a půlku věcí si pamatuje jinak, ale matka neprotestovala. Aspoň neprudil, že funí. A stejně se dusila pylem.

Vodopád Velký Štolpich byl díky tajícímu sněhu ve skvělé formě. Zespoda je fotogenický – matka se vyřádila s focením. Na mostek nad ním vede nečekaně ostré stoupání, ale výhled shora je spíš kulisový.

No a pak už „jen“ sestup. U pamětní desky císařovny Alžběty jsme se lehce dovzdělali a přes Ferdinandov došli zpátky do Hejnic.

A tam zasloužená odměna. Kavárna Hugo naproti klášteru. Skvělé dorty, kafe, polévka. Otec se tu pravidelně stavuje během výběhů, matka tu spořádala nejednu makronku. Považujeme se tak trochu za štamgasty. Obsluha si ale pravděpodobně říká: „To jsou ti blázniví Pražáci.“