Severní Dánsko mimo sezónu: duny, surfy a vikingové

V Norsku jsme strávili dva roky našeho života. Pracovali jsme tam a vychovávali našeho tehdy dvouletého syna. Součástí takového života jsou samozřejmě i dovolené – a ty se u nás dělily na tři typy.

Únik z zimní šedi Osla do tepla (o těch až jindy), letní poznávání severu, protože je konečně teplo (o tom jsme psali třeba v článku o tom, jak jsme projeli Norsko karavanem), a pak zimní poznávání severu. Protože jsme tak trochu masochisti.

Jednou z takových dovolených byl i náš výlet do Dánska. To jsme měli zažité spíš jako okolí Kodaně – placka, fouká a Legoland. Tam jsme se vydali na jeden z našich krátkých prodloužených víkendů lodí z Osla již před tím. To, co jsme ale zažili na severu a na západním pobřeží Dánska, nás dost překvapilo. A zpětně si myslíme, že to rozhodně stálo za to.

Psal se rok 2019. Koukalo se na Vikings s Ragnarem Lothbrokem a mezi jednotlivými díly si matka dohledala právě tenhle výlet. Zuzka si ho vysnila jako letní dovolenou na kolech, během které jsme měli poprvé odevzdat Matěje na hlídání. Ten s tím ale jaksi nesouhlasil, a tak jsme plán přehodnotili, objednali trajekt z Osla do Frederikshavnu a zabookovali auto z půjčovny. Vlastní jsme v Norsku neměli. Přivézt si totiž vlastní auto na území Norska a používat ho je velký byrokratický proces a ještě větší daně.

Odjížděli jsme v neděli večer. V čase, kdy už Matěj obvykle spinká. Tentokrát jsme se po zkušenosti z výletu do Kodaně – kde jsme měli manželskou postel a Matěj nás celou noc terorizoval – poučili. Vzali jsme si kajutu s oddělenými postelemi a mezi ně se pokusili narvat dětskou postýlku. Mělo nás to uchránit toho, aby Matěj do půlnoci běhal po pokoji.

Trochu jsme se báli, jestli plán vyjde. Netušili jsme, jak je kajuta ve skutečnosti velká, ale naštěstí postýlka zapadla úplně na centimetr přesně. Matěj usnul rekordně rychle.

My měli trochu hlad a Petr potřeboval ještě něco málo dodělat do práce. Kousek od nás byl lounge, kde mi paní nabídla akci 1+1 zdarma – v ceně bylo nějaké zobání, káva, čaj a krásný výhled na moře. Ten se nám bohužel ztratil asi po deseti minutách jízdy. Setmělo se a jakmile jsme vypluli z fjordu, byla všude už jen černočerná tma. Bylo to jako koukat dalekohledem zatímco máte nasazenou černou krytku před sklem.

Oproti lodi do Osla, kde jsme měli okno, byla tahle kajuta v podpalubí a bez okna. Těšili jsme se, že se dobře vyspíme – je tu tma a celé se to tak příjemně houpe, right? Omyl. Otec zjistil, že je mu v podobných stísněných prostorech lehce nevolno a každé zhoupnutí ho budilo. Matce zase úplně nevyhovovalo, že se nám do kajuty chvíli pokoušel dobývat nějaký podnapilý Seveřan.

Jediný, kdo se vyspal skvěle, byl Matěj. Spinkal i přes houpání, občasné panické výkřiky otce a průběžné dotazování matky: „Taky pořád nemůžeš usnout?“ Dnes už nevíme, kdy přesně jsme usnuli – tipujeme tak kolem třetí ráno. Co ale víme přesně je, že nás v 6:30 vzbudilo hlášení, že připlouváme k břehům Dánska.

Náš tip: Norové – a Seveřané obecně – využívají levnější lodě prakticky jako plovoucí hospodu a kasino. Jakmile totiž opustíte norskou pevninu a dostanete se do mezinárodních vod, přestane platit (částečná) prohibice a všechno je výrazně levnější. Není tak nic divného, že celou noc pijí, přes den se chvilku vrávorají v cílové destinaci, pak se znovu nalodí a pokračují v pití po cestě domů. A u toho občas zkusí i cizí kliku.

Poté, co jsme se ráno doslova vylodili, byl otec ověšený taškami tak, že prakticky nebyl vidět. Matěj si hověl v kočárku a na sobě vezl další tašky, dětskou postýlku a odrážedlo.

Po složení všeho v čekací hale tedy otec vyrazil do půjčovny pro auto. Ta nebyla přímo u terminálu, ale o kus dál v malém autoservisu. Existovala i varianta půjčit si auto už v Oslu a zaplatit za něj trajekt, ta byla ale nesrovnatelně dražší.

Zatímco si matka dávala kávu a Matěj si hrál na místní prolézačce, otec zažil první infarktovku. Informace o nutnosti kreditní karty pro booking, kterou jsme při vytváření rezervace považovali za špatnou lokalizaci americké firmy, se ukázala jako naprosté no go.

Naštěstí i servisák z pneuservisu v Dánsku umí poměrně dobře anglicky. Nakonec až slzy a (pravdivé) tvrzení, že pokud nám auto nepůjčí, žena, dítě, kočárek a zhruba sto tašek nezvládne otec převézt ani do nejbližšího hotelu, ho přiměly zavolat na centrálu půjčovny. S pracovnicí jsme nakonec situaci vyřešili povýšením pojistného.

Náš tip: Pokud kdekoliv na světě řešíte půjčení auta, mějte s sebou kreditní kartu na jméno řidiče a počítejte s tím, že práce na přepážce může být psychicky náročná. Nejjednodušší a pro vaše mentální zdraví nejbezpečnější variantou je vzít si full insurance. Typicky odstraní podobné situace (i když v Dánsku ne úplně vždy) a ušetří vám nervy i peníze při zpětném předávání auta a zkoumání každého škrábance.

Po dvou hodinách jsme se tak znovu shledali na terminálu a po zhruba třiceti minutách hraní tetrisu s bagáží v maličkém autě, vyrazili. Naším prvním špendlíkem na mapě bylo městečko Skagen – nejsevernější město (vesnička) v Dánsku.

Foukal docela silný vítr, Matěj odmítal i přes sople, které mu tekly z nosu, vzít na hlavu čepici, a tak jsme se rozhodli situaci vyřešit po našem – návštěvou kavárny. Obecně vzato lze říct, že Dánové mají lepší kávu než Norové, a když nemůžete stres a špatnou náladu vyřešit sportem, je dobré to srovnat aspoň porcí dobré kávy nebo jídlem.

Vesnička byla vskutku jako z katalogových listů na Dánsko, a tak jsme po jejím probrouzdání zamířili na první oběd. Otec našel levné rybí bistro a znalecky objednal degustační talíř. Slaninu suverénně vyjedl Matěj, mořské plody vyluxovala matka a na otce zbyly filety, které – navzdory umístění v rybářské vesničce – nechutnaly zrovna nejlépe. Holt offseason a lokálové už jsou toho možná přežraní.

Po projití Skagenu jsme naskákali zpátky do auta a asi po dvou stech metrech jízdy zahlédli první pláž. Tak jsme se zase všichni vysoukali ven a vyrazili se kousek projít. I když jsme klepali kosu, Matěj ukázal, že víc než polovinu svého života strávil na severu – neúnavně se vrtal ve studeném písku a házel šutry do moře. Chtělo by to kávu…

Úplný sever je opravdu nabitý „must see“ body, které normálně úplně nevyhledáváme. Tady jsme si ale řekli, že je prostě dáme. Jednou ze zastávek po cestě k místu Grenen byl i slavný Skagen Grey Lighthouse, který byl opravdu jako z pohádky.

Grenen je místo, které je takovým přírodním fenoménem – potkávají se tu a narážejí do sebe dvě moře, Severní a Baltské. Od tohoto soutoku se oblasti říká Kattegat. A kdo jel stejně jako my na seriálu Vikingové, ten ví. Rozdíl obou moří je dokonce vidět i vizuálně, každé má totiž trochu jinou barvu.

Bohužel, k naší smůle, měli zrovna Dánové týden prázdnin. Místo, které jsme si vysnili jako offseason liduprázdné a úplně bez turistů, se tak proměnilo ve frekventovanou dálnici lidí pochodujících na Grenen. I tak to ale stálo za to – jen jsme tam neměli potřebu zůstávat příliš dlouho.

Stále foukal brutální vichr, a tak jsme se opravdu nezdržovali. Přece jen nás ještě čekala poměrně dlouhá cesta do našeho prvního ubytování v Klitmølleru.

Po cestě do ubytování jsme si dali ještě rychlou zastávku na matčině „top spotu“ – The Sandburied Church. Jak už název napovídá, jde o kostel, který se postupně ztrácí v písku a musí se pravidelně vyhrabávat ven.

Otci se přímo vedle kostela podařilo sehnat kávu. Kdyby vám přišlo, že o kávě píšeme pořád, tak vězte, že velká část naší dovolené se točí právě kolem dobré kávy. Děti to akceptovaly a vědí, že z toho vždycky kápne i něco pro ně. Nutno dodat, že tohle bylo asi poprvé, kdy jsme pili kávu s příchutí spáleného popcornu.

Úplně poslední zastávkou toho dne byla vyhlášená duna Rabjerg Mile. Jde o největší pohyblivou dunu v Evropě, která se každý rok posune až o patnáct metrů na sever. Ufff… tolik „must see“ míst za jeden den se dá zvládnout snad jen tady.

Naše ubytování v městečku Klitmøller bylo velmi příjemné – guesthouse se saunou (ta je v Dánsku skoro všude) a se společnou kuchyní a jídelnou. Večer jsme si tam ještě uvařili jídlo a dali se do řeči se dvěma Američany (kluk tak dvacet, táta kolem padesáti), kteří sem přijeli surfovat.

Cold Hawaii se tomuto místu přezdívá právě proto, že sem jezdí spousta surfařů a písečnými plážemi připomíná Havaj. Jen s tím rozdílem, že je tu o něco chladněji.

Ráno jsme hned po snídani vyrazili k dunám a moři. Počasí nebylo zrovna pohlednicové – střídal se silný déšť se slabším. Nic, na co bychom nebyli zvyklí z Norska. Norům prší tak moc, že se tam dají sehnat opravdu kvalitní nepromokavé věci na bazarech za pár korun, takže jsme byli v suchu. Matěj si ve svém gumovém overalu mohl v klidu skákat do kaluží a pokřikovat něco o pohádce Prasátko Peppa.

Pro někoho den úplně k ničemu. Pro nás vlastně docela relax.

Kousek od ubytování bylo městečko Sønder Vorupør, známé svým akváriem a dlouhým molem do moře. Molo bylo krásné, ale akvárium jsme nakonec vynechali – mířili jsme totiž do městečka Thyborøn, kde mělo být akvárium ještě větší. V Dánsku je akvárium něco jako ve Francii kruhový objezd: mají ho v každé vesnici a soutěží, kdo ho má větší a víc vyzdobené.

Do Thyborønu vedly dvě cesty. Jedna rychlejší, ale s převozem trajektem, a druhá delší po souši. Mrkli jsme na internet, zjistili jízdní řád a vyrazili variantou číslo jedna.

Posledních pár kruhových objezdů před nájezdem na loď jsme si ale začali všímat cedulí, že trajekt je zrušen. Následovalo rychlé googlování, ze kterého vyplynulo, že internet ani cedule tentokrát nelžou. Otočili jsme to a jeli zpátky. Zabili jsme tak v autě zhruba hodinu navíc oproti původnímu plánu. Musíme ale říct, že ta cesta byla opravdu malebná – vedla skrz ptačí rezervaci – a vlastně jsme toho vůbec nelitovali.

Náš tip: Offseason v destinacích často znamená, že je klíčová infrastruktura vypnutá. Při našem offseason trailu na Mont Blancu nás takhle vypekl tunel a tady zase trajekt. Tyhle věci se fakt vyplatí si hlídat – i když vás občas zanesou do míst, kam byste normálně nejeli.

Akvárium v Thyborønu nebylo nijak speciální tím, jaké mělo ryby, ale bylo dělané pro malé děti, aby si tam mohli hrát, běhat a hladit žraloky a rejnoky. Je teda fakt, že rejnoky si utíkala hladit primárně máma a Matějem to nechávalo dost chladným, ale co… Při odchodu jsme Matějovi pořídili kyblíček s hračkami do písku, protože nám několikrát prokázal, že se mu nevadí vrtat se ve fakt studeném písku.

Když jsme vyšli z akvária ven, hned jsme si všimli obrovského, ale vkusně vytvořeného pomníku. Byl věnován obětem lodí z bitvy u Jutska z první světové války. Co kámen, to jedna potopená loď. Opodál na pláži pak byly zbytky vraků těchto lodí, které tam zůstaly dodnes jako vzpomínka.

Velká část západního pobřeží je národní park Thy. Krásná příroda, krásné baráčky. Bylo to pěkné i když jsme seděli jen v autě.

Náš tip: Malá akvária po celém světě jsou často zbytečně podceňovaná. Jasně, neprojdete se obrovským tunelem a nenajdete tu kosatky, ale většinou je dělají lidi fakt od srdíčka. Často fungují jako záchranné stanice a bývají spojená s kavárnou, kde vám dají dobrou kávu a nějaký ten koláč.

Poslední destinací toho dne bylo městečko Hvide Sande, kam jsme se o pár let později znovu vrátili. V roce 2019 jsme si tu mimo sezónu přes Booking pronajali malý baráček hned u pobřežních dun – se saunou a spa uvnitř – doslova za pár dánských korun.

Naše děti na každé takovéhle objevné dovolené extrémně baví prozkoumávat nové ubytování. Matěj to vzal rovnou zhurta: namířil si to k vířivce, naházel do ní nově získané náčiní a dožadoval se napuštění vody a přinesení písku. To první jsme mu splnili. To druhé – i když jsme byli dost pankáči – raději ne.

Dneska víc v klidu. V Dánsku offseason moc nemůžete počítat s tím, že se ráno probudíte do sluncem zalité idylky. Prakticky od rána pršelo a bylo zataženo, ale nepadaly trakaře, takže jsme se po snídani napakovali do našich nepromokavých overalů a vyrazili na další poznávačku.

Matěj (a hlavně matka) toužili vylézt na nějaký maják a rozhlédnout se. Otec v tom viděl příležitost, jak malé – prakticky ještě němé – tváři vysvětlit pár zábavných faktů o majácích, lomu světla a jejich původním účelu. Už jsme po cestě pár majáků zkusili, ale všude bylo jaksi closed.

Kousek od nás byl ale naštěstí jeden otevřený – Lyngvig Fyr! Maják byl evidentně legenda. Vstup byl mimo sezónu zdarma a jediné, co se platilo, bylo kafe a koláč v malém obchůdku s mini muzeem o tom, „jak se dřív vyráběly pletené koše“.

Při stoupání po dlouhých schodech k majáku byl otec hrdina a nechal matku s Matějem hluboko za sebou. Ovšem při výstupu po vnitřním točitém schodišti se karty otočily. Panický strach z výšek se projevil asi u druhé otočky, a tak se nahoře místo přednášky zmohl jen na: „Tohle svítí, aby lodičky nenajely na pláž, víš?“

Náš tip: Majáky umí být v létě pěkný tourist trap – svědčí o tom množství suvenýrů, laviček a turnikety, které byly mimo sezónu vypnuté. Offseason se ale promění v místo, kde si dáte dobré kafe a lokální koláč za pár dánských kaček a správce majáku si na vás ještě udělá čas, aby vám pověděl jeho historii.

Cestou zpátky domů jsme si všimli upoutávky na Sculpture Park z písku. Když jsme se k němu blížili, měli jsme pocit, že půjde o kýčovitou atrakci. Ve výsledku se nám to ale děsně líbilo. Tématem parku byla robotika – co roboti můžou a co nemůžou a čím se liší (nebo neliší) od nás lidí. V areálu nás bylo asi pět, takže jsme měli dost času pořádně pokoukat. Slovy klasika: „To muselo dát ale práce…“

Po několika náročných dnech jsme si řekli, že by bylo dobré, aby šel Matěj po obědě spát. Vrátili jsme se tedy do baráčku a dali ho do postýlky.

Po zhruba dvou hodinách, kdy celý rozzářený skákal, usnul vyčerpáním. A tak se matka s otcem vypravili skoro sami (s chůvičkou) k moři – jen se projít po pláži.

A najednou to přišlo. Vysvitlo slunce. A vydrželo celé odpoledne.

Vrátili jsme se pro Matěje (spal asi 27 minut) a vyrazili k moři všichni. Skákali jsme do připlouvajících vln a házeli do nich kamínky. Tahle srandička nám vydržela asi dvě hodiny. Když máte dítě, můžete dělat krávoviny v moři a nikomu to nepřijde divné – přece máte dítě. V našem případě to byla ale i naše zábava. Bylo opravdu nádherně. Ze zimních věcí jsme se najednou mohli trochu vysvléknout, sundat boty a cákat se v moři.

Když jsme se vrátili, byli jsme celkem vymrzlí. Díky bohu za saunu a vířivku. Pořádně se prohřát a spát. Protože nás čekal Billund. A Legoland. Nebo spíš LegoHouse? To si povíme až v druhé polovině.