Článek
Celý víkend měl propršet. Jen sobotní odpoledne vypadalo nadějně a po dlouhých mrazech se mělo konečně oteplit. Původní návrhy na lezeckou stěnu nebo kino utnul otec větou: „Půjde se na výlet.“
Asi po hodině studování Mapy.cz vítězoslavně oznámil právě dosnídávající rodině, že pojedeme na Kokořín. Našel prý krásný osmnáctikilometrový okruh.Matka se opatrně zeptala, jestli jako na kole, nebo pěšky.
Děti jen nechápavě blekotaly něco o tom, kolik kilometrů je to od nás do kavárny a jestli je to víc. (Je to 700 metrů.)
Nastala fáze vyjednávání. Otec nakonec slevil na 12 km. To už matka uznala jako rozumně tělovýchovné. Děti stále netušily, o co jde, a nechaly se opít rohlíkem a příslibem účasti kamaráda, který chudák taky netušil.
Rozhodli jsme se vyrazit ze Sedlece u Mšena po červené, projít Kokořínským dolem, vyšplhat na hrad a přes Pokličky se vrátit zpět.
Kokořínsko je asi hodinu z Prahy. Silničky se postupně zužují, až máte pocit, že už to snad ani není oficiální komunikace. Sedlec je slepý. A tichý.
Auto jsme píchli u dětského hřiště, děti naposledy napojili nasvačili a vyrazili.
První část je příjemná lesní procházka. Nejdřív asfalt, pak už lesní cesta a kameny všech tvarů kolem.
Stále po zelené
U nás ale vyhrála matčina invence – vymyslela cestovní hru.
Když řekne „medvěd“, musí se všichni do dvaceti vteřin schovat tak, aby nebyli vidět.
Když řekne „beruška“, musí do deseti vteřin zajistit, aby nestáli na zemi.
Hra byla skvělá. Hned při prvním medvědovi se Matěj vyválel v bahně tak důkladně, že jsme začali pochybovat, jestli nás vůbec pustí do hospody a kamarád nám prozradil, že včera dostal novou bundu a že ho doma asi taky nepochválí.
Skalní města na Kokořínksu
Hodinová cesta autem a pozdní výjezd způsobily, že po pěti kilometrech jsme měli hlad jak vlci. Otec měl naštěstí vytipovanou restauraci U Grobiánů – plán byl polévka a něco k pití před výstupem na hrad.
Dvě kulajdy a tři vývary jen zasyčely. Platit se dalo kartou, což je pro nás zásadní informace. Ještě dopoledne před odjezdem z garáže, jsme se raději vrátili zpět domů pro hotovost. Přeci jen víme, jak to v Čechách často funguje.
Náš oblíbený trik je totiž nikam nenosit hotovost a pak jen bezmocně koukat, když nám někde, kde bychom se fakt rádi najedli, oznámí, že berou jen cash.
Hrad Kokořín
Hodinka podél potoka, pak schody nahoru k hradu. Čekali jsme vzpouru – nepřišla. Matěj se před kamarádem zjevně styděl brečet a Amálku kopce kupodivu baví. Nadává až při sestupech. To mají s matkou dost podobné.
Hrad jsme obešli, chvíli se dohadovali, jak to sakra mohli postavit bez bagrů a jeřábů, a chtěli se vrátit stejnou cestou kvůli Pokličkám.
Je někdo doma?
Otec ale vycítil, že děti pochodují bez keců, a rozhodl se pro delší okruh po méně turistických stezkách.
A nelitovali jsme.
Cesta za hradem směrem ke skalnímu hradu Nedamy byla nejhezčí část celého výletu. Ticho, skály, minimum lidí. Děti dál medvědily a beruškovaly a kilometry ubíhaly překvapivě rychle.
Singltrek za hradem
Sestup byl místy naklouzaný. Padlo pár úvah o strachu a pár dramatických povzdechů, ale seběhli jsme to dřív, než stihla vzniknout regulérní vzpoura.
Prodloužením trasy jsme se dostali na hranu návratu za světla. To jsme dětem udělat nechtěli, takže jsme zvolili kratší cestu zpět přes Kokořín.
Jenže vývar očividně nestačil.
Sušenky nepomohly. Protesty sílily. Zastavili jsme se tedy v restauraci Pobuda přímo v podhradí.
Strach z turistické pasti se rychle rozplynul. Lívance s ovocem a smetanou byly výborné.
Kluci, kteří celou dobu brblali, že chtějí hranolky, je vdechli tak rychle, že se číšník nejistě zeptal, jestli opravdu přinesl tři porce.
Skály kam se podíváš
Pak už jen rychlý návrat do kopce přes další skalní města k autu. Děti si ještě vylezly na pár posedů – nostalgie jak sviňa. Posedy byly vždycky vrchol našich dětských výletů.
Mladí myslivci
Posledních 700 metrů uteklo jako voda. Amálka vytáhla poslední energii snad z paty a umanula si, že bude u auta první. Stačilo otcovo lehké popíchnutí, že si kluky malá holka namaže na chleba, a sprintovalo se.
U auta jsme byli cobydup.
Trasa se během dne změnila, ale právě ta neturistická část byla nakonec nejhezčí. Hrady jsou pro nás trochu evergreen dětství, takže jsme byli lehce skeptičtí – ale Kokořínsko nás příjemně překvapilo.
Hospody mají spíš pražské ceny, jídlo ale bylo výborné a pocit turistické pasti jsme neměli. Za celý den jsme potkali asi tři skupinky lidí.
Takže Kokořínsko mimo sezonu?
Doporučujeme všemi deseti.
A příště možná ty Pokličky.
Náš výsledný okruh:
