Offseason trail okolo Mont Blancu: po stopách TMB na hraně našich limitů

Po dvou letech naše plánovaná dovolená bez dětí – dárek od babičky s dědou, kteří pohlídají děti. Za sluníčkem! Do Porta! Za bráchou trochu pokecat a pak šup šup na svatojakubskou cestu. Po té už dlouho koukáme, ale ne a ne to vyjít.

Ale to bychom nebyli my, aby nepřišla nějaká pirueta hned na začátku – takže po probuzení si jen tak mimochodem přečtu SMS o tom, že náš let byl zrušen bez náhrady, protože na pobřeží fouká. Je konec září 2025.

Z představy, že bychom se měli v pondělí octnout v práci a nevyužít dárek, se nám zatočila hlava. Poté, co jsme (citlivě) odrazili nadšení dětí, které nabyly dojmu, že když neletí letadlo, pojedou určitě s námi, se ocitáme v situaci „zapíchni prst do mapy a vyraž“.

Letenky jsou už tak leda do Varšavy nebo na předražený last minute do Turecka – a i když by otci pár náhradních vlasů doslova bodlo, rozhodujeme se, že vyrazíme autem na nějaký jiný super trail.

Triglav? Pod sněhem. Jizerky? Má pršet a chtěli jsme vytáhnout paty z ČR. Toskánsko? Hnusné počasí. Bornholm? Nevychází trajekt. Co takhle Tour du Mont Blanc? Počasí hlásí exkluzivní podmínky a vždycky jsme po tom tak trochu pošilhávali.

Přes úvodní kňourání otce a pochybnosti, že je to možná na pět dní zbytečně daleko, bylo rozhodnuto. A tak jsme ze dvou batůžků ve stylu „vejdi se do své nízkonákladovky, bude 25 stupňů Celsia“ začali přebalovat na výlet do podzimních Alp rovnou do auta. Myslím, že kromě přenosného ohniště jsme sbalili snad všechno a byli jsme ready vyrazit. Bereme s sebou i kola.

Dali jsme pusu dětem, které stále zažívaly trochu zklamání, a vyrazili jsme.

Po zadání „Chamonix“ do Mapy.cz jsme si uvědomili, že nás místo tří hodin v letadle čeká nějakých deset hodin v autě – což by se někomu mohlo zdát jako čirý masochismus. Ale když si někde v půli uděláte zastávku, tak to jde. A navíc milujeme ty Alspký panoramata !

Cesta docela utíkala a rozhodli jsme se udělat zastávku u Bodensee, kde přespíme a druhý den trochu pojezdíme na kole.

Ubytování jsme vybrali ryze cost effective – aby bylo blízko jezeru, aby bylo levné, aby tam byla snídaně a aby mělo parkoviště pod kamerou. Dorazili jsme někdy okolo deváté a bookovali asi v sedm. Pro klid vaší duše a lepší zážitek doporučujeme přečíst si podmínky check-inu – ušetří vám to 30 minut čekání na recepční, když už se vám fakt chce spát.

Po 35 minutách čekání přifrčela recepční – otevřela schránku kódem, dala nám klíč a aniž by si opsala naši občanku, popřála dobrou noc a odjela s tím, že to dořešíme ráno. Proč nám ten kód prostě neposlala SMSkou, jsme nepochopili – asi nám chtěla ukázat naleštěnou káru a osobně nás pozdravit.

Jezero Bodensee je přibližně v půlce cesty a je vlastně německo-rakousko-švýcarským trojbojem. Kolem Bodensee jsou krásné cyklostezky, takže jsme ráno po dobré snídani nasedli a vyrazili na projížďku, ale dá se tu dost dobře i projít. Cílem byl přístav v městečku Lindau.

Kolo krásně odsýpalo a cca v poledne jsme naložili kola zase do auta a vyrazili přežít zbytek cesty autem. Dáme tu pár praktických tipů na cestu:

Cesta do Chamonix pak už docela odsýpala. Reálně jsme dorazili v 16 hodin a náš plán byl vcelku jasný – první noc dáme v Chamonix, ráno vyrazíme, ujdeme etapu a pak se nějak vrátíme autobusem / vláčkem, o kterém se všude píše, a posuneme se dál, odkud zase ráno vyrazíme. No a takhle denně 30–40 km, aby jsme to celé obešli.

Myslím, že jsou na informacích v Chamonix zvyklí na leccos, ale dva mírně dezorientovaní Češi, kteří brebentili něco o tom, že TMB chtějí oběhnout za 3–4 dny „indiánem“ na lehko a ideálně u toho popojíždět autem, ještě asi nezažili. Paní nám narovinu řekla, že jediné, co se takto (trail a pak busem zpět) v off season dá, je francouzská část trailu Les Houches – Argentière. Z Argentière jezdí bus a dá se pak v pohodě vrátit.

Co se týče našich hrdinných představ o tom, že to za 4 dny prostě dáme, s drobným posměškem nám řekla, že sice vypadáme „sportive“, ale ať si radši zkusíme právě úsek Les Houches – Argentière proti směru standardní TMB. Podle ní je nejkrásnější, spousta lidí ho na konci šulí údolím – přitom jde po protilehlé straně údolí a výhledy jsou „très epic“ – a zároveň si na něm trochu srovnáme pojmy a dojmy o tom, co za den zvládneme. Nakonec nám ještě doporučila super hotýlek přímo v Les Houches a s pohledem ustarané mámy nám zamávala.

Bože, máme fakt kliku, že naše ADHD osobnosti vždy narazí na nějakou trpělivou osobu, která nás zastaví a řekne: „Trochu přemýšlej, než to napálíš.“

Dojeli jsme do hotýlku, kde jsme se po dlouhé době bez bookingu ubytovali přímo na recepci, dali si pizzu a šli spát.

Peníze (orientačně):

Pár doporučení z plánování trailu:

Přes noc se nám rozleželo v hlavě, co nám paní říkala – fakt bychom si to asi měli nejdřív zkusit. Venku svítilo sluníčko, ve stínu byla pěkná kosa a před námi bylo volitelně 30–50 km cesty. Základ byl Les Houches → Argentière a kdyby nám to šlo dobře, tak i mini etapa Argentière → francouzsko-švýcarská hranice → Le Tour.

I tak jsme se ráno sbalili nalehko – s pitím a jídlem jsme si nedělali moc starosti, protože podle Googlu měly být cestou horské chaty / lanovky, kde si vždy můžete něco koupit. Naštěstí jsme ještě večer zašli do krámku, kde si Zuzka vynutila koupit sendviče s tím, že nechce mít po cestě hlad. Ale o tom až později.

Z Les Houches jsme rovnou vyrazili do stopy. Prakticky hned za hotelem začínal trail. Les Houches je pro spoustu lidí takový start point TMB. Od téměř prvního kroku jsme šli furt do kopce. Les Houches leží v nadmořské výšce 1 008 m n. m. a stoupání jsme zastavili až u panoramatické vyhlídky Le Brévent ve 2 525 m n. m.

Mysleli jsme si, jak si budeme hodně povídat, ale Zuzka nemohla téměř celou cestu popadnout dech, takže zvídavé dotazy otce nacházely většinou jen jednoslovné odpovědi. Než se člověk dostane do rytmu stoupání, chvíli to zabere, ale s dobrými holemi se z toho po chvilce stane rutina. Pokud máte dobře natrénovaná stehna, člověk si v rytmu popovídá i sám se sebou.

Po cca dvou hodinách jsme se vynořili z lesa a začala krásná panoramata a také první okamžiky, kdy padaly nesmyslné dotazy typu: „Hele, tady neměly být feraty, ne?“ s odpověďmi jako: „To není ferata, ty srábotko. Chytni ten řetěz, vylez po tom žebříku a nekňuč.“ Dodnes se přeme, jestli to vlastně byla taková malá ferátka, nebo ne. Spíš ale ne.

Celou dobu nám krásně svítilo sluníčko, což výletu dodávalo pozitivní energii. Hlavně do chvíle, než jsme vylezli na nejvyšší vrchol této etapy a zjistili, že je offseason jaksi zavřeno a informace na Googlu se jaksi rozchází s realitou – žádná voda a žádná restaurace. Otec zahanbeně pojídal sendvič, který večer odmítal jíst, zatímco Zuzka si fotila panoramata a bezstarostně pila z lahve s vodou.

Po seběhu dolů k lanovkám jsme zjistili, že je zavřené fakt všechno. Všude byli nějací dělníci, co něco opravovali, a i když jsme se snažili zapůsobit naší francouzštinou (otec studoval francouzštinu 12 let a je důkazem absolutního selhání našeho školského systému), prakticky všichni nám řekli, že je vše „fermé“ a až dole v Chamonix.

Panika. Máme jen trochu vody a sluníčko, které celou dobu tak hezky svítilo, nás vlastně dost vysílilo. Všechno zavřené a že by u těch obrovských lanovek byl alespoň jeden automat s vodou, klidně za 5 EUR? To ne. Navíc jsme celou dobu překračovali potůčky, malé proudy a potoky, kterými jsme pohrdli.

Zuzce se už začínala motat a bolet hlava (do té doby nic, ale okamžikem vyřčení to prostě přišlo), a tak jsme se rozhodli uchýlit k tomu, že jsme na záchodech u lanovky (které byly otevřené pro dělníky) napustili vodu z vodovodu a šup šup k nejbližší studánce. Jo, té vody, u které byla ta velká cedule „hlavně to nepij, nebo ti bude zle“.

To štěstí, když jsme po cca pěti kilometrech došli ke studánce (kde jsme potkali i další vyprahlé lidi), bylo neuvěřitelné. Voda chutnala jak nikdy a otec, který obětoval většinu své vody matce, aby děti nebyly sirotky, vylemtal asi tři litry přímo na místě.

To, co tady popisujeme, je spíš taková zápletka a dějová linka, která nám utkvěla v hlavě. Celou dobu jsme ale šli po fakt pěkné cestě – schody, kořeny, velké šutry, trocha sněhu nahoře a pak vlastně docela velké cesty u sjezdovek. A ty panoramata? To nezaplatíš. Výhled na Mont Blanc z protějšího kopce byl fakt nádherný.

Silná stehna, potlačené astma a několik divokých kamzíků nás motivovalo dál a dál. To vše platilo do okamžiku, než přišel sestup. Na ten jsme nebyli úplně ready – nohy toho měly už docela dost a v jeden okamžik jsme se rozhodli jít ještě kousek po hřebeni a pak udělat strmější sestup, než se vydat méně zajímavou, ale pozvolnější cestou.

Sestupy fakt bolí. Nic nového pod sluncem – jen naše první zkušenost s takhle dlouhým trailem. Otec zvolil metodu „zkusím to seběhnout“ a matka to vzala spíš tak, že opatrně sestupovala. Bolelo nás to oba, jen možná trochu jinak.

První etapa měla asi 32 km (na prodlouženíčko jsme si rychle nechali zajít chuť), převýšení přes 1 500 m, trvala asi 8 hodin a všude byly fakt nádherné výhledy - celou dobu jsme se mohli dívat na protější stěnu Mont Blancu.

Když jsme konečně slezli z hor, dojeli jsme si autobusem zpět do Chamonix. Už jsme se tam prakticky stali štamgasty místní kavárny. Důvodem zastávky ale bylo hlavně to, že jsme chtěli pro další dny předejít stejnému problému s nedostatkem vody, a rovnou jsme zamířili do Dekáče pro tablety na čištění vody a nějaké proteinové sušenky.

No a pak rychlá sauna, proklepat nohy, lehká večeře v místním indickém bistru a spát. Dobrou.

Peníze (orientačně):

Pár doporučení z první etapy:

Po první etapě nás, řekněme, trochu dost bolely nohy. Takový to, když jdete po schodech dolů a bojíte se, aby se vám v nějaký okamžik nepodlomila kolena a neupadli jste na zem.

Že by ta paní z informací měla pravdu? Rozhodli jsme se, že si popojedeme autem do Les Contamines-Montjoie – nejzazšího místa francouzské části TMB, kde jsme zaparkovali auto na neplaceném parkovišti v centru města. V plánu byl vlastně okruh, kdy se kousek před koncem rozdělíme a zatímco část výpravy, kterou bolely nohy víc, dojde do Les Houches, otec se vrátí zpět pro auto a pak se potkáme „doma“.

Ve městě byl relativně velký Coop, který byl otevřený, takže jsme si tam nakoupili svačinu na cestu. Již poučeni z předchozího dne, že se nesmíme spoléhat na otevřené chaty nebo restaurace, které by měly být cestou.

Trek začínal dost betonem. To, že Les Houches – Les Contamines není hezký úsek, najdete i ve většině průvodců. Po betonových serpentinách jsme se ocitli na štěrkové cestě. Touto cestou jsme vyšlápli cca 800 výškových metrů nahoru. Matka si odbyla svůj obvyklý astmatický záchvat a pak už jsme prohodili i pár slov a pokračovali dál – dodneška moc nerozumíme tomu, jak to s nohama funguje, ale ráno část výpravy vypadala, že nenastoupí ani do auta, a po betonové serpentýně pak šlapala, jako by se nechumelilo. No, lepší než kdyby to nešlo, že jo…

Navzdory zlým jazykům průvodců, kteří tuto část haní, jsme se po chvíli vynořili u kouzelné usedlosti Le Truc, kde měla být hospůdka Auberge du Truc – ta byla, jak jinak, zavřená, a tak jsme tu spásli vlastní tyčinku.

Nečekaně jsme si tady oproti prvnímu dni užili i kousek toho našeho indiánského běhu. Nakonec jsme se přehoupli přes malé sedlo a spadli do Refuge de Miage. Zavřená refuge vypadala, že by to (pivo) tu šlo, ale bohužel byla opět zavřená, a tak jsme po doplnění vody z místní studánky vyrazili dál.

Naskytly se nám dvě varianty – jít buďto červenou cestou nejmenšího odporu, nebo to střihnout přes sedlo Col de Tricot (2 120 m n. m.).

Se slovy „pardon my French“ jsem se lokála, který na čtyřkolce dělal něco jako tahání balíku sena, zeptal, jestli to dáme. Jazykem, který byl kombinací francouzštiny, němčiny a angličtiny (jako Standa Řezáč!), nám řekl, že nám to nedoporučuje – že bude bahno, je to hroznej krpál a ať jdeme radši okolo. Poučeni z předchozího dne, že se má dbát na rady lokálů, jsme mu poděkovali a aniž bychom prohodili slovo, oba vyrazili neomylně nedoporučenou cestou. Lokál na čtyřkolce nechápal a myslím, že se rychle pokřižoval a šel dál dělat drag race s balíkem slámy.

Za celou cestu jsme potkali opravdu jen pár lidí. Tuto část treku asi zas tak moc lidí nechodí. Přitom výhledy byly taky krásné – jen jsme šli vlastně po úpatí Mont Blancu, takže výhled nebyl na Mont Blanc, ale spíš na okolí a drobná údolí.

Ten krpál byl fakt hustej – dát na dvou kilometrech 600 výškových metrů není úplně jednoduché. Ta slova o bahnu jsme pochopili až nahoře – všechny tyhle extrémní stoupání jsou vlastně malé serpentýnky, kde jdete ze strany na stranu. A když prší, všechno to prostě jede dolů těmi serpentýnkami, včetně bahna. Naštěstí jsme měli hole.

Otec to vzal jako jakousi podivnou osobní výzvu a rozhodl se pokořit jiného turistu, který byl už v půlce kopce a hodně kašlal (asi taky forma nějakého podivného turistického rituálu – jen naše matka spíš tak jako chroptí). Matka si šla na pohodu, všechno si fotila a užívala si, že už má dochroptěno.

Nahoře bylo dost frišno, ale dali jsme rychlý oběd (doporučujeme lokální tortilly ze supermarketu – stojí pár babek a nejsou suché) a padla naše guilty pleasure – plechovka Coca-Coly.

Col de Tricot byla špička této části – je tu krásný „instagram spot“ (škoda, že nemáme Instagram) s bránou a krásně tu svítilo sluníčko. Sestup nebyl tak hrozný jako první den, ale taky jsme si moc nepopovídali – otec běžel, matka dávala pozor. A bahna bylo habakuk.

Feráty tu nejsou, ale občas vás potká taková věc jako visutý most, který vede přes řeku tekoucí z ledovcového jezera. Pro normálního pozemšťana nic zajímavého – matka si uprostřed i cvakla fotečku. Pro otce, který má strach z výšek, to bylo buď, anebo. Jenže „nebo“ znamenalo asi 6 km zpět – takže dal „buď“. Matka dodnes tvrdí, že mostem nijak neházela a neskákala, zatímco se otec sunul na druhou stranu. Otec se neohlížel, takže důkazy nemá – ale uzavřel to jen parafrází Červeného trpaslíka: „Ty trenky mi zaplatíš!“

Následovala už vlastně docela pohodová část trailu, kde jsme si občas i popoběhli (tady indián šel). U hotelu Bellevue, kde by to (pivo) taky šlo, ale bylo zavřeno, jsme si chvilku poseděli a pak seběhli dolů do Col de Voza, kde jsme se rozdělili.

Matka došla „domů“ do hotýlku v Les Houches a otec běžel po originální trase TMB zpět do Les Contamines. Celý náš dosavadní výlet (Les Contamines – Le Truc – Col de Tricot – Bellevue) byl vlastně mimo primární trasu TMB – a upřímně, byl nádherný. Oproti tomu standardní cesta (Col de Voza – Les Houches a Col de Voza – Les Contamines) byla slabá – hodně asfaltu, relativně nezajímavé cesty a málo výhledů. Takže dáváme průvodcům za pravdu a jsme rádi, že jsme podruhé radu domorodce neuposlechli!

Večer jsme si ještě zašli na kávu do Chamonix, do naší oblíbené kavárny. Rádi trailujeme, ale jsme taky tak trochu kavárenští filozofové a povaleči. Následující odstavec jsem smazal, protože je plný obžerství, lokálních sýrů, pizzy, sauny a dobrého spánku.

Celkem to bylo zase kolem 30 km, celkové převýšení asi 1 200 m a nohy bolely méně než předchozí den. Bylo nám ale jasné, že TMB celé neobejdeme – prostě to nepůjde a nechceme jít na krev. Dáme tedy francouzskou stranu.

Peníze (orientačně):

Pár doporučení z druhé etapy:

Pamatujete si, jak ti naivní, dezorientovaní dva Čecháčci, co si s sebou nevzali ani dost vody, čekali, že dají první den 50 km a nakonec byli po 32 rádi, že jsou rádi? No tak třetí den jsme se rozhodli udělat druhý okruh a využít rady paní z informací a dotáhnout to, co nám říkala, že je nejkrásnější. Ráno jsme se tedy sbalili, rozloučili se s francouzským hotýlkem a vyrazili na parkoviště, ze kterého jsme první den jeli „domů“.

Po cestě jsme se zastavili a nakoupili prakticky to samé co na den druhý – tortilly, tyčinky a jednu kolu v plechovce.

Z parkoviště nad Argentière jsme vyrazili dál po červené „standardní“ TMB trase. Jako bychom se ocitli na začátku prvního dne. Tahle strana prostě nezklame! Z 1 450 m n. m. stoupáme na vrchol Aiguillettes des Posettes (2 201 m n. m.). Po cestě předcházíme jednoho postaršího pána, který vypadá, že na parkovišti sesedl z takové té důchodcovské trojkolky a zabloudil místo na procházku kolem jezera do hor. Na vrcholu nás dobíhá kluk z Nového Zélandu, který jde TMB, prosí nás o fotku, a jinak za celou cestu potkáváme asi dva další lidi. Takže prakticky sami.

Po vrcholovém focení a kochání se (opět pohledy na Mont Blanc z jiného úhlu než v první etapě) se ubíráme dál a klesáme dolů. Po cestě potkáváme chlapíka, který si na zádech nese velký kříž s Ježíšem, který „odpočívá“. První představa, že jde o jakési sportovní pokání, nás přejde ve chvíli, kdy pochopíme, že kříž prostě jen snáší z vrcholu dolů na rekonstrukci. Historka pěkná – a vzhledem k tomu, že od vrcholu už matka tolik nechroptí, rozvíjíme varianty toho, co všechno mohl s křížem vlastně dělat.

Za halasu a chechtání se našim trapným historkám nás najednou zezadu osloví nějaká osoba – asi nějaký ultraběžec, který nás doběhl a chce se vyfotit? No… spíš, jak jsme si dělali srandu z toho pána a jeho trojkolky, tak se ukázalo, že jsme byli dost mimo. Je to sice lokál, ale po chvilce trapného oťukávání francouzštiny vlastně docela dobrou angličtinou prozrazuje, že byl ještě za komárů v Tatrách a celý život chodí po horách. Doporučuje nám nejít po červené, ale pokračovat dál až na vrchol na hranici Francie / Švýcarsko – Tête de Balme (2 321 m n. m.). Lokál, který vás pošle do většího masakru? Ten se musí poslouchat.

A tak jsme vyrazili – pána jsme nadchli natolik, že šel s námi. Nahoře jsme si spolu dali selfie a pak jsme vyrazili každý vlastní cestou. On to metelil dolů do Le Tour, zatímco my jsme si dali oběd a rozhodli se přidat ještě jeden vrchol L’Arolette (2 330 m n. m.) a až pak se vrátit.

Po cestě jsme ještě potkali odbočku na vyhlídku Croix de Fère – vypadala hodně epicky, ale po asi 400 metrech přišla pasáž, kde už otázka „tohle jako není ferata?“ byla i podle matky relevantní. A protože jsme nechtěli, aby z dětí byli sirotci, otočili jsme to a zahájili sestup.

Až k chatě Col de Balme – jak jinak než zavřené – to šlo indiánem a pak začal sestup. Matčina kolena začala vysílat signály, které fyzioterapeut-amatér otec označil za varující. Takže jsme sešli nikoliv po trailové cestě, ale zbaběle po štěrkové zásobovací cestě. Vlastně to jen bolelo, ale byl hezký výhled a nebylo to tak strašné jako první etapa.

V Le Tour jsme plni očekávání (pivo) zjistili, že je všechno zavřené. Takže jsme se posunuli ještě níž do Argentière po žluté trase – překvapivě hezký lesní trail na indiána. Matka v Argentière zasedla do kavárny / pekárny, kterou jsme si vyhlédli už cestou na začátek trailu, a byla fakt skvělá. Zase máme nějakých 30 km a 1 500 m převýšení. Otec doběhl pro auto a následovalo obžerství a rozmýšlení, co dál.

Matčina kolena už vypovídala službu a báchorky o tom, že to bude druhý den zase OK, už nebyly úplně uvěřitelné. Dohodli jsme se tedy, že pojedeme domů a po cestě dáme nějaké to kolo, které kolena šetří.

Cost-effective varianta by byla sjet do Martigny a dát si stezku vinicemi, ale nějak jsme se těch hor ještě nemohli vzdát. Nakonec jsme se tedy dohodli, že si vyrazíme z kopýtka a dáme si jednu noc v Champex-Lac – malém městečku se sjezdovkou, které vypadá sakra romanticky.

Když koukáte na ubytování na Bookingu, je zajímavé, jak se typicky noc ve Francii pohybuje kolem 100 EUR, v Itálii kolem 90 EUR a ve Švýcarsku kolem 250 EUR…

Narovinu – stálo to za to. Přijeli jsme, check-in byl bez problému a místo bylo fakt kouzelné. Na břehu jezera jsme si snědli sýr s bagetou, dali si saunu (která je tu evidentně fakt standard) a šli spát.

Peníze (orientačně):

Pár doporučení z třetí etapy:

Toho rána byl otec poněkud neklidný… Sice nenašel žádnou studnu, ale už večer mu cosi říkalo, že ten kopec, na který vede lanovka, bude ideální ranní rozcvička před naší cyklistickou etapou.

Se slovy „nachystejte uzenáče, na snídani jsem zpátky“ políbil tvrdě spící matku (která to ani nezaregistrovala) a vyběhl. Výběh z Champex-Lac (1 500 m n. m.) na vrchol La Breya (2 200 m n. m.) byl krásný a standardně náročný. Opět krásná panoramata a seběh byl vlastně ideální na trénink – dalo se běžet celou cestu a sestup do Champex-Lac (kudy se standardně přibíhá) byl opravdu moc pěkný. Něco tomu ale chybělo – až na konci jsem si uvědomil, že za mnou nikdo celou dobu nechroptěl a nestěžoval si, že ho bolí kolena!

Následovalo šťastné shledání plné dojetí a těšení se na společnou snídani. Drahý švýcarský hotel – to bude paráda. Po příchodu do jídelny matka začala nenápadně pokukovat, kde že se servírují ti humři nadívaní bio hovězím, když přišlo zklamání. Hotel tak trochu zamrzl v devadesátkách – a i když bylo pečivo, sýr a převařená vajíčka vlastně supr snídaně, musel se paní domácí zklamaný výraz ve tváři matky vrýt do paměti velmi hluboko.

Po snídani jsme naskákali do auta a hurá na kola! Zaparkovali jsme v městečku Fully a popojeli cca 60 km po místních vinicích. Výlet to byl krásný – ale také trochu rozporuplný. Švýcarsko je brutálně drahá země. Místo ojeté jedničkové Fabky „na popojíždění“ tu maminky jezdí do Lidlu nakupovat novým Porsche. Ale ty vesničky a statky byly prostě takové… jako naše JZD. Možná to byl jen náš dojem, ale ve srovnání s Francií to bylo prostě zvláštní.

V lokálním shopping centru si matka objednala kávu z ovesného mléka za 5 CHF a dostala takové to kafe v hnědém umělohmotném hrníčku s bílým míchátkem a instantním kravským mlékem. Krize. Jestli je něco, co jinak vždy optimistické matce dokáže zkazit náladu, tak je to drahé a hnusné kafe.

Z Fully do Leuk vede docela slavná vinařská cyklostezka „Chemin du vignobles“. Mají trasy jak pro pěší, tak i pro kola. Projíždíte podél řeky Rhôny a mezi vinicemi. Celá cyklotrasa má 83 km, ale na to jsme bohužel neměli čas – i když věřím, že bychom to zvládli, protože podél řeky to jelo úplně samo. Naše trasa vedla z Martigny (Fully) do Sionu. Města, které jsme si mysleli, že známe pouze z Matrixu, ale ve skutečnosti je to krásné městečko s hradem a pevností nad městem. Jedná se dokonce o nejstarší švýcarské město.

V Sionu jsme si vychutnali paprsky slunce a skvělou kávu v univerzitním kampusu – potřebovali jsme trochu srovnat fiasko z nákupáku. Cestu zpět už jsme jeli víceméně co nejrychleji. Rozhodli jsme se totiž, že večer přespíme v německé Kostnici (Konstanz), což znamenalo cca pět hodin řízení.

Na kole nám cestou zpět foukal silný protivítr, ale i tak jsme jeli průměrně asi 29 km/h, protože jsme to hodně dřeli. Docela šok byl, když kolem nás prosvištěla asi pětasedmdesátiletá babička na silničce a ukázala nám, ať se za ní schováme. Kde tady ty důchodce berou?! Až po chvíli jsme si všimli, že má paní silničku s pomocným elektromotorem, ale stejně – respekt. Až budeme staří, chci být jako děda z hor a babička cyklistka z cyklostezky u Fully.

Naházeli jsme věci do auta, sbalili kola a trochu smradlaví strávili pět hodin na cestě přes Švýcarsko k Bodensee, kde jsme si v Kostnici bookli cost-effective hotýlek. Večer jsme si město prošli a upřímně – je to fajn zastávka.

Druhý den jsme si město prošli ještě jednou, navštívili místní české muzeum mistra Jana Husa, abychom se i trochu vzdělali, a pak už frčeli domů.

Peníze (orientačně):

Pár doporučení z třetí etapy:

TMB rozhodně není na čtyři dny, pokud ho nechcete běžet. Počáteční přehnaná ambice dát to celé, nesmyslná logistická představa s autem a popojížděním a offseason, kdy je prakticky všechno zavřené, to ani moc neumožňují.

I tak jsme si trail maximálně užili a třeba vám poslouží jako inspirace k tomu, že ne všechno se musí dělat by the book. Máme rádi tenhle chaos a věk nás naučil, že ne všechno musíme dát celé. A víte co? Nic bychom neměnili.

Třeba se na Mont Blanc ještě vrátíme a dáme i zbytek. Třeba nám bude 75 a budeme vys*rat nějaké „mlaďochy“, kteří nebudou věřit, že ten dědek s babkou nezabloudili, ale že fakt chodí hory jak o život. A třeba taky ne.

Kdybyste chtěli - tak na závěr si můžete pustit ještě naše video.

Výčet věcí, o nichž jsme referovali:

- Hotýlek + pizza obžerství v Les Houches - https://www.hotelsaintantoine.com

- Atelier Café Chamonix + sýrové obžerství - https://maps.app.goo.gl/5fQydgFYzefJbkm1A

- Obžerství v Argéntiere - https://maps.app.goo.gl/5EK94W5sU4aDnfuh8

- Hotýlek v Champex-Lac - https://hotelglacier.ch/