Článek
V prvních příspěvcích jsem sliboval, že budu po kouscích odhalovat zákulisí mého psaní. A protože rád držím slovo, začnu rovnou u zdroje, tedy jak jsem se vlastně dostal k psaní. Mezi mými přáteli a rodinou dlouhodobě platívám za srandisku. Satira, sarkasmy, nadsázky, neexistuje moc témat, ze který si nelze udělat legraci. Ona to je fajn vlastnost, ale někdy se ukáže, že umí lézt i na nervy, především když těm druhým do smíchu není.
Součástí takového mikro-universa bývá i domýšlivost, tentokrát v tom lepším slova smyslu. Častokrát jsem domýšlel aktuální situace do bizarních konců a bavil tím sebe i okolí. Největší vliv na mě měla v tomto směru moje žena. Moje fantazie ji fascinovala a mnohokrát zmínila myšlenku, že bych s ní měl něco dělat /pravděpodobně ji usměrnit, aby neschytávala všechno ona, pozn. redakce:)/.
Můj dobrý kamarád, který se později stal prvním velkým fanouškem mojí tvorby, mě přemluvil k šílenému kroku. A tak jsem se na prahu třicítky rozhodl zkusit s ním jít na trénink amerického fotbalu. Sportoval jsem dost, svaly jsem měl, tak co na tom může být, že? Bohužel se ukázalo, že ramena nestačí a moje svalově podceněné spodní partie způsobili, že jsem si hned při prvním tréninku přetrhl přední křížový vaz v koleni. Sám, prosím pěkně, nikdo se mě u toho nedotkl. Karel by se mi asi býval vysmál, ale když jsem po tréninku kulhal domu, držel si vykloubené rameno.
Když to zkrátím, oba jsme skončili pod kudlou. Kromě počechraného ega to ale mělo jednu výhodu. Získal jsem týden v posteli, kdy jsem byl odsouzen k zírání do bílého stropu. Noha bolela jako čert (Jak s tím mohla Vonnová jet na olympiádu, to vážně nechápu) a já potřeboval tu energii a bolest nějak využít. Tak mě to napadlo. Vzal jsem do ruky počítač a napsal první řádky.
O čem jiném psát, než o tom, co znám a baví mě? V živé paměti jsem měl román „Vteřinu poté“ od Williama R. Forstchena, který jsem si užíval na Šumavě s výhledem do údolí s rozpadlou starou továrnou. Tak jednoduchá myšlenka, v USA přestane jít elektrická energie. Nic víc. Míru chaosu a destrukce, která se rozvine v západní civilizaci jsem si do té doby nedokázal představit. Příběh mě pohltil, a na snadě byla myšlenka. Co když se toho pokazí ještě víc? Jak by pohodlný člověk jako já ustál situaci, kdy se musí postarat mimo civilizaci sám o sebe?
Tak jsem napsal první kapitolu. A pak druhou, třetí… Problém byl v tom, že jsem chtěl psát o bolesti a utrpení, protože jsem se sám v tom stavu nacházel. Ale v normální knize se k tomu musí člověk úvodem prokousat. jak tohle obejít? Jasně, dvě časové linie! Takhle jsem mohl nechat Alana rovnou trpět a prát se s osudem, zatímco do druhé linky jsem si chodil odpočinout a nadechnout se do světa, kde je všechno ještě v pořádku.
Ještě jednu výhodu to mělo. Když jsem si při psaní uvědomil, co všechno ve svém okolí mám a v jakém žiju luxusu, pomáhalo mi to víc si vážit přítomnosti. Teplá sprcha, čistá postel, lednice a v ní jídlo. To není samozřejmost. To je luxus, přátelé.
