Článek
Ačkoli žijeme v přesvědčení, že jsme byli na té „správné“ straně, jen skrze pochopení chyb a postavení se minulosti čelem je možné historii jako celek pochopit a zabránit jejímu opakování.
Během druhé světové války a v době před ní ale nepáchali zvěrstva pouze nacisté. Ti se zasadili o historicky nejhorší případ nelidské industriálně poháněné mašinérie určené k zabíjení - dnes známé jako holocaust. Také spojenci, zejména Rusové, Britové a dříve Belgičané, mají svůj podíl na milionech mrtvých, které často ani nevzpomeneme.
Jde o miliony Ukrajinců usmrcené Stalinovým nařízením o zvýšení odvodů z půdy, čímž způsobil zničující hladomor - množství obětí se blíží nacistickým zvěrstvům na Židech, Romech, Sintech, homosexuálech a zdravotně postižených. Také politika Britů v Indii způsobila tragédii - bengálský hladomor, kde zemřelo dle současných odhadů 1,5 až 3 miliony obyvatel. Hrůzný byl také teror v Kongu pod vedením belgického krále Leopolda II. v době před první světovou válkou a neměli bychom zapomínat ani na oběti etnických čistek Stalina, který pomocí svého posluhovače šéfa NKVD Beriji nechal násilně přesunout Krymské Tatary, Pontské Řeky, Čečence, Kalmyky a další etnika, čímž způsobil úmrtí až poloviny z nich.
Zapomenuté oběti předválečného období a 2. světové války si jistě zaslouží připomenutí a dnešní vnímání Evropy ze stran zemí Afriky nebo Asie často tyto katastrofy reflektuje.
Dnešní ruské „snahy“ o ochranu menšin jsou výsměchem historii
Před činy Britů a Belgičanů je třeba zastavit se krátce na území Ruska, respektive v tehdejším Sovětském svazu pod vedením J. V. Stalina. Zde lze demonstrovat aroganci a sázku na neznalost historie. Rusové se dnes profilují jako ochránci ruskojazyčných menšin a bojovníci za svobodu národů. Taková odporná arogance může být přijímána jen lidmi, kteří nemají ani ponětí o zločinech sovětského režimu a příkoří tehdejších etnických menšin na území SSSR.
Kromě nucené rusifikace, která přetrvala dodnes, byl Ruskem vedený Sovětský svaz odpovědný za dvě události první poloviny dvacátého století, které svým rozsahem převyšují Hitlerův holocaust co do počtu obětí a odhalují pravou povahu sovětského režimu i Putinova dnešního Ruska, které tyto činy „vypouští“ zatímco vyzdvihuje rozpad Sovětského svazu, jako nejhorší událost v moderních dějinách.
Nařízení Stalina v roce 1932 o navýšení kvót na odvedené obiloviny, které bylo tvrdě Rusy vymáháno, způsobilo mezi lety 1932 a 1933 zničující hladomor, kterému padlo za oběť až 6 milionů Ukrajinců. Stalin pro svou politiku industrializace chtěl z odlehlé Ukrajiny získat potravu pro vlastní záměry a zároveň potlačit odbojné Ukrajince, kteří již mezi lety 1918 a 1922 bojovali za svou nezávislost - Putin rád Ukrajinu jako samostatný stát z této doby zcela ignoruje.
Lavrentij Berija, Stalinův muž na špinavou práci a šéf tajné policie NKVD, byl poté od roku 1944 odpovědný za násilné přesuny etnických menšin, kdy sovětští vojáci násilně vystěhovávali Krymské Tatary, Kalmyky, Čečence a Pontské Řeky z jejich domovů a přesouvali je do vzdáleného Uzbekistánu. Polovina jich zemřela a odhaduje se, že celkový počet obětí převýšil milion.
Selhání britské politiky a touha po zisku - hladomor v Bengálsku roku 1943
Katastrofa, která způsobila až tři miliony obětí a zasáhla území dnešní východní Indie a Bangladéše, je zapomenutou tragédií druhé světové války. Stala se totiž ve vzdálené zemi a neměla na nás přímý dopad - samotní Britové také udělali vše, aby se o ní nevědělo.
Historie hladomorů v Indii a sousedním území je velice rozsáhlá, tamní zemědělci spoléhali na vydatné období dešťů a pokud nepřišlo, došlo k zásadnímu zvýšení ceny potravin a zákonitě i k hladomoru. Takových hladomorů jen mezi roky 1800 až 1950 najdeme kolem desítky.
Během období druhé světové války ale Bengálsko stále kontrolovali Britové a snažili se odrazit Japonce, útočící ze sousední Barmy, kterou dobyli. Britové podnikli několik kroků, které přímo i nepřímo podpořily hrůzný hladomor v následujícím roce.
Prvním byla takzvaná politika „odmítání rýže“ a to jak na vodě, tak přes fyzické hranice Bengálska a Barmy. Přirozený transport rýže se tak zastavil a vzhledem k příchozímu půl miliony uprchlíků z Barmy, kteří prchali před japonskými vojsky, nebyl v oblasti dostatek potravy. Druhým přispěním bylo jednání britských obchodníků, kteří v reakci na nedostatek potravy vykoupili zásoby a spekulovali na nárůst ceny rýže, který zákonitě nastal. V důsledku způsobeného hladomoru došlo k obrovskému přerozdělení půdy, kdy farmáři často za hrsti rýže prodávali celé zemědělské usedlosti. Třetím a posledním katastrofálním nařízením bylo navýšení povinných odvodů pro vojenské posádky, které tak v přípravě na obranu území zabavily rýži civilistům, těm nezbyla žádná obživa a katastrofa začala.
Ačkoli byly znaky přicházející katastrofy více než jasné, samospráva Bengálska nebyla schopná vyjednat se samosprávou Indie pomoc - v obou případech se ale jednalo o britské úředníky a guvernéry. Obchodní bariéra mezi Indií a Bengálskem zanikla až roku 1944, kdy bylo po všem a miliony civilistů dávno zemřely.
Statisíce lidí se z venkova stahovaly do měst, kde hledali obživu, často ale marně. Až mezinárodní tlak po zveřejnění fotografií z oblasti přispěl k urgentní britské reakci a v roce 1944 byly obchodní bariéry zrušeny a do oblasti začaly proudit zásoby z Indie, která je mohla nabídnout již mnohem dříve.
Více než popis samotných událostí vypoví dobové fotografie. Pamětníci doby jsou někdy naživu i dnes a jejich příběhy jsou extrémně silné a smutné zároveň.
Matka s dítětem hledá obživu ve městě, 1943
Sirotci, kteří přežili hladomor. Rok 1944
V případě bengálského hladomoru nejde o vládou řízený teror obyvatelstva, spíše o ignoraci potřeb venkova a množství opatření, která svou kombinací přispěla k hrůzám tehdejší doby. Těm šlo zcela jistě předejít. Bengálský hladomor je v novodobé historii indického subkontinentu let 1800 až 1950 ale jediný, který nebyl způsoben přímo suchem, spíše lidským přičiněním, válkou a spekulativní panikou.
Teror Belgičanů pod vedením krále Leopolda II. v Kongu byl ale zcela cíleným, účelným a zločinným útlakem místního obyvatelstva. Nadvláda Belgického krále nad územím o rozloze 30 Českých republik v letech 1885 až 1908 je tím nejhorším úkazem koloniální moci v Africe.
Usekané ruce jako důkaz účelně vynaložené munice - Belgický teror v Kongu
Belgický král Leopold II. vládl sám rozsáhlému území státu nazývaného Svobodný stát Kongo v letech 1885 až 1908 - nevládla mu Belgie, nýbrž sám král Leopold II. Nelze tedy obviňovat Belgičany ani jejich vládu za hrůzné zločiny probíhající na území tohoto státu během nadvlády belgického krále.
V období let Leopoldovy nadvlády odhadují moderní historici pokles populace tohoto afrického státu zhruba o polovinu. Odhady celkového počtu obyvatel se liší, ale rozpětí 20 až 30 milionů zde žijících obyvatel napoví rozsah katastrofy Leopoldovy vlády. Ten přeměnil stát na pracovní tábor, kde všichni museli odvádět povinné kvóty kaučuku, na jehož prodeji poté Leopold bohatl.
Ke správě a vymáhání kvót byla zřízená jednotky vedená belgickými důstojníky zvaná Force Publique, tedy veřejná moc. Důstojníci jednotky měli za úkol vymáhat Leopoldem stanovené kvóty a nutili domorodé obyvatele do nucených prací. Ti byli v případě nesplnění stanoveného objemu odevzdaného kaučuku popraveni.
Způsob, jakým byly nucené práce vymáhány, vstoupil do historie. Leopold II. totiž nechtěl utrácet příliš peněz za dovoz munice do pušek a také se obával, že by si místní důstojníci mohli munici schovávat a využít jí pro vzpouru proti němu. Každému popravenému Afričanovi tak příslušníci jednotek veřejné moci museli useknout ruku jako důkaz účelně vynaložené munice.
Usekané ruce se staly vlastním platidlem, kdy vyšší důstojníci krále Leopolda museli zajistit buď dostatečný počet kaučuku, nebo nůše usekaných rukou jako důkaz, že v reakci na nedostatečný výkon domorodců sjednali „pořádek“.
Teror probíhal po desítky let. Až po nátlaku veřejnosti, mimo jiné diplomatů USA, došlo k revizi statutu Svobodného státu Kongo a správu nad ním převzal belgický parlament. Až poté byly plně odhaleny hrůzy Leopoldovy nadvlády a opět citace historiků a dobové fotografie sdělí více než tisíce slov.
Adam Hochschild, historik a nejcitovanější autorita na události v Kongu poznamenal:
„Události v Kongu za Leopolda II. byly jedním z nejhrůznějších vyvražďování v historii, které podnikl státní režim.“
Ačkoli není teror krále Leopolda v Kongu zařazený na seznam oficiálně přiznaných genocidních aktů - lze mluvit o touze po bohatství a souvisejícím útlaku obyvatelstva, nikoli o systematickém vyvražďování obyvatel pro jejich rasu nebo etnikum - historik Robert Weisbord k událostem uvedl:
„Byl to opravdu holocaust před Hitlerovým holocaustem. Co se dělo v srdci Afriky, bylo v genocidním jednáním dávno předtím, než jsme pojem genocida zavedli a definovali.“
Domorodí obyvatelé s usekanými rukami po boku belgických kolonistů.
Níže jsou přeživší, kteří často fingovali svou smrt a čekali po useknutí vlastní ruky na odchod příslušníků veřejné moci a poté utekli.
Hrůzy režimu belgického krále Leopolda II.
Evropané tak musí čelit i své vlastní minulosti zejména v Indii, jihovýchodní Asii a Africe. Některé tragédie jsou poměrně čerstvé a místní stále pamatují četné hrůzy kolonistů v Africe i britských okupantů v Indii ať už osobně, nebo z vyprávění předků. Ve vztahu k těmto národům tak musíme respektovat černé svědomí samotné Evropy.
Podobně jako Ukrajinci nyní vedou lítý boj za vlastní nezávislost, protože pamatují útlak Sovětů a tragédii Stalinova hladomoru, Afričané nebo Indové také kvůli špatným zkušenostem často nemají důvěru ve výzvy Evropy a rozhodně nelze mluvit o uhlazení minulých křivd. Dnešní jednání Indů a Afričanů je tak skrze pohled do historie možné alespoň částečně pochopit. Je třeba na vzájemných vztazích dále pracovat a postavit se minulosti čelem, jen poté dojde k vzájemnému urovnání.
