Článek
Rusko a Čína mají od počátku války na Ukrajině poměrně schizofrenní vztahy. Na jedné straně lídři obou zemí svorně vydávají prohlášení o nerozbitnosti jejich přátelství a hlubokém propojení obou ekonomik. Zároveň ale došlo na ruské straně k mnohým čínsko-ruským excesům z nichž nejzásadnější bylo zatčení expertů na hypersonické zbraně. Obviněni byli právě ze spolupráce s čínským režimem.
Na první pohled idylický vztah - lídři obou zemí by jej rádi takto interpretovali - ale není vyrovnaný. Vladimir Putin již obětoval ruskou ekonomiku a pro udržení přátelství s Čínou nyní obětuje i technologie a těžební práva v Arktidě. Právě ruský Dálný východ je středobodem čínské pozornosti, ostatně proč zdroje nakupovat, když je mohou čínské firmy přímo vlastnit?
A tak dochází k neustálé a postupné parcelaci Ruské federace, jejích zdrojů i technologií a Číňané každým rokem ovládají ruskou ekonomiku i dodavatelské řetězce více a více.
Čína krade Putinovi technologie ve velkém
Jen v posledních zhruba dvaceti letech začala Čína masivně modernizovat svou zaostalou armádu. K tomu potřeboval komunistický režim hlavně technologie a jak je známo, západní zbraně neměli k dispozici. Po vypuknutí ukrajinského konfliktu v roce 2014 a po uvalení sankcí na Putinův režim využili Číňané příležitosti a započali dlouhodobou infiltraci ruských ozbrojených složek a hlavně výzkumných center, která samotné zbraně navrhují.
Systémy protivzdušné obrany HQ-9 vyrobený v Číně se tak nápadně podobají systémům S-300 a podobně i stíhačky J-11 připomínají ruský Su-27. Na průnik čínských agentů do ruských vývojových center upozorňovali již v roce 2017 samotní Rusové. Putin ale nemohl proti Číňanům podniknout rázné kroky z jednoduché podstaty izolace své ekonomiky na mezinárodní scéně. Bez čínských součástek, produktů a finančních institucí by se Putinovo Rusko neobešlo.
Rok 2022 a další, daleko intenzivnější izolace Ruska vyvolala opět potřebu čínské asistence. Ta s sebou ale tentokrát nesla ještě intenzivnější špionáž nejen v oblasti letounů a systémů protiletadlové obrany, ale hlavně v oborech řízených střel a hypersonických raket. Případy předních ruských vědců obviněných ze špionáže vypovídají o rostoucím čínském vlivu a někteří z těchto vědců dokonce, jak je v Rusku zvykem, vypadávají z oken, což značí eminentní problémy režimu.
Rusko se ale nepotýká jen s pronikáním zahraničního vlivu do svých center armádního vývoje, v uplynulých letech registrují Rusové také zvýšenou aktivitu čínských hackerských skupin a lze tak konstatovat více či méně úspěšné pokusy Číňanů o krádeže technologií na všech frontách.
Nejnovějším cílem Číny jsou ruské jaderné hlavice a související technologie jejich nosičů v ponorkách i letadlech. V roce 2020 zatkli Rusové předsedu Arktické akademie věd, Valerije Mitka, za předání informací o detekovatelnosti ruských jaderných ponorek zahraniční mocnosti. Ačkoli v případu nebyli Číňané přímo jmenováni, server Reuters ze zdrojů blízkých vyšetřování potvrdil, že šlo o aktivitu Putinova neochvějného přítele v Číně. Rusko se snaží tyto případy veřejně nepublikovat, ale z interního dokumentu kontrarozvědky FSB publikovaném deníkem Financial Times je zřejmé, že aktivita Číny proti přátelskému režimu v Rusku neustává, ba naopak.
Infiltrace rozvědek a nákup vlivných Rusů neprobíhá pouze skrze špionáž. Čína dominuje ruskému trhu i ekonomicky a vliv často nemusí získávat pokoutně, může si jej jednoduše koupit.
Čína již Rusko de facto vlastní a přikupuje Arktidu
Režim Vladimira Putina je na Číně zcela závislý. Dokládá to i 73 % nárůst exportu z Ruska mezi lety 2022 a 2024. Tyto vývozy tvoří zejména fosilní paliva a suroviny. Z Číny do Ruska proudí elektronika, automobily a spotřební zboží. Dovozy z Číny opět narostly o více než 60 % od počátku války.
Ačkoli by se mohlo zdát, že je exportní a importní balance mezi oběma státy poměrně vyrovnaná, opak je pravdou. Rusové jsou na Číně závislí a ta si v otázce odběru fosilních paliv klade někdy až drakonické podmínky. Příkladem je plynovod Síla Sibiře, přes který Rusové prodávají zemní plyn se ztrátou. Ačkoli došlo k dojednání ceny 350 dolarů za tisíc kubických metrů již v roce 2014, reálně musel Putin ustoupit ještě více a v letech 2022 i 2023 dodávalo Rusko plyn za 280 dolarů, tedy s 20 % slevou.
Stejné to bylo i s ropou a uplatněná sleva dosáhla taktéž 20 %. Samotné ceny ale nevykreslují čínský vliv v ruském těžebním sektoru dostatečně. Výpadek západních technologií zapříčinil také nedostatek těžebních strojů a turbín, které dodávaly právě evropské země a mezi nimi nejčastěji firma Siemens. Číňané technologie dodávají výměnou za pozice strategických partnerů s podíly na těžbě nových ložisek, zejména v Arktidě.
Pozice výsadního odběratele již nestačí, ložiska začínají Číňané v Rusku přímo vlastnit.
Nákupy státního dluhu Číny a Putinova závislost na yuanu
Strategie Číny je skoro až geniální. Putinovu režimu platí čínské firmy za fosilní paliva yuany, čínští exportéři automobilů i elektroniky si tyto yuany od Rusů posléze berou zpět. I tak ale existuje v Rusku yuanový přebytek, který dosahuje nemalých částek.
Ačkoli by Rusové nejraději viděli své yuany v čínských rukou zpět v Rusku ve formě investic, toto se neděje. Centrální banka tak ze svých yuanových rezerv nakupuje čínský státní dluh, čímž opět Rusům jejich yuany bere a neumožňuje jim využít jejich měnu jinak, než jako zpětnou investici do čínské ekonomiky. Mezitím ale Čína aktivně blokuje Rusům půjčky v tamní měně a dále odmítá rubl jako formu platby jak ve vývozní, tak v dovozní oblasti.
Tento koloběh uzavřené cirkulace Rusy využívaných yuanů tak vždy skončí v čínských rukách. Investice Číňané provádí výhradně formou strategického partnerství v podobě podílu na investičních projektech jak v infrastruktuře, tak v oblasti těžby. Tento přístup umožňuje investorům dále vyvádět a snižovat zisky pomocí zahraničních transferů a daňových odpočtů - tuto podmínku si Číňané kladou nejčastěji - a efektivně se vyhýbají ruskému rublu.
Čínská měna - indický přístup není jiný - je pro Rusy noční můrou. Komunistický režim totiž na rozdíl od západních ekonomik nedrží plovoucí kurz, ale záměrně kurz yuanu podhodnocuje a zvýhodňuje tím svůj vlastní export. Rusové tak levně prodají, draze nakoupí a inkasovanou měnu znovu posílají do čínské ekonomiky, té ruské nezbyde nic.
Putin si ale nemůže diktovat a ačkoli by ruský diktátor rád obchodoval ve vlastní měně, státy na kterých je režim závislý to dlouhodobě odmítají. Past v podobě národních měn je tak další skvrnou na obchodní bilanci Ruska s partnery v Číně, ale i Indii.
A tak zatímco Putin a Si Ťin-pching vydávají jedno prohlášení o neochvějném přátelství za druhým, Čína v Rusku neúnavně buduje své špionážní sítě, nakupuje místní úředníky i podíly v strategických těžebních projektech a kousek po kousku vybírá z Ruska další majetky i know-how.
Každý rok Putinovy závislosti na Číně prohlubuje ekonomický deficit i technologickou závislost. Číňané se nechovají jako partneři, ale jako finanční a ekonomičtí dobyvatelé, kteří každým rokem Rusko ovládají více, než v roce předchozím.
Čína již ovládá ruský fosilní průmysl, nakupuje podíly v ložiscích na Sibiři, krade vojenské technologie a vliv dále posiluje skrze nákupy místních úředníků. Není tak otázkou jestli, ale kdy Čína ovládne celé Putinovo Rusko a zda z Ruska do té doby zbyde něco, co si Číňané již nevzali.
