Čína drtivě vyhrává válku, o které se nemluví

Charles Baudelaire kdysi pronesl památná slova: „Ten nejlepší trik, jaký kdy ďábel udělal, bylo, že přesvědčil svět, že neexistuje.“ Oním neexistujícím ďáblem, jehož vliv často ani nevnímáme a jehož nepřátelské chování přehlížíme nebo podceňujeme, je v dnešním světě komunistická Čína. Agresivní tendence Severní Koreje, Ruské federace či Íránu nebo také zvěrstva v Myanmaru a čínském Sin-ťiangu mají přitom jedinou financující stranu a hybatele v zákulisí.

Při podrobném rozboru čínské hybridní války proti demokratické společnosti lze zhoubný vliv také zcela přesně identifikovat a nepřátelské záměry odhalit. Čína stojí za financováním evropských separatistů a dlouhodobě podporuje kohokoli, kdo nabourává jednotu a soudružnost společenství států, které dnes nazýváme západem, ačkoli mezi ně patří i Austrálie, Jižní Korea, Taiwan nebo Filipíny. Bez nadsázky lze chování Číny nazývat agresivní a hybridní válkou s podobně destruktivními následky, jaké má i válka konvenční vedená Ruskou federací proti Ukrajině. Asijská velmoc má ale více cílů než Putinovo Rusko a kromě rozkladu západních států jde také o krádeže technologií, kontrolu trhů a umělé posílení vlastní moci i postavení, které často vede obyvatele západních států k iluzi, že je Čína zemí bohatou, prosperující a vlivnou.

V následujícím textu se pokusím čtenářům vysvětlit, proč konflikt s Čínou dosud na plné čáře prohráváme, jaká jsou jeho rizika a jak přesně Čína proti zájmům Evropské unie, Spojených států i dalších spřátelených zemí bojuje. Nejprve je ale třeba rozbít iluzi o prosperující, všemocné a dominantní Číně. Právě tato iluze, kterou komunistická velmoc umně a pečlivě buduje, je pro pochopení nepřátelských záměrů klíčová.

Svět je na Číně závislý. Vše se dnes vyrábí v Číně. Čína je průmyslová velmoc, kterou nelze porazit. Evropská výroba upadá, průmysl je nekonkurenceschopný.

Tyto věty lze slyšet téměř každý den někdy i z úst politiků, kteří by měli mít přístup k datům a měli by také být schopní vyhodnotit jednoduché ekonomické ukazatele. Teze o průmyslové velmoci Číně panují z obecného nepochopení porovnání země s populací 1,47 miliardy občanů a některé ze zemí Evropské unie, lze jmenovat Německo nebo Českou republiku. Záměrně se pro následující fact-checking čínské propagandy vyhnu přepočtům HDP na hlavu a kouzlení s paritou kupní síly, porovnávat budu výhradně exportované zboží a služby v Číně, Německu a České republice.

Za rok 2024 vyvezla Čína zboží a služby v hodnotě 3,65 bilionů dolarů. Německo a Česká republika vyvezly zboží a služby za 2,02 bilionů dolarů, respektive 296 miliard dolarů. Přikročím-li nyní k porovnání populací států, Čína má 1,47 miliardy obyvatel, Německo 83 milionů obyvatel a v České republice žije 10,9 milionu lidí. Ekvivalent vyvezené hodnoty na jednoho obyvatele vychází u Číňana na 2 480 dolarů, u Němce na 24 191 dolarů a u Čecha na 27 155 dolarů. Ano, Česká republika je průmyslovější a exportně na obyvatele výkonnější zemí než Německo i Čína a dosahuje zhruba desetinásobku výkonnosti asijské velmoci na obyvatele. Evropská výroba a průmysl mohou trpět neduhy, stále jsou ale naše produkty žádané a ceněné násobně výše než ty čínské. Než kdokoli namítne, že je do vývozu započítán i export do bohatých států Evropské unie, ano, ale Čínu porážíme i při zahrnutí evropských vývozů jen mimo země EU o více než 15 %.

Tolik k upadající Evropské unii a neporazitelné, průmyslově dominantní a nezastavitelné Číně.

Ještě je třeba se zastavit u blahobytu čínských občanů. Ten jim zajišťuje úspěšná vláda diktátora Si Ťin-pchinga, který je dnes již v porovnání s chřadnoucí Evropou a bankrotujícími Spojenými státy podle čínské propagandy nejvlivnějším mužem světa a zároveň diplomatickým hegemonem globálního jihu. Průměrný roční disponibilní příjem Číňana dosahuje 5 300 dolarů, kdežto v České republice hospodaří občané průměrně s ekvivalentem 21 000 dolarů a lépe než Číňané na tom jsou i Kolumbijci a Brazilci. Ve venkovských oblastech, kde žije 480 milionů lidí, dosahuje příjem obyvatel po odečtení daní pouhých 1600 dolarů ročně, tedy zhruba 35 000 korun. Zatímco v České republice žije na hranici relativní chudoby podle Českého statistického úřadu 9 až 11 % občanů, v Číně je toto číslo téměř násobně vyšší a 17 až 23 % obyvatel nedosahuje příjmu 6,5 dolarů denně, tedy zhruba 140 korun. Jde o 200 milionů Číňanů v dospělém věku.

Výčet čísel, ověřitelných dat a srovnání s vyspělými státy je na místě. Čína je rozvojovou zemí exportující - stále - zboží s nízkou přidanou hodnotou a tamní obyvatelé rozhodně nedosahují vysoké životní úrovně. V kontextu hybridní války se ale Čína prezentuje jinak a je úspěšná. Skrze propagandu totiž totalitní vláda docílila klamného dojmu o technologické supervelmoci, průmyslovém gigantovi a dominantní světové ekonomice.

Vytvoř příležitost, ukradni technologie. Vytvoř iluzi o nenahraditelnosti, použij jí jako zbraň. Protivníka politicky rozděl, poté jej ovládni.

Výše uvedené principy čínské doktríny jsou univerzální v přístupu totalitní diktatury vůči spojencům i protivníkům. Čína umně využívá totální státní kontroly nad ekonomikou a také využívá obchodní vztahy jako zbraň k vytvoření závislosti, krádeži technologií a posléze také k dosažení politických cílů, tedy k oslabení protivníka. Primitivně jednoduchá taktika se neustále opakuje a stále je úspěšná, protože si nepřátelské úmysly Číny odmítáme připustit. Podnikatelé v Asii by mohli vyprávět, technologie automobilek, softwarových společností i výrobců pokročilých technologií jsou na čínském trhu vykrádány a následně využity proti těm samým podnikatelům, kteří technologie poskytli. Pokud pochybujete, položte si otázku - jak se daří Volkswagenu, Tesle, Applu, Ciscu nebo české PPF? Nejprve se zmíněné firmy nechaly uchlácholit a vstoupily na čínský trh, později jim byly postupně technologie vykrádány a nakonec je nahradili domácí producenti, kteří navíc začali konkurovat i na vlastních trzích zahraničních investorů.

Ohromný přesun západního know-how, lépe řečeno jeho krádež, je pravým důvodem ekonomického růstu Číny v uplynulých dvaceti letech. Číňané vytvořili příležitost skrze nabídku levné pracovní síly a tu následně využili jako zbraň. Západ se ale nepoučil a stále do země vyváží i ty nejpokročilejší technologie, například čipy Nvidia nebo AMD.

Dalším případem ekonomické války skrze obchodní spolupráci je čínský princip dotací a křivení tržního prostředí. Dlouhá léta země dodává vyspělým západním ekonomikám levné elektronické komponenty, levné suroviny - zejména vzácné zeminy - a plíživě, ale efektivně, si Čína vytvořila závislost skrze iluzi o nenahraditelnosti. Dnes si již některé státy, zejména USA, svou chybu uvědomily a hledají jiné partnery pro diverzifikaci levných, ale nezbytných komponent pro následnou kompletaci zboží s vyšší přidanou hodnotou. Čína na těchto dodávkách nevydělává, nýbrž je využívá k vytvoření ekonomické závislosti a díky dekádám apatie vůči této primitivní, ale účinné taktice dnes Evropská unie, Japonsko nebo Spojené státy těžko čínské zboží rychle a efektivně nenahradí.

Evropská unie i Spojené státy se v uplynulých letech, zejména po vypuknutí ruské války na Ukrajině, snaží tuto závislost rozbít skrze spolupráci s Vietnamem, Filipínami nebo Indonésií. Tento proces ale potrvá dalších několik let a stále jsme na Číně existenčně závislí v mnoha klíčových oborech, zejména ve výrobě elektroniky, počítačů, telefonů a síťových prvků. Pokud by západní země odhalily čínské úmysly okamžitě, mohly směle diverzifikovat dodávky levných materiálů skrze jiné asijské nebo jihoamerické země již o mnoho let dříve.

Krádeže technologií, vytváření závislostí na trzích protivníků a posílení vlastního vlivu skrze klamné předstírání zájmu o spolupráci. Tato fáze čínské expanze a nabírání technologické i obchodní síly ale utichá. V uplynulých letech své zájmy Čína již zcela otevřeně prosazuje vojensky skrze destabilizaci klíčových regionů jižní Asie, východní Evropy, Blízkého východu a střední Afriky.

V jednom z mých předchozích článků popisuji postupné ovládání ruské ekonomiky Čínou, která nyní po podpisu klíčového kontraktu na dostavbu plynovodu Síla Sibiře 2 kontroluje více než polovinu ruského vnitřního trhu i vývozu energetických surovin. Režim Vladimira Putina je dnes na libovůli Číny zcela závislý a komunistická země může jeho vládu položit jedním jediným rozhodnutím o přerušení odběru energetických surovin nebo vyvoláním nepokojů skrze přerušení vývozu klíčových produktů na ruský trh.

Stejná situace je ale i v Íránu, Severní Koreji, Jemenu, Myanmaru, Súdánu a dalších zemích Asie, Blízkého východu i Afriky. Čínské odběry íránské ropy financují 50 % tamního rozpočtu vlády, čínské odběry severokorejského vývozu financují více než 60 % rozpočtu země a Čína dodávkami zbraní, půjčkami a odběrem produkce podporuje i výše uvedené režimy destabilizující čtyři z šesti světových kontinentů. Vladimir Putin pak v roli brutálního vymahače čínské zájmy v zemích prosazuje skrze nasazení polovojenských jednotek nebo přímého zapojení ruské armády v případě Ukrajiny.

Cílem Číňanů ale není území ovládnout. Jejich cílem je regiony destabilizovat, oslabit západ a neumožnit diverzifikaci zdrojů nebo rozvoj spolupráce vyspělých západních ekonomik v oblasti efektivního využití zdrojů.

A tak zatímco Vladimir Putin a Kim Čong-un posílají své vojáky vstříc smrti na Ukrajině, je to Čína kdo celou operaci financuje a zajišťuje přežití obou režimů. Je to Čína, kdo financuje vojenskou juntu v Myanmaru a destabilizuje konfliktem Bangladéš, Indii a Thajsko, tedy spojence USA. Evropa je destabilizována konfliktem na Ukrajině a plíživým rozpínáním Číny v Africe, jejíž suroviny nejsou kvůli probíhajícím konfliktům k dispozici a kdo ovládá světovou rafinaci vzácných zemin, těžbu křemíku a zásoby uranu? Samozřejmě Čína.

Státy jako Kazachstán, Turkmenistán nebo Írán lze koupit. Jiné je možné za pomoci Putinových vojáků a žoldnéřů rozbít a ustavit vlastní vlády. Zájem je ale pokaždé, lze uvést příklad Nigeru, stejný. Konečným cílem je rozbít dodavatelské řetězce západních ekonomik a nabídnout Čínou kontrolovanou alternativu. Ruský termín je při popisu Vladimira Putina na místě - stal se užitečným idiotem čínských zájmů.

Zatímco většina politické reprezentace a část občanské společnosti vnímá Rusko pod vedením Vladimira Putina jako hlavního nepřítele Evropy a západních demokratických hodnot, ve skutečnosti je nejnebezpečnějším protivníkem demokratické civilizace Čína. Putin je pouhý vymahač jejích zájmů a je Číně dnes již plně podřízen. Díky neviditelnému pronikání čínského vlivu mezi politické reprezentanty států Evropy, Spojených států i Austrálie nebo Japonska si stále ještě neuvědomujeme, kdo proti našim bezpečnostním i ekonomickým zájmům skutečně stojí.

Míra čínských špionážních aktivit je v Evropské unii na bezprecedentní úrovni. Tajné služby pronikají do Evropského parlamentu i mezi politiky Belgie, Německa, Nizozemska, Velké Británie i České republiky a cíle komunistické totality jsou pokaždé stejné. Posilovat obchodní vztahy s Čínou a šířit povědomí o pokročilé, mocné a neporazitelné Číně. Následující reportáž s Kateřinou Konečnou je jedinečný a dokonalý příklad příběhu, který šíří čínská propaganda v zemích Evropské unie. Bez Číny se neobejdeme, Čína je průmyslovou velmocí, s Čínou musíme spolupracovat a také s ní co nejvíce obchodovat, protože se nám to vyplatí.

Dokud budou západní státy stále ignorovat nepřátelské chování komunistické velmoci a nezbaví se záměrně vytvořené závislosti, ke změně nedojde. Je s podivem, že oslavy konce druhé světové války navštíví nejnebezpečnější diktátoři světa a zástupci evropských států se zcela bezostyšně prochází po boku diktátorů typu Vladimira Putina, Kim Čong-una, myanmarského válečného zločince Min Aun Hlaina nebo íránského prezidenta Masúda Pezekšjána a tváří se, jako by byli ve vybrané společnosti.

Čína financuje největší konvenční konflikt na území Evropy od druhé světové války, Čína financuje zcela řízenou destabilizaci Blízkého východu skrze financování íránského teroristického režimu. Čína také financuje zvěrstva i bezprecedentní humanitární krizi v Myanmaru a přímo také skrze financování ruských aktivit vyvolává puče a občanské války v Africe.

Většině občanů i politiků v Evropě ale tyto souvislosti nedochází. Čína proto ve své dekády trvající válce proti západu drtivě vítězí a jejím největším úspěchem je, že si nikdo existenci oné války ani neuvědomuje. Jediní, kdo vliv Číny a její nebezpečí pro svět vnímají, jsou Američané, kteří podle mého názoru správně přikročili k represivním akcím proti expanzivním tendencím asijské totality a inspirují k podobným krokům také Evropskou unii. Nejprve je ale třeba odstřihnout Čínu od svalů v podobě vojenské síly Ruské federace a rozhodnými kroky Putinovu ekonomiku destabilizovat i za využití sekundárních sankcí vůči čínské šedé eminenci v pozadí.

Do dnešního dne ale západní demokratická společnost tento hybridní vojensko-ekonomický konflikt s Čínou prohrává i kvůli tomu, že stále cílí na špatného nepřítele v podobě Ruské federace. Tím pravým, mocným a odhodlaným nepřítelem v pozadí všech výše uvedených konfliktů a nepřátelských aktivit zůstává komunistická Čína.