Článek
Tragédie Ďatlovovy výpravy a úmrtí mladých studentů na Hoře smrti v ruském pohoří Ural je poměrně známá a dodnes se vedou dohady o tom, co způsobilo zkázu výpravy a jak si vysvětlit podivné chování účastníků i zranění, kterým podlehli.
Studenti vedení Igorem Ďatlovem ale nebyli jediní, kteří zemřeli za nevysvětlitelných okolností v neprobádaných oblastech ruského vnitrozemí. Úmrtí spojuje množství nevysvětlitelných zranění a podivných okolností, které zůstávají neobjasněné i po desítkách let od jednotlivých případů. Vždy se jednalo o zkušené horolezce, které něco překvapilo, a později byli nalezeni s popáleninami, nevysvětlitelnými zraněními způsobenými obrovskou silou a často svlečení, přestože panovaly teploty hluboko pod bodem mrazu.
Zatímco Igor Ďatlov zemřel po boku svých studentů v roce 1959, další tragédie s podobným průběhem lze vystopovat v následujících desetiletích až k roku 1993 – všechny spojují nápadně podobné okolnosti.
Incident na hřebeni Khamar-Daban (1993)
Ljudmila Korovina, zkušená horolezkyně a držitelka titulu „Mistryně sportu“, vedla výpravu sedmi mladých studentů a také zkušených horolezců k úpatí hřebene Khamar-Daban v ruském Burjatsku. Všichni byli členy horolezeckého klubu Azimut a rozhodně nešlo o jejich první výlet do divočiny.
Výlet měl trvat tři dny a skupina Ljudmily Koroviny se poté měla setkat s další skupinou, kterou vedla její dcera Natalia. První dva dny výpravy dosáhli mladí horolezci lepšího času, než plánovali, a na vrchol hory Retranslator dorazili 4. srpna 1993. Při sestupu je však zastihla bouře a museli se utábořit na úpatí hřebene, kde kvůli dešti nemohli rozdělat oheň, a zůstali tak ve svých stanech.
Fotografie výpravy před odjezdem, ze kterého se již kromě Valentiny Utočenko nikdo nevrátil.
Děsivé události nastaly až po společné snídani dne 5. srpna, kdy jeden z členů výpravy, třiadvacetiletý Alexandr Krisin, začal krvácet z očí a křičet o pomoc. Následně mu začala vytékat pěna z úst, dusil se a posléze zemřel. Události vedoucí k tragédii vylíčila jediná přeživší – traumatizovaná sedmnáctiletá Valentina Utočenko.
Po nenadálé smrti Krisina události nabraly chaotický spád. Sama vůdkyně skupiny, Ljudmila Korovina, začala krvácet z očí, zvracela a odpadla na tělo mladého Krisina, kterého se snažila oživit. Utočenko pak popsala, jak se ostatní účastníci v panice rozutekli dolů ze svahu hory a strhávali ze sebe šaty v náhlých záchvatech horka. Další horolezkyně, čtyřiadvacetiletá Natalia Filipenko, začala při úprku křičet, dusit se a nekontrolovaně hlavou narážela do kamenné stěny, než upadla do bezvědomí.
Vůdkyně výpravy, Ljudmila Korovina.
Valentina Utočenko se posléze ocitla sama. Pokračovala dál dolů, kde se utábořila pod stromem a vyčkala do druhého dne, aby se vrátila zpět na místo tragédie pro nezbytné zásoby. Byla několik dní chůze od nejbližší osady. Po čtyřech dnech putování byla nalezena kajakáři a později vyslechnuta policií. Zpočátku nebyla schopna slova, a teprve po několika dnech podala děsivou výpověď o úmrtí všech zbývajících horolezců.
Mezitím vyšetřovací tým v helikoptérách započal pátrání po zbylých členech výpravy. Dva dny po záchraně Valentiny Utočenko nalezli vyšetřovatelé těla zbývajících horolezců – všichni byli mrtví. Po nařízené soudní pitvě bylo konstatováno, že pět horolezců zemřelo na podchlazení a Ljudmila Korovina na infarkt. Všichni měli poškozené a zhmožděné plíce, jako by byli zasaženi obrovskou vnitřní silou, a někteří ze sebe před smrtí začali strhávat oblečení. V době tragédie 5. srpna však nebyly tak nízké teploty, které by mohly způsobit smrt z podchlazení tak rychle.
Samotní vyšetřovatelé Valerij Tatarnikov a Vladimir Zinov uvedli, že není možné, aby úmrtí byla způsobena pouze podchlazením. Existuje proto mnoho teorií o jiném, v oficiálním vyšetřování neuvedeném důvodu tragédie, ovšem pouze v rovině více či méně pravděpodobných spekulací.
Smrt horolezců v průsmyku Chivruay (1973)
Další tragédie, kterou je obtížné vysvětlit a která nápadně připomíná výpravy Igora Ďatlova i Ljudmily Koroviny, je smrt deseti zkušených horolezců v průsmyku Chivruay na poloostrově Kola poblíž finských hranic v roce 1973. Studenti vojenského leteckého institutu se v mrazivém lednovém dni vydali na výpravu pod vedením Michaila Kuzněcova a Valerije Zemljanova. Oba vedoucí trasu předtím několikrát prošli a dobře znali její úskalí.
Dva dny po začátku výpravy, 26. ledna 1973, ve výšce přibližně 2 000 metrů na horské plošině, učinili horolezci první podivné rozhodnutí – rozdělili se. Foukal silný vítr, teplota klesla pod -20 stupňů a zatímco jedna skupina pěti horolezců zůstala čekat na skalní plošině v neadekvátním oblečení, druhá pětice se převlékla a sestoupila dolů z hřebene k blízkému lesu. Kvůli utajení celé tragédie sovětským režimem a následnému zničení všech existujících zpráv o této výpravě je obtížné zjistit, co se horolezcům skutečně přihodilo a proč se rozhodli rozdělit. Jisté je pouze to, že dva z pětice, která sestoupila, se pokusili vrátit, avšak zemřeli pod skalní plošinou, kde se mezitím ostatní tísnili v chumlu. Všichni podlehli umrznutí, přičemž někteří dle svědectví vyšetřovatelů vykazovali známky popálenin a tmavnutí kůže.
Poslední fotografie pořízená horolezci před výstupem na osudnou skalní plošinu.
Tři poslední účastníci výpravy byli nalezeni roztroušeni stovky metrů od sebe. Osmnáctiletý Alexandr Novosilov byl objeven pouze v košili, zatímco jeho oblečení měla na sobě další členka výpravy – Lydia Martina. I ona byla nalezena mrtvá po jeho boku. Oběma se hodinky zastavily přesně v 5:00 ráno. Třetí člen skupiny, Ilya Allshuler, byl nalezen asi 400 metrů od dvojice, teple oblečený pod nedalekým stromem. Jeho hodinky se zastavily v 4:33 ráno.
Ačkoli bylo oficiálně konstatováno, že skupina jednoduše umrzla, řadu otázek vyvolalo samotné vyšetřování. Po nálezu těl převzala případ sovětská KGB a okamžitě na něj uvalila informační embargo. Pozůstalí obdrželi pouze úřední kondolence od sovětské vlády a bylo jim zakázáno nahlédnout do pitevních protokolů. Když se pokusili tragické místo prozkoumat sami, nebylo jim to umožněno.
Horolezci ve stavu tak, jak byli nalezeni první záchrannou skupinou I. Samodělova. Choulili se jeden přes druhého, nepokusili se o sestup a čekali v oblečení, které pro tehdejší podmínky nebylo vhodné. Nerozdělali ani stan, který měli u sebe.
Záchranáři našli horolezce namačkané na sobě, bez pokusu o sestup a v oblečení nevhodném pro tehdejší mrazivé podmínky. Přestože měli u sebe stan, nerozložili ho.
Po pádu Sovětského svazu byl vyšetřovací spis odtajněn, některé jeho části – včetně pitevních protokolů – však zmizely a nikdy nebyly nalezeny. Kvůli absenci přeživších a zničené dokumentaci je dnes téměř nemožné spekulovat o skutečné příčině tragédie či o motivech podivného chování účastníků. Pro ty, kteří ovládají ruštinu, však existuje podrobná studie z roku 1998, která stojí za přečtení.
Japonský případ SOS, který vzbuzuje více otázek, než odpovědí (1989)
V případě dvou japonských horolezců nalezených záchranným týmem díky obrovskému nápisu SOS viditelnému z vrtulníku nedošlo k umrznutí, utajeným pitvám nebo nevysvětlitelným zraněním. Záhadou je samotný nápis SOS vytvořený z 19 pětimetrových březových klád nasekaných sekerou, který vedl k jejich záchraně a poblíž nalezené kosti, oblečení a věci patřící páru muže a ženy.
Výstraha SOS, která vedla k záchraně dvou ztracených turistů viditelná z helikoptéry. Nápis tvoří celkem 19 nasekaných klád, z nichž některé jsou až 5 metrů dlouhé.
Dva ztracené muže našel záchranný tým poblíž výše vyfotografovaného znaku jen aby následně zjistil, že nebyl vůbec vytvořen dvěma přeživšími. Klády byly na místě podle vyšetřovatelů již minimálně dva roky. V reakci na zjištění byla zahájena rozsáhlá pátrací akce a nalezeny kosterní pozůstatky ženy a řidičský průkaz včetně několika osobních věcí patřících muži, ten ale nebyl nikdy nalezen.
V proláklině s dostatečnou šírkou, aby pojala člověka nižšího vzrůstu, byl nalezen fotoaparát, kamera, čtyři kazety s nahrávkami, trojnožka, boty, řidičský průkaz pětadvacetiletého Kenjiho Iwamury a lidská lebka s dalšími několika kostmi, z nichž některé vykazovaly známky zlomenin a jiné zas náznaky zvířecích kousnutí, zřejmě posmrtných. Lebka ale nepatřila Iwamurovi, nýbrž ženě ve věku 20 až 40 let s drobnou tělesnou stavbou, která by podle lékařů nikdy nedokázala odnosit pětimetrové klády břízy a vystavět obří znak SOS. Iwamurovo tělo, ani sekera užitá k posekání bříz nebyly nikde poblíž nalezeny.
Policejní vyšetřovatelé si nahrávky přehráli a kromě několika kazet s hudebními doprovody japonských anime seriálů našli i záznam mužského hlasu volajícího o pomoc. Aniž by na záznamu byla vidět tvář, byl slyšet pouze mužský hlas se slovy, ,,Zachraňte mě! Nemůžu se pohnout, jsem na místě, kde jsem poprvé viděl helikoptéru, pomozte mi, nemůžu se zvednout!" Policisté ale muže nemohli identifikovat podle kosterních pozůstatků a Iwamurovi rodiče vyloučili, že by hlas na nahrávce patřil jejich synovi. Po roce neúspěšného pátrání po mužských kosterních pozůstatcích, těle dalšího muže na nahrávce nebo identitě ženy, které patřila nalezená lebka, došlo v roce 1990 ke změně původního prohlášení.
Lékaři se spletli, muž byl sám Iwamura a ačkoli není možné vysvětlit onen rozpor, zřejmě s několika zlomeninami unikl svému uvěznění v proláklině a nenalezenou sekerou nejenže posekal pětimetrové březové klády, ale ještě je odnosil a vystavěl onen obří znak SOS. Vyšetřovatelé také konstatovali, že stavba znaku by zabrala dospělému muži zhruba dva dny práce a nošení.
Všechny výše uvedené případy z Ruska i Japonska tak mají svá objasnění, která často naráží na úskalí uvěřitelnosti a existuje množství spekulací a teorií o tom, k čemu ve skutečnosti došlo. Jelikož veřejnost často vysvětlení autorit nepřijala, budou bádání a spekulace amatérů i vědců probíhat zřejmě ještě další desítky let, stejně jako v případě osudu Ďatlovovy výpravy.
