Elon Musk je stále žabař. Teror Východoindické společnosti v Asii cítí mocnosti i dnes

I dnes se může zdát, že globální korporace a technologičtí giganti „ovládají“ velkou část světového dění a vlády jim poklonkují a prosazují jejich zájmy. Současnost je ale na míle vzdálená době mezi lety 1610 a 1833 – dvě významné korporace tehdy opravdu kontrolovaly finanční toky známého světa a disponovaly ohromným bohatstvím i armádami, které svými počty převyšovaly největší velmoci doby. Jak už to tak bývá, postupem času firmy nabobtnaly a korupce společně s přebujelou byrokracií a množstvím nešťastných událostí poskytly panovníkům záminku, aby se všemocných firem zbavili a získali moc opět do svých rukou.

Elon Musk, Mark Zuckerberg, případně Gazprom nebo Saudi Aramco jsou ale proti Východoindickým společnostem Holanďanů a později Britů stále žabaři. Začínají se ale projevovat první náznaky, zejména v USA, které připomínají dění v letech 1600 až 1730, kdy britská a holandská soukromá Východoindická společnost představovala nejmocnější „stát“ a zároveň obě firmy disponovaly firemními armádami, jejichž počty převyšovaly jakékoli dobové konkurenty.

Teritoria britské Východoindické společnosti a holandské Východoindické společnosti v jednu chvíli zahrnovala území následujících států – Íránu, Indonésie, Indie, Srí Lanky, části Venezuely a Brazílie, Madagaskaru, Mozambiku, Jemenu, Bangladéše, Myanmaru, Thajska, New Yorku, státu Delaware a mnoha dalších přístavů po celém světě, kde se mohli vojáci korporací kdykoli vylodit a „sjednat pořádek“.

Obě firmy – holandská i britská – vznikly začátkem 17. století, kdy touha po získání zahraničních kolonií a upevnění moci nad obchodem s exotickými artikly poháněla nadšence a dobrodruhy. Panovníci růst moci soukromých firem zprvu umožnili – nebyli odpovědní za neúspěchy, vlastnili část akcií a dostávali štědré dividendy. Později ale síla obou firem přerostla samotné panovníky, kteří museli dlouhé roky tolerovat mocného partnera, který se mohl kdykoli změnit v soupeře a položit svým kapitálem finanční systémy nebo zorganizovat převrat.

Pro pochopení koloniálního světa a růstu moci rozličných protagonistů je třeba si uvědomit několik základních vlastností jednotlivých zemí. Španělé byli první na území dnešní Jižní a Střední Ameriky, jejich moc se opírala zejména o obrovskou flotilu válečných a obchodních lodí, ale neuměli svou moc nad teritorii formalizovat a udržet, natož rozšířit. Zprvu tak ovládali celé území Spojených států až na několik míst na východním pobřeží. Postupně ale byli vytlačováni až do té míry, že jim zbylo pouze dnešní Mexiko, Chile a část jihoamerických teritorií zahrnující dnešní Argentinu, Paraguay a Uruguay.

Holanďané byli zdatnými obchodníky, méně území dobývali a když už, tak si někoho raději zaplatili, než aby využívali svou vlastní armádu. Zakládali tak zejména centra obchodu, kde skrze peníze nakupovali vliv a na úkor kontroly území raději uzavřeli „výhodnou“ dohodu s místním panovníkem. To ale nezabránilo několika brutálním masakrům na území dnešní Indonésie, kde celé populace tamních ostrovů padly obětí za lukrativní obchod s kořením.

Britové byli zprvu ve zpoždění za Holanďany, Španěly i Portugalci. Také proto investovala tamní šlechta a později i panovníci do vlastní Východoindické společnosti. Kolonie na území amerického kontinentu totiž nebyly hlavním zdrojem příjmu – zdrojem bohatství byl obchod s asijskými státy, zejména s indonéským kořením, látkami z Indie nebo Číny a hedvábím. Později během 18. století ale britská Východoindická společnost získala dominantní vliv a v době největší slávy kontrolovala 50 % světového obchodu, zaměstnávala 250 000 mužů ve zbrani a disponovala dvojnásobným počtem mužů ve zbrani než samotná britská armáda. Obchodní talent v kombinaci s brutálním uplatněním vojenské moci, to byly hlavní devizy Britů, kteří postupně vytlačili z mnoha asijských teritorií Holanďany a převzali moc nad jejich bývalými koloniemi v Indii, Barmě, dnešním Pákistánu a dalších zemích jihovýchodní Asie.

Pro představu o moci firem, které ovládaly obchod s Asií, je třeba si uvědomit, že ekonomická síla Asie byla vůči evropským zemím a USA v 17. a 18. století více než trojnásobná. Samotná Indie za vlády dynastie Mughalů až do roku 1800 sama převyšovala všechny evropské ekonomiky svým výkonem. Poté Indii vystřídala Čína. Státy dnešní EU a USA získaly dominantní vliv až v období mezi lety 1860 až 1914.

Imperiální mocnosti, jakými byly Španělsko, Holandsko a Velká Británie, soupeřily o dominanci nad asijskými obchodními trasami, zatímco kampaně v Novém světě byly pro pokladnu spíše zátěží než přínosem, a to i kvůli nákladnému zásobování a potřebným lodím, které stály nemalé peníze. Holanďané a později Britové si tyto metriky uměli spočítat a namísto soupeření o Jižní Ameriku podnikali četné mise do zemí jihovýchodní Asie a do Indonésie. Založili četné přístavy, mimo jiné Singapur, Hongkong, Kapské Město, Surat v Indii a v pozdějších letech australský Perth.

Zástupci holandských a britských firem zakládali v asijských zemích fabriky, překladiště, přístavy a uzavírali s lokálními vládci obchodní dohody. Pomocí peněz si nakupovali vliv, a dominance obchodních firem tak postupně dosáhla takové úrovně, že zadlužení panovníci byli doslova „vykoupeni“ a v Indii získali nejprve Holanďané a později Britové právo vybírat daně a kontrolovat místní samosprávy. Z těch poté zástupci firem vypláceli panovníkovi jeho podíl.

Na přelomu 16. a 17. století získala holandská Východoindická společnost takovou moc, že v období let 1630 až 1730 spravovala přes 5 000 lodí a zaměstnávala milion lidí. Poté přišel zvrat, zejména kvůli rostoucí vojenské síle britské Východoindické společnosti, a moc Holanďanů začala upadat. Britové byli silnější a na rozdíl od Holanďanů neměli problém vzít si svůj podíl silou. Rok 1730 je milníkem, kdy nástup Britů a jejich Východoindické společnosti zcela změnil mapu Asie a s ní i ekonomickou moc Evropy.

Zatímco holandská firma řešila primárně obchod a na přelomu 16. a 17. století její moc uvadla, Britové se plně vrhli do nákupu poslanců obou komor parlamentu a lobování za zákony, které následně umožnily společnosti stát se nejmocnější entitou tehdejšího světa po dalších 150 let.

Strategie britské Východoindické společnosti byla jednoduchá – vojensky eliminovat konkurenci, za zisk si nakoupit britské poslance a prolobovat zákony o výhradním tržním postavení. Následně pak půjčovat britské vládě finance, získat neomezenou kontrolu nad světovým děním a zřídit vlastní armádu.

V roce 1730 získala společnost exkluzivní právo importovat indické zboží po dalších 36 let. Tento zákon umožnil Východoindické společnosti nahromadit tak ohromné jmění, že poskytla půjčku britské vládě ve výši 3 200 000 liber – dnešních 600 milionů liber – a zcela ukotvila svůj vliv na imperiální Británii.

Neomezenou moc britské Východoindické společnosti dokládá chování jejího předsedy Jamese Cockburna v roce 1772. Ten žádal od holandských bank půjčky, a když byl odmítnut, manipuloval cenu vlastních akcií na tak vysoké hodnoty, že holandští věřitelé sázející na pokles akcií v důsledku odmítnutí půjčky sami zbankrotovali. Řetězová reakce položila přes 30 holandských finančních ústavů a na několik let ochromila tamní ekonomiku.

V době největší moci firma zaměstnávala 250 000 vojáků, operovala v USA, Jižní Americe, Africe, na Blízkém východě a v Asii. Firma kontrolovala území Indie, Barmy, Pákistánu a Bangladéše. V dnešním pojetí světa by území kontrolované soukromou společností tvořilo 3. největší stát světa a žilo by na něm přes 25 % světové populace.

Firma se svým jednáním přímo spolupodílela na vzniku samostatných Spojených států. Mylně se vykládá, že britská vláda byla odpovědná za takzvané Bostonské pití čaje, při kterém Američané odmítli nucený nákup britského čaje bez daně – efektivně chtěli donutit americké spotřebitele nakupovat čaj výhradně od Východoindické společnosti. Americký čajový bojkot, který měl firmě finančně ulevit, byl jedním z prvních projevů rostoucí touhy Američanů po nezávislosti.

Právě události v amerických koloniích vedly k postupnému úpadku společnosti v následujících 70 letech. Finanční potíže způsobené výpadkem zisků z USA a četné chyby způsobené tyranií guvernérů společnosti zapříčinily úpadek jejího vlivu. I samotní Britové si uvědomovali, že je třeba rozbít monopol Východoindické společnosti a vrátit moc zpět do rukou královny a parlamentu.

První známkou vzdoru imperiální Británie byl zákon o přerušení monopolu pro dovoz indického zboží v roce 1813. O dvacet let později přerušili poslanci také dovozní monopol s Čínou a nechali Východoindickou společnost finančně padnout na dno. Misky vah se vychýlily ve prospěch imperiální Británie, když v roce 1833 společnost požádala o výkup svého majetku v asijských zemích. Stát tak převzal všechna její obchodní aktiva výměnou za výplatu čtyřicetileté dividendy akcionářům.

K tomu eventuálně roku 1873 také došlo – Východoindická společnost po více než dvou stech letech existence zanikla. Její působení však stálo životy desítek milionů lidí.

Jednou z událostí, kdy se naplno projevil korporátní teror, byl hladomor v Bengálsku roku 1770. Na území dnešní Bangladéše uplatnili zástupci britské Východoindické společnosti 30 % daň z farmářské půdy a nařídili odvody částí úrody. Nařízení připomíná to Stalinovo v období ukrajinského holodomoru. Podobně jako v novodobé historii, období dešťů roku 1770 nebylo pro farmaření příznivé a v souvislosti se očekávala nedostatečná úroda. Ačkoli korporací dosazený panovník několikrát apeloval na královniny britské úředníky, nedočkal se odpovědi. Jakmile začaly ceny obilovin v důsledku slabé úrody stoupat, korporace nesnížila odvody, aby farmáři přežili - učinila pravý opak. Namísto uvolnění drakonických opatření naopak zvedla Východoindická společnost daň z půdy o dalších 10 % a zapříčinila tak zničující hladomor, který stál životy přes 10 milionů obyvatel.

Východoindická společnost ale využila vysoké ceny obilovin a dosáhla zisku. Imperiální akcionáři v Británii byli jistě spokojení.

Příběh holandské a britské Východoindické společnosti jasně demonstruje nutnost oddělení soukromých firem – zejména těch nejbohatších – od vlivu na státní správu a politiku. Jakmile totiž dojde k prorůstání soukromých zájmů do státní správy, nevyhnutelně se začne preferovat určitá skupina či jednotlivec, čímž se naruší spravedlivé fungování státu. Výhody, které takový subjekt získá, mu umožní ještě více upevnit své postavení, dokud nepožaduje další a další privilegia.

Jakmile korporace dosáhne monopolního postavení, udělá vše pro jeho udržení – bez ohledu na to, jaké utrpení tím způsobí. Pokud stát selže v regulaci a umožní růst jejího vlivu, nakonec stejně dojde ke kolapsu, protože nekonečný růst není možný. Rostoucí počet funkcionářů, změny v globálním prostředí i sílící vnitřní rozpory nevyhnutelně vedou k úpadku firmy. A jakmile jedna všemocná korporace skončí, na její místo už čekají desítky dalších, připravené ovládnout trh stejným způsobem.

I v dnešní době vidíme podnikatele a firmy, které touží po stále větší kontrole nad trhem a politikou. Setkáváme se s prorůstáním byznysu do státní správy – ať už jde o ruské oligarchy, americké průmyslníky z počátku 20. století, Andreje Babiše a jeho potravinářské impérium, nebo Elona Muska, který se netají ambicemi ovládnout jak byznys, tak politiku. Tito byznysmeni se nikdy nespokojí s dosaženou mocí a budou ji neustále rozšiřovat, dokud nakonec nenarazí na svůj vlastní pád – stejně jako jejich předchůdci v minulosti.

Vzestup a pád britské Východoindické společnosti i její holandské obdoby jsou jasným důkazem tohoto cyklu. Tyto korporace držely moc nad světovým obchodem více než 200 let a za jejich působením zůstaly desítky milionů mrtvých. Důsledky jejich jednání však cítíme dodnes – například v podobě rezervovaného postoje Indie k evropským iniciativám či čínské antipatie vůči Velké Británii.

Proč by měly asijské státy odpovídat na výzvy Evropské unie k míru, když je Evropané po staletí vykořisťovali a způsobili jejich obyvatelstvu nepředstavitelné utrpení? Teprve pochopením těchto historických křivd můžeme začít budovat vyrovnanější a spravedlivější vztahy s nastupujícími světovými mocnostmi – Indií a Čínou. Stejně jako Češi vnímají sovětskou invazi v roce 1968 a nacistickou okupaci z let 1939–1945 jako historické rány, tak i obyvatelé jihovýchodní Asie nezapomínají na teror Východoindických společností a brutalitu jejich funkcionářů vůči svým předkům.