Článek
Tento text píšu v časech, kdy německým průzkumům dominuje AfD a ve Francii vygradovala dlouholetá politická krize. I v Nizozemsku ale politice dominuje silně euroskeptický Geert Wilders a ani České republice se nevyhnula narůstající vlna euroskeptismu v podobě SPD a Stačilo!, které se nebrání vystoupení z Evropské unie, přestože obě hnutí nenabízí alternativu. Nárůst skeptických nálad vůči Evropské unii lze buď odsoudit jako popírání prosperity, odmítání budoucnosti a někdy i jako proruskou propagandu, nebo lze chování voličů podrobit analýze a skutečně pochopit, proč takové množství lidí žijících v blahobytu Evropskou unii odsuzuje, společenství nevěří a dokonce by jí i opustili. Hitler, Lenin i Mao uchopili moc právě skrze popírání reality vládnoucí třídou a dnešní text píšu právě proto, abychom se my, Evropané a Češi zároveň, podobnému scénáři vyhnuli. Pokud informace v textu níže nepopíše někdo objektivní a znalý souvislostí, uchopí části informací ti, jejichž agendou je bořit a na hněvu společnosti politicky profitovat.
O Evropské unii se musí někdy psát i kriticky a tato kritika musí být zřetelná, hlasitá a akcentovaná. Pokud budou Evropskou unii kritizovat pouze antisystémoví politici a populisté, voliči jim uvěří už jen proto, že je skutečně co kritizovat. Já na druhé straně, bych rád Evropskou unii viděl jako pružnou a akceschopnou federaci států, protože současný model lze popsat českým pořekadlem „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Taková polovičatost ale dlouhodobě fungovat nemůže a konsezus 27 států vždy vytvoří 27 nespokojených, jejichž politická scéna následně začne onu nespokojenost umocňovat. Každý si pak najde něco - Španělům vadí, že jsme málo zelení, Rakušané lobují proti jádru, Poláci nechtějí Green Deal a volají po větší obranyschopnosti, zatímco Slováci by rádi inkasovali a zpátky nedávali nic. Politici pak přednáší národu, jak vyjednali neuvěřitelných 30 % možného, což je opláceno pouze posměšky a nespokojeností voličů napříč ideologickými spektry.
Evropská unie se chová jako federální vlády Evropy, ale federální vládou není. Na mezinárodní scéně vyjednávají evropští komisaři jako federální ministři Evropy, ale federálními ministry nejsou. Nyní, v roce 2026, ale Evropská komise pod Ursulou von der Leyen navrhuje rozpočet hodný federální vlády a je třeba si v tomto kontextu položit mnoho důležitých, ale také nepříjemných otázek.
Větší, mocnější a bohatší Evropská unie. Bude také efektivnější a pružnější?
První představení evropského rozpočtu pro roky 2028 až 2034 se letos obešlo bez větší mediální pozornosti a komentářů politiků. Evropská komise pod Ursulou von der Leyen navrhla dvojnásobné financování institucí a fondů EU v porovnání s obdobím let 2021 až 2027. Komise žádá přidělení rozpočtu 1,7 bilionu eur, tedy 41,5 bilionů korun pro osmiletý rámec, čímž by se EU stala správcem většího objemu financí než polská vláda s rozpočtem 165 miliard eur ročně. Polsko je přitom šestou největší evropskou ekonomikou s HDP na úrovni 1 bilionu dolarů ročně. Evropská unie zaměstnává zhruba 76 000 lidí a z těchto pracovníků by o přidělení bezprecedentně vysokého rozpočtu rozhodovalo téměř výlučně 34 000 zaměstnanců Evropské komise. Pokud bych rozpočet na úrovni 2 bilionů eur rozpočítal na jednoho zaměstnance, měli by všichni pracovníci Evropské komise v letech 2028 až 2034 k dispozici neuvěřitelných 58 milionů eur k přerozdělení. Jde samozřejmě o zavádějící výpočet, protože množství evropských fondů a mechanismů funguje automaticky, mým záměrem je ale vyjádřit ohromný nepoměr moci v rukou jedné jediné instituce, která není vládou, ani státní organizací.
Důležitější než samotná částka v rozpočtu je ale jeho struktura. Evropská unie se má zásadně změnit a kromě výdajů se také mění složení příjmů. Lépe řečeno, Evropská unie se v novém rozpočtovém obdobím má stát kromě přerozdělovatele také zcela zásadním výběrčím daní.
Příjmy z emisních povolenek ETS 1 se nyní dělí v poměru 70:30 ve prospěch členských států, které získávají zpět to, co lokální firmy zaplatí za znečištění. V novém rozpočtu se ale tento poměr změní na 50:50 a Evropská komise do svých nových příjmů zahrnuje celkem 9,6 miliard eur jako roční odhad příjmů z tohoto podílu. Kromě změny v systému ETS 1 a ETS 2 ale EU navrhuje celkem čtyři zcela nové daně. Výběr spotřební daně z tabáku na území členských států by podle návrhu směřoval do rozpočtů jednotlivých států jen z 85 % a 15 % by získala EU. Nová je také daň z elektronického odpadu, kdy EU zatíží kilogram nezrecyklovaného odpadu daní 2 eura, ale tento výtěžek si opět celý ponechá. Od roku 2026 začne také platit systém CBAM, tedy aplikace emisních daní na zboží importované ze států mimo EU, zejména na cement, ocel a další vysoce energeticky náročné produkty. Importéři se nově budou muset registrovat a nakupovat emisní kredity podle objemu dovezeného zboží. Příjem z této nové daně má být až 10 miliard eur ročně. Poslední navrženou daní je systém CORE, tedy povinný příspěvek do unijního rozpočtu od firem, jejichž tržby přesahují 100 milionů eur. Podle výše obratů budou následně tyto podniky platit každý rok 100 000 eur až - tržby 100 až 250 milionů eur - až 750 000 eur - tržby nad 1,5 miliardy eur ročně - a prostředky EU následně využije pro své účely bez přerozdělení členským státům.
Nad rámec nových daní ale EU mění i dosavadní kohezní politiku a škrtá zejména v zemědělských a kulturních dotacích. Do fondů snižujících rozdíly mezi bohatými a chudšími státy, tedy takzvaných kohezních fondů, poputuje o 20 % méně prostředků v reálném vyjádření než v letech 2021 až 2027. Třetinové škrty plánuje Evropská komise také u zemědělských dotací, buď tedy zdraží potraviny nebo budou státy nucené tyto dotace kompenzovat z národních zdrojů a zatížit své rozpočty. O 20 % méně poputuje také do regionálního rozvoje, tedy do programů určených pro rozvoj chudých vnitrostátních regionů a přiblížení těchto těm bohatším.
Rozpočet na obranu se má zvýšit čtyřnásobně, tedy z 35 na 160 miliard eur a stejné navýšení je plánováno i pro migrační politiku a programy pro konkurenceschopnost, do kterých poputuje rekordních 400 miliard eur v sedmiletém horizontu, převážně ve formě investic do umělé inteligence, digitalizace a zelené ekonomiky. Evropská komise se těmito kroky snaží adresovat nejpalčivější otázky současného světa.
Komise se z role servisní organizace členských států předloženým rozpočtem pasuje do role výběrčího daní a gestora bezpečnostní, migrační, ale i skrze obří rozpočet na konkurenceschopnost i ekonomické politiky členských států. Zde pak nastává onen problém, který tolik voličů v členských státech vnímá jako hlavní odůvodnění preference antisystémových a euroskeptických stran. Evropská komise je totiž vše, jen ne efektivní a jako správce financí a gestor unijní politiky si nyní počíná příliš neobratně a výsledky práce komisařů často chybí úplně, nebo zaostávají za očekáváním.
Draghi nešetřil kritikou. Z klíčových opatření k vyšší konkurenceschopnosti se přijalo jen každé desáté
Nedávno, opět bez větší pozornosti českých médií, došlo k analýze přijatých opatření v reakci na takzvanou Draghiho zprávu. Bývalý italský premiér a dlouholetý šéf Evropské centrální banky na 400 stranách přesně pojmenoval výzvy a řešení, které musí EU přijmout, aby se vymanila ze stagnace a byla schopná skrze konkurenceschopnost čelit Číně a Spojeným státům.
Draghi kritizoval, ale také navrhoval konkrétní opatření a řešení. Ceny energií v EU lze podle zprávy jednoduše řešit skrze schválení nové cenotvorby na unijní burze v Lipsku, kde již nebude cena navázaná na cenu produkce závěrných paroplynových elektráren, ale podle konkrétního zdroje, tedy jádra, uhlí, plynu nebo obnovitelných zdrojů. Výsledek? Cenotvorba se nezměnila. Draghi také jmenoval společný evropský kapitálový trh, nebo alespoň rozvoj národních trhů jako klíčovou oblast pro inovace a financování start-upů i pokrokových podniků. Výsledek? Situace se nezměnila a evropské burzy stále zaostávají za čínskými i americkými. Podle mého názoru je ale nejzávažnějším tématem skutečný stav evropského společného trhu, který zpráva rozcupovala a uvedla, že bariéry mezi jednotlivými státy pro obchod se službami a zbožím dosahují v některých případech i 120 %, což zcela vylučuje vnitroevropský rozvoj.
Zde je nutné podotknout, že právě společný trh a volný pohyb zboží i služeb je základním kamenem Evropské unie. Pokud ani tento princip nefunguje, neměly by se vymýšlet nové oblasti působnosti evropských institucí, ale napravit to, co mělo již dávno fungovat. Mario Draghi jmenuje takzvaný 28. režim jako řešení, tedy sjednocenou legislativu, zdanění a regulace pro firmy, čímž by se bariéry překonaly a firmy by mohly působit v Chorvatsku, Španělsku i Švédsku podle jednotných pravidel. Výsledek nepřekvapí. Za rok od vydání oné zprávy k reformě nedošlo a evropské firmy i nadále čelí roztroušené legislativě, vnitrostátním regulacím a bariérám, které jim znemožňují rozvoj napříč státy EU. Podle nedávné analýzy došlo ke splnění pouze 10 až 11 % opatření, která Draghi navrhoval, z nichž ty nejzásadnější jmenovaná výše adresována vůbec nebyla.
Evropská unie je na rozcestí a Evropská komise žije ve vlastním světě
Navržený rozpočet pro roky 2028 až 2034 nelze popsat jinak, než jako bájný svět Evropské komise, ve kterém se cítí být federální vládou Evropské federace. Jsou i tací, mezi které i navzdory výše uvedené kritice patřím, kteří by tento stav uvítali a mám pro tento postoj mnoho důvodů. Evropská komise ale není vládou federace a Evropská unie zůstává kočkopskem, tedy daňovým úřadem a zákonodárným sborem, který ale nerozhoduje o zásadních opatřeních bez hlasů rebelů a bez jednomyslnosti států, které z principu nikdy jednomyslně hlasovat nemohou ať už kvůli rozdílné životní úrovni, zeměpisné poloze, ekonomické struktuře i historickým zkušenostem.
Nové daně, větší moc, zátěž pro státní rozpočty a to vše i navzdory dosud nesplněným domácím úkolům. Tak by se dal popsat navržený rozpočet a je třeba se ptát. Kope si Evropská komise vlastní hrob? Jak na navržené daně a zatížené státní rozpočty zareagují členské státy, které čelí rekordním úrovním euroskepse i antisystémovým náladám?
Miluji výdobytky evropské unie, zvlášť pak možnost studia pro mé děti v zahraničí, schengenský prostor a jednodušší podnikání ve formě bezcelní zóny a systému reverse-charge. Zde se myslím shodne 80 až 90 % oslovených Evropanů a neznám ve svém okolí nikoho, kdo by si přál zavřít hranice nebo znovuzavedení cel a rozbití systému evropského přístupu ke vzdělávání. Ani já se ale nemohu postavit za jiné oblasti, tedy za evropskou obranu, evropské daně, evropské řešení migrace nebo jednotnou evropskou zahraniční politiku.
K tomuto postoji mám dva dobré důvody. Prvním je ona nejednota a nepružnost evropského schvalovacího procesu, kdy zákonitě dochází k polovičatosti a kompromisům, které nikoho neuspokojí a tak zákonitě všechny naštvou, zejména pokud se znásobí negativa vlivem euroskeptiků v jednotlivých státech. Takový objem financí dedikovaný polovičatosti nepovede k ničemu dobrému a Orbán, Fico, ale i Dánové, Švédi nebo Rakušané způsobí chaos, nekoncepčnost a neefektivitu svými rozdílnými postoji. Druhý důvod je ale závažnější. Evropská komise si říká o větší moc, větší vliv a větší pravomoci v době, kdy neplní domácí úkoly a nepřijímá opatření, která měla být funkční již desítky let. Místo sebereflexe a odpovědnosti chce Evropská komise více vlivu, což je v současné politické konstelaci na území EU nepřijatelné.
Obávám se, že Evropská komise tímto přístupem své odpůrce přímo vytváří, než aby jim benefity členství vysvětlovala a nesplněné domácí úkoly si přeje řešit tím, že sama sobě zadá desítky nových a ještě důležitějších. V době války na Ukrajině a rekordních protievropských nálad si tímto přístupem Evropská unie vyloženě říká o svůj vlastní zánik, což by se rovnalo tragédii nedozírných rozměrů. Závěrem jen uvedu, že právě nekritický přístup k vládě Joea Bidena vydláždil cestu k nástupu Donalda Trumpa. Nekritický přístup k migraci v Německu a dalších zemích vyvolal krizi dnešních dnů a nekritický přístup k Evropské unii povede úplně stejným způsobem k jejímu zániku. Budeme-li se tvářit, že je vše ideální a Evropská unie funguje skvěle, uchopí téma AfD, Stačilo!, Liga Severu nebo slovenská Republika a tyto strany následně posílí, protože budou mít, bohužel, v mnoha oblastech pravdu.
Komunikovat problémy současné Evropské unie tak musí začít primárně její zastánci a ti také musí hnát k odpovědnosti i Evropskou komisi a její nový návrh rozpočtu. Bude-li návrh přijat, nové evropské daně a související zatížení rozpočtů členských států může vytvořit společenský rozkol takové hloubky a závažnosti, který by EU nemusela přežít.
