Přijmout euro? Ne v současné Evropské unii

Blíží se volby a politické partaje také zveřejňují své postoje k jednotné evropské měně, kterou se Česká republika zavázala společně se svým vstupem do Evropské unie přijmout. Nikdo ale neřekl, kdy se tak stane, tudíž stále vyčkáváme, přešlapujeme a počítáme. Rozdílné přístupy také volí politici, jejichž postoje vycházejí nejen z faktů a dat, ale také z nepříznivých průzkumů veřejného mínění jasně dokládajících neochotu občanů České republiky euro přijmout.

Pohledy expertů otázku přijetí eura také neobjasní, někteří jsou pro a někteří proti. Zastánce eura a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar zdůrazňuje lepší pozici firem, které s eurem mohou eliminovat kurzová rizika a získat výhodnější úvěry. Člen Národní ekonomické rady vlády, Petr Jánský, zas vidí v euru politický rozměr přihlášení se k jádru Evropské unie a zmiňuje také vyšší inflaci České republiky v porovnání s eurozónou v době energetické krize. Odpůrce eura, vedoucí makroanalytický expert České spořitelny, Michal Skořepa, zas vnímá vyšší pravomoci České národní banky jako zásadní nejen v otázce měnové politiky, ale také bankovní regulace a upozorňuje na možnou zaujatost Evropské centrální ve prospěch větších ekonomik na úkor České republiky. S tím souhlasí i Jan Skopeček, ekonomický expert ODS a další odpůrce eura, podle kterého je kontrola měnové politiky důležitější než kurzová rizika a argumentuje čerpáním eurových úvěrů společnostmi i bez nutného odstranění koruny.

Z pohledů expertů lze jednoznačně jmenovat rizika i výhody. Podle mého názoru experti zapomínají uvést potenciál budoucího jednotného kapitálového trhu, což by jistě eurozóně pomohlo a centralizace burz největších i středních ekonomik Evropy do jednoho funkčního a likvidního celku by zajistila okamžitý, až téměř skokový nárůst bohatství Evropanů. Na nedostatky lokálního kapitálového trhu upozorňuje ve své obsáhlé a často citované zprávě i Mario Draghi, bývalý šéf Evropské centrální banky.

Navzdory všem pozitivům spojeným s přijetím společné evropské měny ale nyní nenastal ten správný čas. Důvod není pouze ekonomický, ale také politický. Nemělo by se zapomínat na politický vývoj Evropy a nálady v klíčových ekonomikách Evropské unie.

Existuje britské pořekadlo elephant in the room, které popisuje slona v místnosti plné lidí. Všichni vědí, že tam onen slon je, ale nechtějí o něm mluvit a raději přijmou obecný konsenzus, že neexistuje. V debatě o přijetí eura vzniká pomyslný slon v místnosti i díky rostoucí politické tenzi mezi národními konzervativci a euroliberálním až krajně levicovým křídlem v mnoha státech Evropské unie včetně největších ekonomik sedmadvacítky, jakými jsou Německo, Francie, Nizozemsko nebo Itálie.

Evropské instituce a v souvislosti i společnou měnu řídí ti, kteří jsou jmenováni na základě shody mezi členskými státy unie a ona shoda se řídí zastoupením, které podílově odpovídá počtu obyvatel daných zemí s takzvanou degresivní proporcionalitou. Malé země jako Lucembursko nebo Malta tak mají více europoslanců než odpovídá jejich populaci, ale největší země stále parlamentu dominují. Pokud bychom v hypotetickém a nereálném příkladě sečetli europoslance Německa, Španělska, Itálie, Francie, Belgie a Nizozemí, získají tyto země v europarlamentu většinu zatímco ostatních 21 zemí svým zastoupením zůstane v minoritě. Příklad samozřejmě není reálný díky rozdílným názorům volených europoslanců, ale vykresluje reálnou sílu nejsilnějších zemí a jejich vliv v Evropské unii.

Zmíněné země jsem vybral záměrně. Nejvlivnější státy Evropské unie totiž v posledních letech zápasí s vnitřní politickou situací a nedochází ke konsenzu, ale spíše k dalšímu vyhrocení a polarizaci na extrémně liberální či levicová a extrémně konzervativní křídla. Ani jeden z uvedených směrů není pro evropskou politiku, natož ekonomiku České republiky přívětivý. V důsledku vzniká polarizace mezi konzervativci a liberály, polarizace mezi kapitalisty a marxisty a v neposlední řadě také polarizace mezi protekcionisty a federalisty.

Uvedu několik příkladů. V německých průzkumech veřejného mínění nyní vede Alternativa pro Němercko (AfD) se zcela bláznivým ekonomickým programem. Strana si přeje vystoupení Německa z eurozóny, návrat německé marky a přerušení všech kohezních fondů Evropské unie a návrat ekonomické - včetně celní - politiky do rukou národních států. V Belgii oslovují 30 % voličů krajně levicové a krajně pravicové strany PTB-PVDA a VB. Krajně pravicová VB si přeje separaci Vlámska od Valonska, čímž by se Belgie rozdělila na dva státy a na ekonomické úrovni prosazuje návrat individuální daňové politiky v členských zemích Evropské unie. Marxistická PTB-PVDA zas prosazuje zrušení kapitalismu, redistribuci bohatství a zestátnění podniků. Dohromady obě partaje zastupují přes 30 % Belgičanů. V Nizozemsku zas průzkumům dominuje Geert Wilders, zastánce zrušení jednotných daní, evropské celní politiky a prosazuje návrat těchto pravomocí jednotlivým státům unie.

Každý jednotlivý případ zmíněný výše znamená konec EU, jak jí z ekonomického pohledu známe. Odchod Německa z eurozóny promění euro v rizikový projekt kvůli skokovému navýšení zadlužení vůči HDP zbývající eurozóny. Zrušení jednotných daní evropskou ekonomiku ale poškodí ještě více. Každý stát si začně nastavovat vlastní pravidla a tím se ztíží přesun zboží i služeb uvnitř EU a opět na to doplatí ekonomiky členských států.

Evropa je nyní semeništěm extrémů. Na jednom spektru číhají národní konzervativci typu AfD, VB nebo PVV Gerta Wilderse a jejich programem je protekcionismus v doprovodu izolace národních ekonomik. Na druhém spektru posilují marxisté a krajně levicové proudy typu Mélenchona ve Francii nebo PTB-PVDA v Belgii, jejichž programem je de facto konec kapitalismu a návrat plánované ekonomiky doprovázené znárodněním zdrojů a bohatství.

V současnosti není nikdo schopen odhadnout, jak dlouho vláda středových nebo mírně extrémních stran v nejsilnějších státech Evropské unie vydrží. Emmanuel Macron s největší pravděpodobností padne a otěže nad Francií přebere partaj Marine LePenové. Friedrich Merz se také popularitě netěší a pro AfD byly prohrané volby politím životou vodou - podpora strany stále spoupá i navzdory zcela destruktivnímu ekonomickému programu. Geert Wilders byl dosud v Nizozemsku vytěsňován, ale to mu pouze jen přihrává další podporu a podle současných průzkumů jej nebude v budoucnu již možné obejít.

Extrémní pravice, extrémní levice. Jedni chtějí ekonomiky izolovat a evropský blok de facto proměnit v pouhou dobrovolnou ekonomickou alianci bez větší integrace, druzí by zas znárodňovali a ekonomiku centrálně plánovali. Střed prosazující postupnou integraci v doprovodu prioritizace ekonomiky zmizel, respektivě dlouhodobě slábne.

Slonem v místnosti ale není samotná neutěšená politická situace v zemích EU. Je jím nekonečné bilancování mezi modelem federace a národních států. Politická situace a nejistý osud nejsilnějších členů eurozóny pouze průvodním jevem podoby samotné Evropské unie, která je nyní kočkopsem a musí si vybrat. Buď bude následovat uskupení BRICS, nebo se postupně stane skutečnou federací. Oba směry pak mají pro Českou republiku své výhody i nevýhody.

Jako ekonomicky konzervativněji smýšlející Reaganovský republikán a současně proponent evropské federalizace si připadám politicky osamocen, což je dle mého názoru škoda. Evropa má před sebou téměř nemožnou volbu. Lze jít cestou federace a státy i ekonomiky skutečně propojit, také lze ale jít cestou postupného odpojení směrem k nefunkčnímu modelu uskupení BRICS, které spolupracuje pouze politicky a marketingově, skutečné ekonomické spojení ale mezi státy nad rámcem individuálních vztahů neexistuje.

Evropa je nyní kočkopsem a stojí rozkročená mezi modelem federace a společenství se sdílenými zájmy, ale jen tehdy, když se to politicky vyplatí. Eurozóna má společnou měnu, společnou daňovou politiku, společná cla a neomezený pohyb zboží i kapitálu napříč státy. Národní zákony ale tento model nabourávají a některá politická uskupení umně využívají nepříjemných momentů k posílení vlastní pozice, čímž jednotu EU drolí. Sjednocení je neúplné a existující měnu i daňovou a ekonomickou politiku nabourává absence jednotné legisativy, jednotné bezpečnostní politiky a jednotného řízení pod federální vládou. Na častou otázku, proč jsou Spojené státy ekonomicky silnější, v rámci jednání flexibilnější a vůči krizím pružnější lze odpovědět jednoduše - 27 vlád, 27 postojů a kočkopsoidní (na tento výraz jsem hrdý) rozhodování, kdy nenaštveme ani neuspokojíme výsledným kompromisem nikoho. Zároveň ale také v otázkách přijatých rozhodnutí EU ničeho nedosáhne, neboť kompromis k cíli často vede pouze částečně, někdy také vůbec. Máme tak europarlament, nemáme eurovládu. Máme ekonomické cíle, nemáme společnou bezpečnostní politiku. Hrajeme si na společnou agendu, právo veta ale neumožní prosazení funkčního řešení, pouze kompromisu.

Současná Evropská unie má vlastnosti federace a zároveň udržuje model národních států, čímž přímo podporuje nacionalistické tendence a dokud bude stav trvat, přetrvá také ona neutěšená situace na politické scéně. Neúplná federace zajišťuje také neúplnou bezpečnost, přijímá neúplná rozhodnutí a její politika plná oné neúplnosti ve všech představitelných aspektech. Tento stav je neudržitelný a Česká republika by rozhodně neměla svou měnovou politiku předat do rukou neutěšeného kočkopsa.

Na druhé straně pak lze jako příklad uvést uskupení BRICS. V Číňany vedeném spolku neexistuje společná obchodní, daňová ani bezpečnostní politika a uskupení je tak pouhým marketingovým názvem pro několik zemí, které se snaží tvářit jako unie, ačkoli žádné znaky skutečné unie států najít nelze. Každý si hraje na svém písečku a když se to zrovna Indii hodí, bude s Čínou a Ruskem spolupracovat, jen aby později při lepší nabídce Spojených států preferovala spolupráci s nimi.

USA ukazují benefity a neduhy federálního uspořádání, BRICS ukazuje výhody a nevýhody volného a ekonomicky nefunkčního uskupení bez společné agendy. Evropě nezbývá než se rozhodnout - chce být uskupením BRICS nebo Spojenými státy? Třetí možnost neexistuje a současný model se již tváří v tvář bezpečnostním hrozbám dnešního světa vyčerpal. Všichni slona v místnosti vidí, ale nikdo si federaci nedovolí zmínit v době sílících nacionalistických nálad. Šlo by o politickou sebevraždu.

Přijetí eura v současné Evropské unii je politicky nevýhodné. Samotný model sedmadvacítky není schopen funkčního rozhodování a nejasné politické směřování v největších ekonomikách může Českou republiku dostat do stavu, kdy je uplatnitelné jiné tuzemské pořekadlo - poslední zhasne. Pokud by se Evropská unie stala skutečnou federací, situace se změní a benefity zcela jasně převáží rizika. S tímto stavem by ale musely souhlasit i jiné státy EU, což je z dnešního hlediska skoro až utopickým scénářem. Pokud se Evropská unie rozhodne vzájemné politické a ekonomické propojení rozvolňovat, bude koruna naopak výhodou díky nízkému zadlužení místní ekonomiky a suverénní měnové politice.

Já sám bych i v dnešním světě model evropské federace prosazoval. Muselo by ale dojít k zásadní změně politického systému po vzoru USA, kde jednotlivé státy udržují místní parlamenty i senáty a přenáší na federální vládu otázky ekonomické, bezpečnostní a sociální politiky, zatímco si udržují kontrolu nad vnitřní bezpečností, některými oblastmi místní daňové politiky a nad dalšími veskrze lokálními oblastmi zájmu.

Závěrem textu tak nezbývá než konstatovat - dokud se EU nestane skutečnou federací, nemá smysl euro přijímat. Politické nálady nyní naznačují spíše opačný vývoj a v tom případě bychom na euru více tratili než získali. Je to ale škoda, evropská federace by zahrnovala 450 milionů obyvatel, druhou největší ekonomiku světa, druhou nejsilnější armádu světa o více než 1,6 milionech vojácích a teritorium převyšující Indii či Kazachstán. Evropa by přestala být pouhým pozorovatelem, ale přetvořila by se v ekonomickou a vojenskou sílu, se kterou je třeba počítat. Současná EU ale takovou silou není a jsou i ti, kteří si velice přejí, aby se takovou silou nikdy nestala.