EU není federace, pane Farský. Neplní ani domácí úkoly

Úvodem je dobré napsat, že každý kritik Evropské unie rozhodně není euroskeptikem, natož jejím odpůrcem. V textu níže se opírám nejen o slova v nadpisu uvedeného Jana Farského, ale o často citované a akcentované názory Maria Draghiho, Janise Varufakise, Enrica Letty a Josého Manuela Barrossa. Tito čtyři přední politici, ekonomové a státníci rozhodně nejsou protiunijními, natož politicky extrémními osobnostmi a všichni tvrdí to stejné. Evropská unie ztrácí konkurenceschopnost, nemá jasný cíl a není schopna zajistit ani dlouhodobě slibovaný volný trh, natož podmínky pro technologický rozvoj a společný kapitálový trh. A pak jsou tu jistí politici, kteří si myslí, že je vše v pořádku a přáli by si naopak současný systém posílit, ačkoliv je zcela zřejmé, že unijní exekutiva nefunguje - mírně řečeno - zrovna ideálně.

K sepsání dnešního zamyšlení mne inspiroval náš český europoslanec Jan Farský, jehož záměrem je maximálně posílit rozpočet a pravomoce Evropské unie pro období let 2028 až 2034 a jako ideální variantu si zástupce hnutí STAN představuje přiblížení se federálnímu rozpočtu Spojených států. Slova Jana Farského si mohou čtenáři prohlédnout, příspěvek na síti X je veřejně dostupný.

Europoslanec za hnutí STAN vidí navržený evropský rozpočet ve výši 2 bilionů eur na roky 2028 až 2034 jako příliš slabý, protože Spojené státy vybírají do svého federálního rozpočtu násobně více. Co ale nabízí federace Spojených států a Evropská unie? Obě uskupení jsou zcela odlišná a při analýze pravomocí - i já jsem byl překvapen - je Evropská unie v dnešní době silnější a méně decentralizovanou entitou než USA, což je poměrně alarmující.

Prvně uvedu, že i já zastávám ideu Evropské federace, ale k realizaci tohoto modelu nám chybí to nejdůležitější - souhlas evropských občanů a jasné rozdělení pravomocí mezi pomyslnou federální vládu a členské státy. Mé vnímání při podpoře tohoto modelu inspirují Spojené státy nebo Brazílie, jejichž státní zřízení je taktéž federací států, které si navzájem konkurují, mají vlastní parlamenty a mohou si samy navrhnout politiku v oblastech školství, vnitřní bezpečnosti, nebo v té za mě nejdůležitější oblasti, tedy ve výši státních daní. Texas tak konkuruje Kalifornii, Oregon soupeří o firmy se státem Washington a jiné státní daně mají na Floridě a jiné v New Yorku. Federální vláda Spojených států nebo Brazílie následně vykonává mezinárodní politiku, celostátní bezpečnostní politiku a spravuje federální úřady s plošnou jurisdikcí, jakými jsou ve Spojených státech FBI, ATF, ale také notoricky známý úřad ICE, tedy vymahatelé celních a imigračních nařízení.

Státy federace USA ale v mnoha oblastech disponují většími pravomocemi, než členské státy Evropské unie. Samy si regulují výši ceny vody, elektřiny, zemního plynu a spravují si vnitrostátní daně v oblastech dopravy. Na státní úrovni je také svrchované obchodní právo, čímž v USA existuje 49 systémů a stát Delaware, jehož právní systém se řídí federálním zákoníkem, je kotvou pro firmy, které se zde registrují za účelem jednotného výkladu práva. Výlučně v rukou lokálních vlád je také územní plánování, využití území, daně z nemovitostí a především stavební zákoník a regulace stavebních povolení. V USA tak na federální úrovni neexistují regulace výšky budov, jejich energetické náročnosti nebo zateplení. Spojené státy taktéž nemají jednotný trh s emisními povolenkami, ale pouze s oxidy dusíku a čpavkem, jejichž správcem je agentura EPA a emisní regulace opět určují státy. Každý z 50 států federace si tak může rozhodnout, jaké zvolí opatření pro firmy podnikající na jeho území a ta následně aplikuje. Vše výše uvedené a mnoho dalšího - vzdělávání, trestní zákoníky, rodinné právo - je v rukou jednotlivých států, nikoli federální vlády.

Federální uspořádání si ale Američané zvolili sami, dokonce v tomto ohledu vedli i občanskou válku v letech 1861 až 1865, která zřízení ukotvila vítězstvím Severu, jehož představitelé nesouhlasili s odtržením států Jihu, zvaných také Konferederace. Zde nastává pro Jana Farského a jemu podobné první problém, který je třeba rozebrat a popsat, proč je smýšlení federalistů v Evropské unii nebezpečné, závadné a potenciálně i destruktivní. K volbě federálního uspořádání na plénu Evropské unie nebo členských států totiž nikdy nedošlo.

Když jsem v roce 2003 hlasoval pro vstup České republiky do Evropské unie, o federaci nepadlo ani slovo. Unie byla jiná, více orientovaná na trh a méně ideologická směrem k transformačním tendencím. Společenství států se ale postupně vyvíjelo a zvětšovalo, logickým krokem bylo nadřazení evropské legislativy té národní, ale tato nová pravomoc z roku 2009 se dnes zcela zvrhla do něčeho, co si lidé v době konání referenda zdaleka neuměli představit. Na samotné Lisabonské smlouvě přitom není nic špatného, ale problematický je zejména její dnešní výklad. Výsledkem tendenčního výkladu mandátů Evropské unie jsou pak připevněná víčka na pet lahvích, názvy potravin podle povinných norem nebo regulace určující přípustný tvar prodávaných banánů - to jsou neškodné výstřelky, které ale skutečně existují a Evropská unie je závazně přijala, čímž je členské státy musí dodržovat. Emisní povolenky, povinné zateplování budov nebo přípustné zdroje výroby elektřiny - uvedené v tzv. taxonomii - jsou ale daleko důležitějšími a taktéž závaznými standardy, jejichž dopady členské státy teprve pocítí. Dále se chystá recyklační daň, jejíž výnosy budou sloužit nikoli členským státům, ale rozpočtu Evropské unie. Nové výnosy dnes hledá Evropská komise i v systému CBAM, tedy vývozu emisních povolenek za hranice formou jejich aplikace na importované zboží a novinkou je i evropské zdanění tabáku nadnárodní daní, ze kterého opět EU očekává výnos ve výši 12 miliard eur ročně.

V roce 2003 šlo o volný pohyb, celní unii a společný evropský trh. Dnes jde o evropské daně, evropskou legislativu, evropskou bezpečnost a rozpočet evropské vlády, respektive Evropské komise. V této diskrepanci lze hledat důvody nárůstu euroskeptických politických partají, z nichž některé vykazují i extrémní tendence. Občané nechápou, kde a jak Brusel získal tolik kontroly a možností, jak ovlivňovat dění v členských státech i jejich životy.

Zde je ale háček, Brusel žádné nové kompetence od přijetí Lisabonské smlouvy nezískal, jen si je politici uzurpovali skrze vágní výklad ustavující evropské smlouvy TFEU.

V současnosti tak de facto žijeme v Evropské federaci, jejíž zákony jsou nadřazeny těm národním a dotýkají se životů občanů v členských státech ve všech aspektech života skrze regulaci standardů výrobků, regulaci staveb, regulaci daní a regulaci emisních limitů dopravy, výroby a domácí spotřeby energií. Takové kroky by ve Spojených státech byly nepředstavitelné i za administrativy Joea Bidena, jehož klimatická a ekologická politika byla dosud nejambicióznější - ani on a jeho vláda ale nenastavili federální emisní obchodování a federální regulaci staveb nebo dopravy. Ostatně ani nemohli, museli by zasáhnout do Ústavy a takový zásah lze provést jen se souhlasem 75 % států USA.

De iure, tedy právně, ale Evropská federace neexistuje. Nejsou vytvořeny rámce mandátů států a unijní exekutivy, jejíž limity pravomocí nikdo nestanovil. Exkluzivně má EU podle zřizovací smlouvy TFEU pravomoc pouze nad mezinárodní obchodní a celní politikou, unijním obchodním a antimonopolním právem, monetární politikou v eurozóně a rybolovem skze stanovené kvóty a zóny uvolněné rybářům, jejichž nastavení má vést k udržitelné konzervaci mořských biotopů klíčových pro přírodní ekosystémy. Pouze v těchto oblastech je Evropská unie suverénem.

Články 4 až 8 Smlouvy o fungování Evropské unie - TFEU - jsou ale sepsány vágně a jejich znění si současná unijní exekutiva vykládá, mírně řečeno, po svém. Článek 6 TFEU hovoří o národní suverenitě v oblastech průmyslové politiky a nastavování průmyslové strategie členských států, ale v realitě je toto opatření zcela dysfunkční. Díky zásahům klimatických opatření například do standardu EURO 7 výrobců automobilů tak i rozvoj rozličných odvětví spadá de facto pod kompetence EU. To samé lze tvrdit o digitálních službách omezených směrnicemi NIS 2 nebo DSA a společné zemědělské politice, jejíž suverenita je klimatické politice EU podřízena, ačkoli by měla být díky ustanovení článku 8 TFEU v kompetenci národních států. Výrobu, průmysl i služby pak Evropská unie reguluje skrze kompetenci v ochraně spotřebitelů podle článku 4 TFEU, přímo tím ale zasahuje do inovací a produktových standardů, které jsou v kompetenci členských států podle článku 6 TFEU.

Do průmyslu se zasahuje klimatickou politikou, do výrobků zas skrze ochranu spotřebitele. Suverenita států nad vlastní průmyslovou a ekonomickou politikou dnes stojí a padá na výkladu vágně sepsané smlouvy TFEU z roku 2012, kde nebyly mandáty států a unijní exekutivy striktně, ale pouze volně a nabízí tak velmi širokou interpretaci. Pro většinu kompetencí Evropské unie kromě těch, kde je EU suverénem, pak platí právo silnějšího. Státy, které si nařízení skrze Evropskou radu, parlament a komisi odhlasují, opatření utvoří podle svého. Evropská unie je tak dnes silnější federací než Spojené státy a členské země nemají v mnoha ohledech právo unijní legislativu odmítnout a musí se jí závazně řídit, což by opět v USA bylo ve výše zmíněných oblastech nemyslitelné.

Co ale Evropské federaci chybí, jsou nejsilnější výdobytky federálního zřízení. Mezi ty patří zejména společná bezpečnostní politika, společný kapitálový trh a jednotný trh pro volný pohyb zboží a služeb. Bez těchto zcela základních funkcí ztrácí ztráta vlastní suverenity smysl a současná Evropská unie nyní předřazuje environmentální a daňovou politiku povinnostem, které měla splnit již dávno a dlouhodobě na tato selhání upozorňují i silně prounijní experti, jakými jsou Mario Draghi nebo Janis Varufakis.

Nyní se opět dostávám k Janu Farskému a jemu podobným. Podle zástupce STAN v europarlamentu bychom měli z pozice národních států věnovat unijnímu rozpočtu násobně více - co za to ale EU nabídne? Stále neexistuje 28. režim pro jednotný unijní trh, stále není vyřešená cenotvorba elektřiny, která brání v konkurenceschopnosti místních firem, stále neexistuje ani jednotný kapitálový trh, natož evropská burza. Zastánci maximální integrace často naříkají, proč nechtějí Češi, Dánové nebo Poláci přijmout euro, ale jejich argumentace skrze kurzovní riziko je minimálně lichá, ne-li zcela zcestná, protože euro zdaleka není kosmetickou změnou, ale pevným svazkem s unií, která se stále častěji vymyká kontrole.

Až bude fungovat 28. režim, podnikatelé budou za euro bojovat sami. Až bude zřízen jednotný kapitálový trh, státy s vysokým zadlužením samy přehodnotí své odmítavé stanovisko k jednotné měně a pokud dojde ke zřízení unijní burzy, podnikatelé, investoři i drobní střadatelé se za euro postaví jakbysmet, bude to totiž výhodné. Současná Evropská unie a její exekutiva, kterou již šestým rokem vede Ursula von der Leyenová, ale domácí úkoly neplní. Není tak jediný důvod nově navržené evropské daně schvalovat a pravomoci Evropské unie posilovat. Je to jednoduché. Integrační proces nesmí probíhat potají skrze překračování mandátu Evropské komise, ale naprosto otevřeně skrze komunikaci skutečných výhod, které Evropská unie nabízí. Jak vyplývá i z průzkumů veřejného mínění v České republice, občané v EU zůstat chtějí, ale další průzkumy ohledně unijních opatření jednoznačně tyto výstřelky odsuzují. Tento rozpor pramení z odlišného vnímání Evropské unie mezi občany a politiky typu Jana Farského. Občané vstupovali do obchodního společenství, zatímco Jan Farský a jemu podobní žijí v neexistující Evropské federaci a přejí si navýšit její už tak gigantický rozpočet a navýšit už tak extenzivní pravomoce, o jakých se federální vládě v USA ani nezdá. V tomto kontextu mohu navrhnout celkem jednoduché a účinné řešení, aby Evropská unie opět nabyla popularity a vrátila se zpět ke svému původnímu účelu. Teprve pak může dojít i na skutečnou integraci a třeba i na federální model.

Co takhle nejprve vyřešit 20 let opomíjené neduhy, například jednotný obchodní režim, jednotný kapitálový trh, efektivní migrační politiku a kohezními opatřeními podporovat slabší regiony namísto vymýšlení společné evropské armády, bezpečnostní politiky - zcela mimo mandát EU - a dalších klimatických nebo daňových výstřelků? Nikdo lidem nevysvětlil, jak je možné, že Brusel získal mandát k realizaci směrnic ETS2 či EPBD a jak je vůbec možné, že vznikají nápady typu Chat Control nebo evropská armáda . Brusel totiž žádný mandát navíc nezískal, pouze si jej politici skrze obcházení Smlouvy o fungování EU uzurpovali. Proto je tolik euroskeptiků, proto se tolik protestuje a proto si i občané volí politiky, kteří s kroky EU nesouhlasí a jsou ochotní často sáhnout i po skutečných extrémistech, jen aby vrátili bruselské byrokraty a centrální plánovače do latě.

Až Jan Farský a jemu podobní pochopí, že stále ještě nežijeme v Evropské federaci a unie je pouze servisní organizací členských států, paradoxně se může mnoho zlepšit a k té federaci nakonec možná skutečně dojde. Musí se tak ale stát otevřeně, vědomě a se souhlasem občanů členských států. Plíživé a skryté budování stále většího vlivu, například skrze dvojnásobné navýšení evropského rozpočtu a zřízení nových evropských daní, povede k pravému opaku chtěného, tedy k posílení již tak hlasitých euroskeptiků a je otázkou, zda budování nikým nevolené federace nezpůsobí více škody než užitku.

Občané neprotestují pro Evropské unii, jak ostatně dokládají i průzkumy veřejného mínění, ale proti politikům a jednotlivým opatřením, která zasahují do jejich běžných životů. Podpora Evropské unie je vysoká, nicméně podporova Evropské komise atakuje každý rok nové dno a dnes se v Německu lídryně unijní exekutivy těší podpoře 33 % a v České republice je číslo nižší, konkrétně 22 %. Přitom by pouhých 29 % Němců a 25 % Čechů z unie odešlo, pokud by se konalo relevantní referendum.

Takže ne, pane Farský, občané Evropskou federaci skrze posílení unijní exekutivy odmítají, což je z čísel patrné. Má-li se unie posílit a rozšířit, teď není vhodná doba a nejprve je třeba napravit četné vady a neduhy, jejichž důsledky limitují konkurenceschopnost, volný obchod i životní úroveň Evropanů. V uplynulých dnech mimochodem vyšel plán Evropské komise na novou čistou průmyslovou politiku Evropské unie. Zahrnuje nejen příjmy z emisních povolenek druhého typu (ETS2) daleko nad 45 eury za tunu oxidu uhličitého, ale zcela otevřeně také zahrnuje klimatické cíle do roku 2040, které podle slov premiéra Fialy Česká republika na říjnové Evropské radě odmítla. Komisaři si z toho ale zřejmě nic nedělají a stále se chovají jako federální vláda, kterou ale nejsou. V takové situaci se rovná navyšování rozpočtu a pravomocí samozvané federální vlády politické sebevraždě nejen na evropské, ale také národní úrovni. Až se budeme ptát, odkud se berou preference sílících euroskeptiků a extrémistů - zde je odpověď.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují výhradně a pouze čtenáři.