Článek
Pokud jsou zprávy médií po celém světě pravdivé, v sobotu skončí jedna z nejhorších tragédií novodobé historie, válka v Gaze. Hnutí Hamás souhlasilo s propuštěním rukojmí i příměřím a Izraelci spontánně tancují v ulicích, Palestinci pak činí totéž. Jde o radostný den, který byl vykoupen potoky krve a utrpení obou stran konfliktu, který vyvolalo svým bezprecedentně brutálním útokem hnutí Hamás ve spolupráci s dalšími islamistickými milicemi dne 7. října 2023.
Prvně musím odsoudit chování českých vysokoškoláků, kteří před dvěma dny během výročí masakru 7. října vyvěsili na několika univerzitách vlajky Palestiny. Sám jsem velkým kritikem premiéra Netanjahua, ale toto chování je příkladem toho nejhoršího zlehčování zla, které 7. října naplno ukázalo svou nelidskou a brutální podobu. Vyvěsit vlajku Palestiny tento den je na úrovni vyvěšení hákového kříze na výročí vypálení Lidic a Ležáků nebo oslavování Al-Kaidy dne 11. září poblíž americké ambasády. Je to demonstrativní, ale především hloupé gesto, které mění teoreticky vzdělané osazenstvo českých univerzit v ignoranty a zabědněnce, jejichž jediným cílem je šokovat.
V tomto kontextu si nemohu odpustit poznámku, že by studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze zřejmě zírali, pokud by se pokoušeli svá díla nebo ideály prezentovat na území samotné Gazy pod vládou hnutí Hamás.
Pokud si někdo přeje demonstrovat za Palestinu, rád jej sám přijdu podpořit, ale zeptám se prvně, jaké si pro enklávu Gazy představuje reálné řešení. Tato otázka se většinou setkává s nepochopením, protože dotyční demonstranti buď skandují pověstné From the river to the sea… nebo jen suše konstatují, že Palestinci si rádi povládnou sami. Ano, vládli si sami již mezi lety 1948 a 1968, pak si opět vládli sami v období 1995 až 2005 a v neposlední řadě i útoky Hamásu přišly v době, kdy si administrativa Gazy vládla sama. Území nehraničí pouze se státem Izrael, ale také s Egyptem a v čase míru bylo možné dodávat humanitární pomoc i obchodovat, proč to tedy nevyšlo a Gaza se neradikalizovala poprvé, ale popáté za pouhých 30 let?
Tuto otázku, na kterou tolik demonstrantů neumí odpovědět, nyní řeší povolanější strany. Konkrétně jde o Indonésii, Pákistán, Katar, Saúdskou Arábii, Egypt, Jordánsko a Spojené státy. Tyto státy se shodly na plánu Donalda Trumpa a na plénu OSN jej podpořily. Podpořil jej dokonce i sám Benjamin Netanjahu a to proto, že nedostal na výběr. Je to tak dobře, Izrael již hodlal překročit myslitelné linie a země mohla utrpět takovou reputační škodu, kterou by již nikdy nenapravila. I škody z dvouletého obléhání Gazy a úderů v silně zalidněné oblasti budou muset Izraelci nyní napravit skrze nástup humanismu a spolupráce s oblastí, která by podle zahraničních mocností měla na přechodnou dobu skončit pod mezinárodní správou.
Jsou muslimské země skutečně protipalestinské a upírají tamnímu obyvatelstvu právo na sebeurčení nebo život v míru? Ne, pouze reflektují realitu dlouhodobé vlády Hamásu a uvědomují si, že Izraelci samotní Gazu zabezpečit nemohou, ba ani nesmí. Pouze skrze arabskou správu převážně muslimského území může časem dojít ke skutečnému mírovému soužití, které ale nyní musí pro obě strany, Izrael i Gazu, zaštítit někdo třetí.
Dokážou si znesvářené strany odpustit?
V novodobé historii Izraele došlo ke čtyřem zásadním konfliktům, které ohrozily samotnou existenci židovského státu. Jmenovat lze válku o nezávislost roku 1948, šestidenní a jomkipurskou válkou let 1967, respektive 1976 a v neposlední řadě také současný konflikt Izraele s hnutím Hamás, Hizballáhem a Íránem, ačkoliv šlo v tomto případě o válku jinou, ale pro všechny zúčastněné byla neméně zničující.
Byl to šok, zrada, selhání a bytostné ohrožení vlastní bezpečnosi na škále, kterou si v bezpečné Evropě neumíme ani zdaleka představit. Stalo se realitou, že radikální militanti prošli přes chabě strážené hranice a unášeli ženy, zatímco masakrovali civilní účastníky hudebních festivalů a pověstná izraelská bezpečnost selhala. Pomoc přišla pozdě a pokud by Izraelci neprošli povinnou vojenskou službou, obětí masakru 7. října by nebylo pouhých 1 300, ale násobky tohoto počtu.
Odpuštění vzájemných křivd a utrpení tisíců rodin na obou stranách musí vést pouze skrze prosperitu a mírové soužití s bezpečnostními garancemi pro Gazu i Izrael. Společnost je v židovském státě na míř připravena, konečně 64 % Izraelců volalo po okamžitém míru i za cenu dohody s Hamásem již na začátku září a celých 74 % tamních občanů žádá zřízení poválečné komise a vyšetření pochybení premiéra Netanjahua, který odpovídal za bezpečnost v době bezprecedentního narušení hranic Hamásem a spřízněnými militanty.
Volby by nyní vyhrála opozice vedená Naftalim Benettem, umírněným centristou, který byl po boku Jaira Lapida hlavním aktérem vyjednávání o dvoustátním řešení v letech 2020 až 2021. Radikální hlasy v Izraeli ztrácí půdu pod nohama, protože za nimi již nestojí ani Donald Trump, jehož hlas je pro Izrael nyní důležitější než výroky nepopulárního Netanjahua, jehož akce dovedly Izrael na pokraj mezinárodní izolace. Politická kariéra ministrů Smotriče a Ben Gvira stojí a padá na válce. Bez války ztrácí oba zmínění nenávist, která je živí a na které vždy radikálové na obou stranách parazitují. S válkou by ale také měla skončit 18 letá vláda Hamásu nad Gazou, která oblast přivedla do chudoby a na pokraj existenční katastrofy nejen díky událostem 7. října 2023.
Rýsuje se koalice ochotných pro Gazu, kterou zašťitují těžké váhy muslimského světa. Jde o Saúdskou Arábii, Pákistán, Indonésii, Egypt a další prozápadně orientované státy, kde převažuje islám. Jedině muslimové mohou jiným muslimům přinést alternativu v podobě míru, prosperity a bezpečnosti. Po letech válčení byly Netanjahuovy iluze o ovládnutí Gazy stejným přeludem, jakým byly i ideály Hamásu o zničení Izraele. Ani jedno se nestane a dokonce ani Donald Trump není ochoten sledovat každodenní záběry hladovějících Gazanů a celosvětově sílící protesty.
Příměří bylo jen otázkou času a je dobře, že jej Trump vyjednal. I z důvodu zapojení široké mezinárodní koalice, jejíž členové si rozdělí nejen finanční náklady, ale také i odpovědnost vůči dvoumilionové Gaze, se neobávám další radikalizace Palestinců v Gaze zejména proto, že udržitelný mír je zájmem všech bez výjimky, včetně Izraele a USA. Mrzí mne, že to byly muslimské státy po boku USA, kdo přišel s konstruktivním a široce přijatým řešením pro Gazu v podobě Trumpova plánu. Nevěřím, že prezident USA ono poměrně inteligentní a důsledné řešení navrhl skutečně sám, ale pokud povede k udržitelnému soužití obou znesvářených stran, budu jej rád Trumpovým mírem nazývat.
Dnes je radostný den a Izraelci i Palestinci tancují v ulicích s příslibem lepších zítřků. Takové dny jsou mimořádně cenné a ačkoliv se mne osobně události v Izraeli nedotýkají, hodlám dnes s rodinou poctít oběti na obou stranách konfliktu vzpomínkou, přípitkem a přáním lepších zítřků nejen Izraelcům, ale také obyvatelům Gazy, kteří by si po dekádách zmaru, chaosu a chudoby zasloužili skutečný život a příležitosti, které my v Evropě vnímáme jako samozřejmé.
