Izrael je žena a Bibi to má nahnuté - dění v Gaze optikou evropského Žida

První část zamýšlené série článků psaných z optiky evropského Žida o Izraeli a zásadních událostech dějin této blízkovýchodní země věnuji současnému dění v pásmu Gazy a izraelské reakci na teroristické útoky 7. října 2023. Pokusím se popsat kontrasty a viníky tak, jak jsou v liberální neortodoxní židovské komunitě vnímáni včetně souvislostí, které jsou často v mediálním pokrytí vynechávány.

Nejprve si však neodpustím nejapnou poznámku.

Izrael je „ona“ - i v těch nejrelevantnějších médiích lze stále najít titulky typu „Izrael bombardoval…“ Prosím tedy touto cestou - Izrael je žena a jestli, tak někoho bombardovala. Média jako Deník N, Seznam (snad mne kvůli tomu nesmažou), ČTK, iDNES, Respekt, Novinky a mnoho dalších informuje o činech státu Izrael v podobném duchu, jako bychom informovali s titulky např. „Český stát přijal opatření…“ Židé tak mluví o své zemi, nikoli o státu, kdy svou zemi vnímají jako svou matku a přisuzují jí ženské vlastnosti.

Židovské jméno Israel je neutrálního rodu, ačkoli název židovské země vycházející z hebrejského Yeretz-Yisrael je femininum a jméno státu Medinat-Yisrael lze v využít v mužském rodě. Židé ale mluví o své zemi v rodě ženském, vychází to z vnímání žen jako nositelek života a pozice žen je v židovské kultuře i náboženství po tisíciletí násobně vyrovnanější a dominantnější, než v křesťanské, muslimské či hinduistické společnosti.

Když budeme správně referovat o Izraeli v ženském rodu, pomůže to celkovému chápání jejích záležitostí, historie i současných výzev. Stejně jako žena se Izrael osamostatnila a pouhý den po vyhlášení své samostatnosti byla napadena všemi okolními státy a musela bránit svou suverenitu. Ne jednou, ale třikrát čelila koalici armád svých sousedů, kteří prohlašovali, že jí vymažou z povrchu zemského. Izraeli se ale přesto daří, dokázala na kusu pouště vybudovat funkční ekonomiku a je regionální velmocí i přesto, že na jejím území menším než je Česká republika žije pouhých 10 milionů obyvatel. Ekonomika Izraele je větší, než 90 milionového Íránu a v porovnání s Českou republikou je zhruba jedenapůlnásobná. Úspěšné ženy však musí mít ostré lokty a totéž platí u Izraele.

Bohužel, bez znalosti historie a minulých válek není možné současný konflikt s Hamásem a tvrdou izraelskou reakci pochopit. Často jsou v evropské veřejné debatě zaujímány postoje, kdy jeden tábor straní Izraeli a přijímá její odůvodnění vojenské akce v Gaze v důsledku teroristického útoku ze 7.října 2023 a druhý tábor mezitím upozorňuje na destrukci způsobenou vojenským zásahem na civilním obyvatelstvu Gazy a množství civilních obětí.

Oba tábory mají dle mého názoru pravdu - vojenský zásah byl nutný a destrukce jím způsobená je neadekvátní a nepřiměřená. Sám jsem příslušníkem umírněného proudu, který v Izraeli zastupuje levice a preferoval by izraelsko-palestinskou dohodu o správě Gazy a její rozvoj včetně posílení autonomie. Hamás a jeho struktury ale musí být před zřízením autonomie zcela vymýceny. Podobný názor má i polovina židovské populace Izraele a většina arabské menšiny, která tvoří přes 20 % obyvatelstva, tedy většina Izraele je za ukončení této války a zřízení Palestinci spravované enklávy.

V izraelské politice nejde tolik o pravicovou a levicovou orientaci v ekonomických oblastech, ale o národní suverenistickou pozici země v očích pravice a liberální pro-autonomní levici, která si přeje vyřešit historický konflikt prostřednictvím solidarity a podpory palestinských enkláv.

Je však nutné si především přiznat, že odpovědnost za radikalizaci pásma Gazy a financování hnutí Hamás nesou hlavně evropští lídři a administrativa Baracka Obamy, kteří s dobrými úmysly nepochopili realitu Blízkého východu - na hrozby lze reagovat pouze silou a pošlete-li do oblasti balíky peněz, ty následně skončí u místních extremistů, kteří Gaze vládnou. Miliardy dolarů zaslané do Gazy v letech 2008-2023 tak neskončily u potřebných, nýbrž v rukách Hamásu, který oblast zcela ovládá již od roku 2007 a mohl tak směle financovat své vojenské operace.

Před hledáním viníků dnešní situace je ale nutné vyvrátit některé mýty a nepravdy, které kolují mediálním prostorem.

Na území státu Izrael, do něhož není zahrnuta oblast Gazy a Západního břehu, žije přes 2 miliony Arabů, z nichž většina je palestinského původu. Do čísel zahrnuji pouze ty Araby, kteří mají izraelské občanství a současně i volební právo.

Arabové tak tvoří více než 20 % izraelské populace a pokud by docházelo k jejich segregaci či perzekuci, byla by četnost násilí na izraelském území mnohonásobně vyšší. Izraelští Arabové často sami nesouhlasí s militantním přístupem radikálních skupin typu Hamás či Hizballáh a jednoznačně odsuzují teroristické útoky proti židovskému státu. Arabsko-židovské soužití v Izraeli je důkazem, že mediálně vykreslovaná nenávist není reálná.

Je nutné si uvědomit, že Hamás nezastupuje Palestince a Gaza není Palestina. Izrael nevede konflikt s Palestinci, ale s hnutím Hamás a v té souvislosti s některými obyvateli pásma Gazy.

V květnu 2022, ještě před hrůzami 7. října 2023, když měl izraelský Kneset - parlament - hlasovat o právu obyvatel Gazy a Západního břehu získat automaticky izraelské občanství, podporovala tento návrh koalice tehdejšího premiéra Naftaliho Beneta, nicméně díky hlasům konzervativního Likudu, ale i arabské koalice HaReshima návrh neprošel. Samotní Arabové tak hlasovali proti přijetí občanů palestinských teritorií do státu Izrael.

Z hlasování vyplývá, že i arabská společnost je rozdělená v pohledu na radikální tendence v pásmu Gazy a nezaujímá ve věci předpokládaný pro-arabský postoj.

Arabské státy v reakci na humanitární krizi způsobenou válkou odmítli přijmout válečné uprchlíky. Obyvatele pásma Gazy odmítají přijmout do své země Egypt, Jordánsko i Saúdská Arábie - ti i k vzhledem k výše uvedeným výrokům a rozšířené radikalizaci místních obyvatel cítí obavy zhoršení své bezpečnostní situace.

Samotné arabské státy se tak obávají v důsledku přijetí uprchlíků z Gazy o svou bezpečnost. To již stojí za zamyšlení.

Pásmo Gazy má menší rozlohu než Praha. Na území žijí dva miliony obyvatel a oblast měla v roce 1991 nejvyšší porodnost na světě - 8,1 dítěte na ženu - která klesla na dnešních 4,1 dítěte na ženu a stále se drží ve světovém nadprůměru. Populace v oblasti tak exponenciálně roste ačkoli většina obyvatel žije v chudobě a míra nezaměstnanosti v Gaze je na úrovni 50 %. Oblast ovládá militantní hnutí Hamás, které kontroluje finance plynoucí do regionu převážně díky zahraničním dárcům a zaměstnává mladé Palestince pod podmínkou, že přijmou jejich učení a dále jej budou praktikovat. Gaza se tak stala tikající bombou pro bezpečnost Izraele, kdy došlo k značné radikalizaci obyvatelstva a humanitární krize nemá bez podpory arabských států řešení.

Mezitím čelní představitelé hnutí Hamás pronášejí následující výroky:

Po přečtení výše uvedených výroků vůdců Hamásu se nelze podivovat, že Izrael dvoumilionovou enklávu v Gaze hermeticky uzavřela a pohyb občanů na své území pečlivě kontroluje. Jak ale ukázal již 7. říjen, překročit hranici tak těžké nebylo.

Některé události války Izraele s Hamásem jsou pak v Evropě vykládány bez důležitých souvislostí - například médii prezentovaná humanitární katastrofa v podobě zásahu nemocnice Kamala Adwána spustila protesty aktivistů v mnoha evropských metropolích. Kamal Adwán, po kterém je zdravotnické zařízení pojmenováno, byl příslušníkem teroristické organizace Černé září (odnož Organizace pro osvobození Palestiny) a jedním ze strůjců atentátu na izraelské olympioniky v Mnichově roku 1972, kdy byli nevinní sportovci brutálně zmasakrování palestinskými teroristy bez zavdání příčiny.

Organizace Černé září byla rovněž odpovědná za úspěšný atentát na premiéra Jordánska, zabítí amerického a belgického velvyslance v Súdánu a pokus o svrhnutí jordánského krále.

V praxi je zde vidět přístup vládnoucího Hamásu, který buduje kolem teroristických organizací masakrujících Izraelce kult osobnosti a pojmenovává po nich významné instituce. Zde lze uvést také dotaz českého europoslance Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL), který volá po odsouzení glorifikace teroristů již v roce 2017.

Toto křesťanské přísloví by mělo být v případě pásma Gazy tesáno do kamene. Své o tom jistě ví i Barack Obama, který v roce 2010 zaslal 400 milionů dolarů pásmu Gazy a v posledních hodinách své vlády bez podmínek doposlal hnutí Hamás dalších 220 milionů dolarů, Evropská unie poté organizaci UNRWA zasílá pravidelné příspěvky, jen v letech 2021 až 2023 se jednalo o 284 milionů EUR. Bohužel, skuteční potřební v Gaze z této pomoci neviděli téměř nic, protože dle zjištění izraelských tajných služeb byla organizace UNRWA již léta kompromitovaná a její zaměstnanci v Gaze podléhali přímo velení Hamásu.

V reakci na tato obvinění OSN provedla „vyšetřování“, na jehož základě vyhodila 9 svých zaměstnanců, protože byli zapleteni do útoků ze 7. října 2023 a jinak neshledala žádná pochybení. Tudíž několik zaměstnanců OSN možná někomu uřezalo hlavu, jinak je ale vše v klidu.

Dobré úmysly také jistě vedou protestující v evropských metropolích, kteří si ale často Hamás romantizují a bez znalostí jeho brutálních útoků v uplynulých 18 letech se staví na stranu mezinárodně stíhaných teroristů.

Abych nevykresloval pouze spravedlivou Izrael a její postup jako ve všech směrech ospravedlnitelný - což rozhodně není a má to svůj důvod - je třeba identifikovat hlavního padoucha v jejím čele. Tím je bezesporu premiér Benjamin Netanjahu - podobá se svou kariérou i talenty Robertu Ficovi či Viktoru Orbánovi - obratný kariérní politik, válečný hrdina a politický oligarcha, kterému válka vyhovuje a získává díky ní politické body.

Stejně jako Viktor Orbán v Maďarsku i „Bibi“ oslabuje pojistky izraelské demokracie v podobě pravomoci soudů rušit vládní rozhodnutí a nabízí pozemky - které mu nepatří - v okupovaných územích ortodoxním a většinově pravicovým židovským osadníkům. Tím dále získává jejich volební podporu a buduje tlak mezi izraelským a palestinským obyvatelstvem, ze kterého dále těží. Na mezinárodní scéně pak Izrael vypadá neprávem jako utlačovatelka, je to však dané - stejně jako u výletů do Moskvy Roberta Fica - především snahou Bibiho politicky přežít.

Nelze vytknout Izraeli její tvrdou reakci na útoky 7. října, lze ale v dnešní situaci považovat další vojenské operace za nadbytečné, nepřiměřené a v některých případech i zločinné. Kroky Izraele a vojenské akce v Gaze prvních měsíců konfliktu Hamás paralyzovaly, nyní je čas budovat a ukázat místním obyvatelům, že je i v zájmu Izraele zajistit regionu prosperitu. Stejně jako si tento postup přeji já, přeje si jej i přes 70 % občanů Izraele. Benjamin Netanjahu je momentálně méně oblíbený, než český premiér Fiala, Izraelci však v časech nouze mají ve zvyku stát za svou vládou a semknou se napříč politickým spektrem proti existenčním hrozbám. Velmi dobře popsaný a erudovaný výzkum pro angličtinu ovládající čtenáře je dostupný zde. Lze tak v budoucnu očekávat, že se Bibiho éra chýlí ke svému konci a kdyby se volby konaly dnes, přijde premiér o zhruba 40 % křesel v Knesetu.

Ačkoli vnímám jako Žid rostoucí antisemitské tendence v evropských zemích, zejména v Německu, Francii a Velké Británii, podporuji vydání mezinárodního zatykače na Benjamina Netanjahua a Joava Galanta za podmínky, že bude líčení spravedlivé a nestranné - pokud má Izrael zůstat demokracií a mezinárodně respektovanou zemí, musí být schopná vysvětlit a obhájit činy svých čelních představitelů.

Článek zakončuji citátem mé oblíbené Goldy Meir a konstatováním, že situace Izraele je mnohonásobně příznivější, než před 30 či 50 lety, kdy byla obklopena zapřísáhlými nepřáteli.

Země navázala diplomatické vztahy s Jordánskem, Egyptem i Spojenými arabskými emiráty - věc před 50 lety naprosto nemyslitelná - a dále pokračuje v ekonomickém růstu a prosperitě.Vztahy mezi Fatahem - dominantní politickou silou Západního břehu - a vládou jsou pragmatické, kdy dříve militantní Fatah odsoudil útoky 7. října a prohlásil, že Hamás obětoval zájmy Palestiny za své vlastní, s čímž se nedá než souhlasit. Před rokem 1995 však zuřila mezi Izraelí a Fatahem otevřená válka s mnoha oběťmi na obou stranách. I zde tak lze konstatovat, že se situace rapidně zlepšila a palestinská samospráva na Západním břehu v rámci možností funguje pro své obyvatele.

Izrael není dokonalá a její současné představitele lze kritizovat a možná dokonce i odsoudit. Je však nutné na konflikt Hamásu s Izraelí nehledět jako na konflikt Palestinců a Židů, jak je často vykreslován. Pro jeho pochopení je předem třeba vnímat výroky vůdců Hamásu v uplynulých letech a teroristické praktiky, jakými se domáhají svých zájmů, než odsoudíme tvrdou reakci bránící se země.