Komunističtí vrazi, kteří 28 let terorizovali Německo. Byli sexy, populární a nelítostní

,,Mějte vůli bojovat, mějte vůli vyhrát! Útočte a rozdrťte sílu imperialismu! Je povinností každého revolucionáře vést revoluci! Vybízíme všechny bojovníky ve Spolkové republice, aby zacílili své útoky na všechny americká zařízení v zemi a zničili imperialismus Spojených států! Ať žije Frakce Rudé armády!"

To jsou slova Ulrike Meinhof, mladé novinářky a marxistky, která byla zakladatelkou teroristické organizace Frakce Rudé armády - komunistických teroristů, kteří vraždili manažery firem, loupili v bankách a bombami útočili na americké vojenské i civilní objekty v Německu. Teroristé byli aktivní přes 28 let a zavraždili množství vysoce postavených manažerů největších firem v Německu, policistů, diplomatů, ale i nevinných civilistů.

Právě kvůli zkušenostem s RAF a tím, kam až může zajít aktivismus, překlopí-li se do terorismu, jsou Němci více opatrní a například byli první zemí, která zatkla aktivistku Gretu Thunberg. Vědí totiž, že i z levicového spektra politické scény mohou vzejít teroristé a militantní hnutí, která mají posléze na svědomí desítky životů.

Narozdíl od obdobných teroristických organizací IRA v severním Irsku nebo ETA v Baskicku, neměla Frakce Rudé armády jinou agendu, než pomocí vražd, únosů a bombových útoků svrhnout kapitalismus a nastolit komunistickou anarchii.

S odstupem času a se znalostí zločinů RAF včetně ztracených životů více než 50 obětí jejich teroristických útoků, lze stále najít na levicovém spektru politické scény texty obhajoby, kdy například deník A2larm porovnává teroristku Meinhofovou s Václavem Havlem. Stejně jako odsuzujeme ku-klux klan, zločiny komunismu, islámských radikálů a nacismu, bychom měli stejně odsuzovat i zločiny těchto teroristů, kteří zabíjeli nevinné a využívali pro prosazení své ideologie bombové útoky i cílené atentáty.

Někteří členové RAF jsou na útěku přes 30 let a stále se ukrývají před dopadením.

Zakladateli skupiny RAF byli novinářka Ulrike Meinhofová, Andreas Baader a jeho přítelkyně Gudrun Enslinnová, kteří byli přesvědčenými komunisty a aktivisty protestujícími proti přítomnosti amerických vojsk na území západního Německa a proti válce ve Vietnamu.

Pro pochopení aktivit skupiny, která po smrti jejích zakladatelů zformovala takzvanou Druhou generaci a Třetí generaci, je třeba si představit její zakladatele, související ideologické přesvědčení hlavních aktérů a jejich profesní i životní zkušenosti, které předcházely zformování teroristické skupiny RAF.

,,Protestem je akce, když řeknu, co se mi nelíbí. Odpor je akcí, když zabráním tomu, aby to, co se mi nelíbí, dále existovalo ve společnosti"

Slova Ulrike Meinhofové z roku 1968 demonstrují její tendence namísto psaní textů vybudovat ozbrojenou skupinu, která docílí konce imperialismu a nastolí rovnou společnost. Toto období lze označit za počátek teroristické skupiny RAF.

Meinhofová, novinářka a vrchní editorka komunistického časopisu Konkret, byla vlivnou novinářkou na levicové scéně politického spektra. Časopis byl ale tajně financován východoněmeckou tajnou službou Stasi za cílem vyvolání vnitřních nepokojů v demokratické části Německa. Zda o tomto financování Meinhofová věděla není známo, vzhledem k jejím činům a pozdějším napojení na revoluční hnutí v arabských zemích a nejasnému financování aktivit RAF lze ale předpokládat, že byla s původem peněz obeznámena.

V roce 1968 se také účastnila konference o Vietnamu, kde podepsala finální znění deklarace - Svět musí zabránit vyhlazení Vietnamců a mobilizovat se proti agresi. V pozdějších letech ale Meinhofová k prosazení své ideologie nepoužívala pouze tisk a slova.

Vzhledem k množství cen, které obdržela za svou novinářskou práci, lze o Meinhofové mluvit jako o talentované novinářce, ale současně i přesvědčené komunistce, jejíž ideologické přesvědčení vedlo k zformování ozbrojené teroristické skupiny. Kdyby zůstala u svého psaní a aktivismu, zřejmě by její vliv na společnost byl daleko „přínosnější“ - v jejím vidění světa - a mnoho životů nevinných mohlo být ušetřeno.

Je možné, že nedostatek sebereflexe a eskalaci jejího ideologického přesvědčení ovlivnil i nezhoubný mozkový nádor, jenž byl chirurgicky v roce 1961 vyjmut z její hlavy. Po smrti Meinhofové vědci zkoumali vliv právě tohoto zákroku na její chování a konstatovali, že zbytky nádoru tlačily na její amygdalu, což je centrum mozku spojené s vnímáním emocí. Je tak možné, že proměnu talentované novinářky v nelítostnou teroristku ovlivnila kromě ideologického přesvědčení i nemoc.

Zatímco Meinhofová byla intelektuálka a ideologicky formovala skupinu, Andreas Baader a Gundrun Enslinnová - jeho partnerka - byli dobrodruzi a drobní zločinci, kteří ačkoli byli také přesvědčenými komunisty, neměli vliv, úspěch a uznání srovnatelné s kariérou Meinhofové. Zatímco Ensslinová měla stejně jako Meinhofová špičkové vzdělání, Andreas Baader nevlastnil řidičský průkaz a byl známý tím, že kradl sportovní auta a byl zcela závislý na adrenalinu, což také zásadně ovlivnilo taktiku teroristů i cíle jejich operací. Neměl maturitu ani vysokoškolské vzdělání a tak vedle intelektuálek Meinhofové a Ensslinové působil jako brutální síla a hlavní iniciátor ozbrojených a vysoce rizikových operací, které měly za následek množství obětí.

Nutno podotknout, že příznivci komunismu byli řazeni k tehdejší intelektuální smetánce Německa, často studovali ty nejprestižnější školy a disponovali špičkovým vzděláním. Gudrun Ensslin byla vynikající studentkou a právě díky svým výsledkům absolvovala vzdělání ve Spojených státech i na těch neprestižnějších školách západního Německa - byla kromě jiných titulů držitelkou doktorského titulu ze Svobodné univerzity v Berlíně. O to nebezpečnější skupina RAF byla, kdy kromě schopné organizace publikovala i rozsáhlé ideologické texty a v době nejvyšší slávy teroristy podporovalo až 25 % mládeže v Německu.

Zatímco Meinhofová byla intelektuálkou, Baader s Ensslinovou tvořili tvrdé militantní jádro skupiny, jejíž přerod z aktivistů v nelítostné teroristy lze datovat do roku 1970.

K první akci došlo roku 1970, kdy si Andreas Baader odpykával svůj trest za žhářský útok ve Frankfurtu, ke kterému došlo během jednoho z protestů proti válce ve Vietnamu. Ensslinová oslovila Meinhofovou se smělým plánem na jeho osvobození. Pod falešnou záminkou si opatřily novinářské oprávnění k rozhovoru s Baaderem mimo objekt vězení, ten byl tak převezen bez pout do knihovny Institutu pro sociální výzkum v Dahlemu, části Berlína.

Obě ženy v doprovodu ozbrojeného recidivisty, kterého si předtím pro tuto práci najaly, zaútočily na knihovníka a ten byl vážně postřelen, Baadera osvobodily a okny knihovny teroristé následně utekli. Policejní orgány okamžitě vypsaly na viníky přepadení odměnu, ti tak museli utéct ze země, aby unikli pátrání.

Členové RAF tak odcestovali do Libanonu, Jordánska a Jemenu, kde absolvovali pod taktovkou palestinského hnutí Fatah šestitýdenní výcvik vedoucí k ovládání zbraní, konstrukci bomb a základní organizace ozbrojených akcí teroristů včetně plánování atentátů. S hnutím Fatah navázala organizace RAF plodné vztahy, kdy právě od nich nakupovali zbraně i výbušniny po celou dobu jejich působení.

I kvůli vztahu s palestinskými teroristy napsala během působení RAF Meinhofová esej na obranu masakru olympioniků v Mnichově, který označila za oprávněný boj Palestinců za svobodu.

Rok 1972 byl poznamenán množstvím útoků i obětí marxistických teroristů, kdy tři bomby umístěné v budově americké ambasády zabily tři úředníky a 12 dalších lidí zranily. O necelé dva týdny později, zranilo pět odpálených bomb 36 lidí v budově nakladatelství Axel-Springer. O pět dní později, usmrtila bomba v autě tři vojáky ze základny v Heidelbergu a pět dalších zranila. Vzhledem k četnosti těchto útoků, kdy nevinní umírali každý týden a desítky dalších byly zraněny, podnikly policejní složky neobvykle rozsáhlou pátrací akci, ta vedla k dopadení a uvěznění hlavní trojice Baadera, Meinhofové i Ensslinové společně s dalšími dvěma společníky ve vysoce zabezpečeném vězení Stammheim poblíž Stuttgartu.

Události vedoucí k soudnímu líčení s 6 účastníky první generace RAF se těšily obrovského mediálního pokrytí a samotní teroristé ve svých celách drželi protestní hladovky, kterým jeden z nich - Holger Meins - podlehl. Ačkoli měřil 183 centrimetrů, v době smrti vážil pouhých 39 kilogramů. Veřejností byli teroristé často vnímáni jako oběti režimu a aktivisté za „správnou věc“, napříč celým západním Německem tak zažehlo jejich uvěznění vlny nepokojů a protestů proti podmínkám, ve kterých byli vězněni.

Po smrti Meinse přistoupila vězeňská správa k nucené stravě a hladovky skončily roku 1974. Opět je nutno podotknout, že vhledem k popularitě a podpoře teroristů mladou generací Němců byli členové RAF úplně izolováni a pobývali výhradně v samostatných celách bez možnosti komunikace s okolím. V roce 1975, kdy začal jejich soud, tak byli někteří v úplné izolaci již přes tři roky.

Ve své obhajobě čítající přes 200 stránek zdůrazňovali teroristé svou politickou agendu a zmiňovali jako důvod smrti desítek civilistů „fašizaci“ západního Německa a činy Spojených států ve Vietnamu. Skutečnými teroristy podle nich byli právě členové vlády západního Německa a kapitalističtí imperialisté.

Když bylo jasné, že obhajoba neuspěje, přistoupili teroristé komunikující skrze své právní zástupce k dohodě na kolektivní sebevraždě. 18. října 1977 byli Ulrike Meinhofová, Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a další tři členové RAF nalezeni mrtví ve svých celách. Někteří oběšení, jiní zastřelení propašovanými zbraněmi, které dle vyšetřovatelů zajistili právě jejich právní zástupci.

Po smrti první generace vůdců RAF ale teror neskončil, došlo právě k opaku a Němci dále žili ve strachu po následujících 20 let.

Již během procesu se zakladateli RAF došlo na území západního Německa k množství vražd, únosů i dalších útoků. Ty podnikali zejména podporovatelé uvězněných, kteří ale byli roztroušeni v množství organizací jako Hnutí 2. června a SPK. Ti se poté zformovali do takzvané druhé a třetí generace RAF. Následovníci původních vůdců byli daleko brutálnější, než samotní zakladatelé.

Související teror druhé generace RAF v 70. letech 20. století pokračoval vraždou soudce Nejvyššího soudu Německa Günthera Dreckmana. Později byl unesen kandidát na starostu západního Berlína, při jehož výměně musela vláda přistoupit k propuštění množství teroristů na svobodu. V roce 1975 poté členové RAF obsadili budovu německé ambasády ve Stockholmu, budovu následně odpálili výbušninami a  zabili dva úředníky včetně dvou svých spolubojovníků. Zabiti byli také prokurátoři, soudci, ředitelé bank i náhodní kolemjdoucí - teror mohl přijít kdykoli, kdekoli a zejména manažeři největších německých firem žili v každodenním strachu o své životy. Členové skupiny také vyloupili množství švýcarských a německých zbrojnic, odkud ukradli útočné pušky, pistole, samopaly i výbušniny

Ačkoli jej neprovedli přímo příslušníci skupiny RAF, únos letadla společnosti Lufthansa dne 13. října 1979, který trval celých pět dní, měl za účel právě propuštění 11 německých teroristů. Provedli jej příslušníci palestinské Lidové osvobozenecké armády, tedy vojenské frakce hnutí Fatah. Únos skončil osvobozením 86 rukojmí, smrti tří únosců a jednoho člena posádky. Zásah dodnes slouží jako příklad precizní práce jednotek speciálních sil.

V 80. letech se metody skupiny změnily a z náhodných vražd, ačkoli funkcionáři firem stále umírali v důsledku mnoha atentátů, se členové RAF přeorientovali na propracované útoky proti vojenským objektům NATO a USA v západním Německu.

Nejznámějšími cíli atentátníků byli Frederik Kroesen, velitel evropských jednotek armády Spojených států, ředitel výrobce letadel MTU Aerospace Ernst Zimmerman, předseda představenstva společnosti Siemens Karl Beckhurst - ten zemřel společně se svým řidičem - a Gerold Braunmühl, vysoce postavený německý diplomat na ministerstvu zahraničí.

Desítky dalších lidí byly zraněny a zabity při útocích na vojenské základny NATO, objekty německé armády i budovy ministerstva zahraničí po dobu 20 letého teroru RAF.

Na konci 80. let začala skupina postupně upadat - rozpad Sovětského svazu odhalil v plné míře zločiny komunismu a veřejné mínění i mladí levicoví aktivisté přestali skupinu podporovat.

RAF, také někdy pod názvem skupina Baader-Meinhofové byla fenoménem druhé poloviny 20. století v Německu. Na vrcholu své „slávy“ se skupina RAF těšila až 25 % podpoře mezi mladými Němci. Množství z nich také protestovalo proti jejich „špatným podmínkám“ během uvěznění a někteří se dokonce stali příslušníky druhé a třetí generace teroristů.

Ačkoli byli teroristé veřejností opěvováni, ve skutečnosti se jednalo o nevyrovnané duše, které skrze svůj obdiv marxistické ideologie a nenávist vůči společnosti spáchali mnoho zločinů na nevinných lidech a prvotní studentské protesty přeměnili v krvavou lázeň.

V roce 2009 zfilmoval režisér Uli Edel kritiky opěvovaný snímek s názvem Baader-Meinhof Komplex, který zachycuje život, působení a smrt první generace teroristů z RAF. Věhlasný filmový kritik Fred Kaplan z New York Times napsal trefný komentář.

„Někteří mladší diváci odcházeli v Německu z kina celí zoufalí z toho, že stále ještě mytologizovaní členové RAF byli takoví zoufalci. Někteří starší si stěžovali, že ve filmu vypadají členové gangu příliš přitažlivě. Ale tak to bylo – byli to zoufalci a násilníci, a byli přitažliví. Film o nich musí vysvětlit obě ty stránky.“

Tito přitažliví zoufalci zavinili smrt více než 40 lidí a nenávratně změnili Německo i vnímání aktivismu jako možné hrozby pro společnost.