Článek
Dnešním textem pravděpodobně nepotěším příznivce Evropské unie, mezi které já sám dlouhodobě patřím, ale ani její kritiky, protože bez společné aliance ve světě, kde hrají dominantní roli nevyzpytatelné Spojené státy a nebezpečná Čína, nelze přežít. Evropskou unii nutně potřebujeme k rozvoji, vzájemnému obchodu, ale i k dostatečné relevanci na globální scéně dnešních dnů. Jaká EU to ale bude? Tak zní ta správná otázka. Dnešní článek je nejen dlouhý, ale také velmi podrobný a nabízí komplexní obrázek o stavu unijní obrany, jejíž nedostatečný rozvoj je hlavním tématem současné doby.
Jednání unijní exekutivy, tedy Evropské komise, se podle mého názoru v posledních letech vychyluje nejen od klíčových témat, ale také značně překračuje svůj mandát, čímž vytváří další třenice mezi státníky evropské sedmadvacítky. A tak jako kritický fanoušek konceptu Evropské unie popíšu, proč je dnešní jednání některých členů Evropské komise čiré pokrytectví a kdo je odpovědný za slabou Evropu, která nyní čelí libovůli Trumpových Spojených států a Putinovu Rusku. Cílem dnešního textu je především poukázat skrze podloženou kritiku na fakt, že unijní exekutiva značně překračuje svůj mandát v oblastech, které by řešit vůbec neměla a nekoná tam, kde by naopak evropské firmy i občané zoufale potřebovali úsilí a pozornost komisařů. Než se vrhnu na poměrně kritické zhodnocení oslabené Evropy, hledání viníků a identifikaci prostoru ke zlepšení, musím začít tím, že jednou a provždy vyvrátím argument o možném opuštění Evropské unie, alespoň v blízké době, protože takový scénář by rozhodně nenaplnil sliby euroskeptiků o lepším rozvoji a budoucnosti bez zlého Bruselu. Nic z častých argumentů příznivců czexitu by se totiž neuskutečnilo, dokonce by nastal i pravý opak - více regulace, více byrokracie a dokonce i více Bruselu, jen v tom nejhorším možném smyslu.
I pokud bychom EU opustili, zůstaneme uvnitř a Brusel nezmizí
Představte si hypotetickou situaci. Jednoho krásného rána se Česká republika probudí a přestane být členskou zemí Evropské unie. Referendum proběhlo a občané se vyslovili pro odchod z evropského společenství. Kromě chybějícího Schengenu, chaosu na hranicích a logistického pekla podobajícímu se tomu v Británii, která je ale osmnáctinásobně větší ekonomikou, bychom se stále probouzeli na tom samém místě, tedy v naší krásné republice, obklopeni těmi stejnými státy jako před odchodem. Tyto státy jsou bez výjimky členy Evropské unie a společně respektují evropskou legislativu, tedy celní unii, platnou unijní legislativu a především jsou také součástí společného trhu Evropské unie, který regulují jednotná pravidla. Zde nastává onen problém. Pokud bychom chtěli exportovat do Německa, Polska nebo na Slovensko, platily by pro českou produkci ty samé unijní zákony, jaké platí nyní s tím rozdílem, že by si Česká republika musela předně vyjednat obchodní dohodu nikoliv s jinými euroskeptickými státy typu Maďarska a Slovenska, ale s Evropskou unií a Evropskou komisí. Nejednali bychom s Maďary o exportu do Maďarska, ale s unijními exekutivci, tedy s oním Bruselem, kterému měl czexit učinit přítrž. To samé by platilo pro pohyb osob, výměnné pobyty, uznávání dokladů, certifikátů, no prostě všeho, co dnes ani nevnímáme. Nejsme soběstační a ani nebudeme, je to totiž úplný nesmysl. Proč pěstovat drahá jablka, když můžeme dovézt levnější z Polska a proč jíst drahé české brambory, když můžeme dovézt podobně levné batáty nebo alternativní produkci z jiného státu. To samé platí u elektroniky, strojů, oceli, energií a léků. Česko je ale exportní ekonomikou, tudíž bychom se ocitli v nepříjemné pozici slabšího partnera v jednání nejen s Evropskou unií, ale se všemi ostatními, na jejichž trhy exportujeme.
To ani nemluvím o odlivu kapitálu, ztíženém financování státního rozpočtu, výpadku půjček od Evropské investiční banky a také tuzemští zaměstnavatelé, kteří si až příliš zvykli na vedení dvojího eurového účetnictví, by voliče hlasující pro vystoupení zcela jistě pochválili a jako odměnu by zdražili své zboží o směnné poplatky a celá nová právní oddělení, která by nedělala nic jiného, než vyplňovala doklady o compliance, tedy shodě s legislativními normami, při vývozu všeho, co vás jen napadne. Navíc nejsme ostrov, ale stát v srdci Evropy, skrze který vedou logistické uzly a proudí tudy ohromný objem mezistátní přepravy zboží i osob. Nejen o tyto příjmy, ale i o mnoho dalších, bychom přišli.
Záměrně se vyhýbám otázce financování, tedy kohezním fondům a jiným programům Evropské unie, skrze které do České republiky proudí přerozdělené peníze. Dříve tyto prostředky někdy až násobně převyšovaly příspěvky České republiky do unijního rozpočtu, dnes se ale brzy staneme čistým plátcem a navíc si stojím za názorem, že přerozdělené peníze mají menší hodnotu než ty, které mají k dispozici soukromníci, samosprávy, stát a podnikatelé. Má teze je ale i navzdory otázce financování jasná. Při odchodu z Evropské unie bychom neměli méně Bruselu, ale více Bruselu. Navíc bychom dění v EU ani nemohli ovlivnit a byli bychom s největší pravděpodobností obklopeni těmi, kteří ve společenství zůstanou. Takový postup by byl osudová chyba.
Tento úvod píšu proto, že EU je i přes všechny své nedostatky klíčový projekt, který musí být zachován. Jaká to ale bude Evropská unie? Tato otázka již dává smysl a je také potřebné se o budoucnosti Evropské unie bavit, protože většina z nás její nedostatky cítí. Někteří pociťují tyto výzvy méně a někteří jsou nespokojení až tak moc, že by ze společenství odešli. Takových je dnes 25 % a rozhodně to není malé nebo zanedbatelné číslo. Každý čtvrtý Čech nebo Češka Evropské unii nevěří natolik, že by se vzdali společného trhu, volného pohybu osob i mnoha dobrých opatření - kapitálová připravenost bank, vzdělávací programy a jiné - jen aby Brusel zmizel. Evropská unie má ale skutečně své zásadní nedostatky. Na druhé straně je zde množství opatření prospěšných a tak dnes popíšu krizi obranného průmyslu, kterou Evropská unie zcela cíleně způsobila, čímž stvořila výzvy dnešních dnů, tedy chybějící odstrašující potenciál členských států a nedostatky v obranném průmyslu, které musí za cenu ponížení a nevybíravého přístupu vůči Evropě sanovat Spojené státy Donalda Trumpa. Jak k této krizi došlo, popíšu dnes a příště zas EU ocením, kde si to zaslouží, protože bych musel při pojmutí všech výdobytků a nezdarů Evropské unie napsat celou knihu, což není možné. Postupně tak budou vycházet články kritické a pochvalné, protože i pochvalu si někdy unie zaslouží a mnozí ani nevědí, jaké přínosy oni nenávidění byrokraté vlastně způsobili.
Naivita a regulace. Kombinace, která 15 let ničí evropskou obranu
Nelze vše házet jen na Brusel a odmítat vlastní vinu jednotlivých států Evropské unie. Mezi evropskými politiky existuje rčení o takzvané dividendě míru. Tento princip spočívá v nebývale dlouhém období deeskalace bezečnostních hrozeb po rozpadu Sovětského svazu, které trvalo bezmála 25 let od roku 1991 do roku 2014. Dividenda míru označuje výdaje do investic a rozvoje, které by běžně za časů studené války proudily do obranných kapacit a téměř všechny evropské státy od 90. let do roku 2014 investovaly pouhé 1 procento, maximálně procenta dvě do budování vlastních obranných kapacit. To platilo i pro Francii, Velkou Británii, Německo, Itálii a Španělsko, tedy největší ekonomiky původní západní Evropské unie, do které se postupně včlenily státy střední Evropy, tedy Polsko, Česká republika, Maďarsko a další východní sousedé. Jak se postupem času snižovaly obranné výdaje, snižovala se také připravenost jednotlivých armád a v souvislosti tak odstrašující potenciál vůči externím hrozbám. Obranu jsme podceňovali dlouhodobě i my v České republice a současný stav naší armády není vinou jednoho kabinetu, ale problém se táhne již desítky let a vinen není pouze Brusel. Přitom Řekové nebo Poláci zbrojili i tehdy a udržovali své armády připravené. Před finanční krizí byla řecká armáda nejlépe financovaným vojskem v Evropské unii a to zejména kvůli turecké hrozbě a odvěké rivalitě i sporům o Kypr. Někteří tak na svou bezpečnost mysleli i v době, kdy si většina Evropanů nikdy nedokázala představit válku, natož tak krvavý konflikt, jaký dnes probíhá na Ukrajině.
Evropská unie šla ale této mentalitě směle naproti. V letech 2011 a 2013 došlo k zavedení prvních dvou zásadních směrnic, které způsobily odliv firem působících v obranném průmyslu a omezení jejich kapacit i přístupu k financování. Konkrétně jde o směrnice číslo 388/2012 a 575/2013 - první pojednává o omezení výroby produktů dvojího užití, striktní kontrole exportů i produkce takových výrobků a licenčních pravidlech, která de facto omezují export do 80 % zemí světa, kde by v budoucnu mohl vypuknout ozbrojený konflikt. Mezi zahrnutými státy je i Kolumbie, Brazílie, Pákistán nebo Nigéria, tedy i relativně funkční, leč rozvojové země. Druhé nařízení limituje úvěry, které mohly banky firmám z obranného průmyslu poskytnout a tato směrnice poprvé nastavila takzvaný sector weight, tedy váhu jednotlivých půjček pro regulatorní hodnocení. Pokud by banka poskytla vysoký úvěr zbrojnímu konglomerátu a nevyvážila by jej investicemi do méně kontroverzních podniků, čelila by pokutě. Tyto dvě směrnice ale Evropská unie schválila ještě předtím, než vypukla válka na Ukrajině, Rusko anektovalo Krym a způsobilo krvavý konflikt na Donbasu.
Další směrnice níže již Evropská unie schválila s plným vědomím ruské hrozby, čímž se dle mého názoru unijní exekutiva značně podílí na dnešním stavu, který bylo od roku 2014 možné zcela spolehlivě předvídat. Rusko okupovalo Gruzii a v roce 2014 to Putin zkusil i na Ukrajině a vyšlo to. Unie ale zareagovala nikoliv neadekvátně, ale naprosto opačně, než by bylo moudré. V roce 2015 přichází nařízení 2015/849 o rizikových investicích, které klasifikuje obranný průmysl jako vysoce rizikový, čímž evropské firmy ztrácí další kredibilitu a úvěrovou bonitu. V roce 2017 pak přichází směrnice 2017/853 limitující výrobu civilních palných zbraní a dalšího vybavení a firmy musí hlásit regulátorům každou výrobní várku a nechávat si jí povolit proti konkrétní objednávce klienta, který je předem autoritami prověřen a schválen. Civilní výroba zbraní v EU klesá o 50 % a na úkor výrobců v Evropské unii jej z velké části přebírají výrobci ze Švýcarska a Spojených států.
Až v roce 2018 ale přichází pro zbrojaře absolutní blok v podobě opatření nazvaného Akční plán: Financování udržitelného rozvoje. V rámci tohoto plánu je schválen takzvaný ESG reporting, tedy pravidelné hlášení dopadů činností firem na klima nebo společnost a firmy musí také hásit, jaká opatření přijaly ve vnitřních strukturách vstříc diverzitě a odpovědnému řízení. Pokud pamatujete ony diskuse o povinných kvótách pro manažerské posty žen, vyvolalo je toto nařízení. Zbrojaři ale do hlášení o společenských dopadech svého podnikání nemohli napsat nic příliš přjemného. Vyrábějí zbraně a zbraně zabíjí lidi, když je lidé použijí. Evropské unii tehdy ale nedošlo, že zbraně také jiné lidi odrazují od toho, aby zabíjeli, což dnes z úst mnoha zástupců EU slýcháme jako argument pro navýšení obranných výdajů. Hřebíčkem do rakve již tehdy upadajícího zbrojního průmyslu v Evropě byly další směrnice, zejména ta o finanční udržitelnosti pod číslem 2019/2088 a konečně také nová udržitelná taxonomie - součást Green Dealu - v jejímž důsledku zbrojaři ztratili poslední naději a přišli o bankovní financování již úplně. Banky po schválení taxonomie z roku 2020 nemohly výrobcům zbraní úvěr poskytnout, ani kdyby chtěly.
Tuto nepříjemnou realitu dokládají případy z let 2020 a 2021. Německý zbrojní gigant Rheinmetall, který je dnes vnímán jako klíčový a strategický podnik, na jehož produkci zbraní závisí evropský odstrašující potenciál, čelil v roce 2021 krizi, kdy jej opustily dvě financující banky BayernLB a LBBW. Obě banky odmítly firmu nadále financovat kvůli evropským restrikcím vůči zbrojařům a směrnici o udržitelném financování, známé jako ESG. V roce 2020 totožné kroky učinily i bankovní instituce v Nizozemsku, Švédsku Německu, Itálii a Belgii, jejichž akcionáři odmítli financování zbrojařů z totožných důvodů, právě kvůli ESG. Problémům při vývozech čelil i další zbrojní gigant, švédský SAAB, výrobce stíhaček Gripen a dalších letounů využitelných i v obraně, například dnes nedocenitelných a vzácných letadel včasné ochrany AWACS, které vyrábí pouze čtyři na světe, z nichž jedna sídlí v Rusku a další v Číně. Ruská agrese na Ukrajině z roku 2014, ruská okupace Gruzie roku 2008, násilné potlačení demonstrací v Bělorusku roku 2020, to vše Evropskou unii nezastavilo od destrukce vlastního zbrojního průmyslu. Ta proběhla naprosto cíleně, postupně a s chirurgickou přesností. Na zbrojní firmy byly také směrnicí 852/2020 uvaleny klimatické cíle shodné s ostatními sektory průmyslu a výroby. Tyto cíle obranný průmysl nemohl nikdy splnit - jen těžko lze vyrábět tanky na elektrický pohon a bezemisní dělostřelecké granáty. Jen doplním, že zbrojaři i dnes v roce 2025, za zcela bezprecedentní bezpečnostní situace, stále pořizují pro své provozy emisní povolenky a platí pokuty za zcela logické nedodržení emisních limitů u svých výrobků. I v důsledku této politiky nevyrobila Velká Británie v období let 2012 až 2021 jediný tank Challenger a to stejné platí pro francouzské Leclercy, jejichž výroba byla ukončena v roce 2007 a po ruské invazi Ukrajiny oba výrobci v Británii i Francii urychleně produkci opět startují. Dodnes ale nevystartovali, konečně obnovit výrobu po více než 10 letech bez proškoleného personálu a funkčních linek není nic jednoduchého.
Kombinace naivity států, které i navzdory jasným signálům bezpečnost dlouhodobě ignorovaly a regulací Evropské unie, jejichž důsledky zásadně omezily domácí zbrojní firmy jsou důvodem, proč dnes Evropa urychleně hledá způsoby, jak produkci zbraní a technicky pokročilých systémů urychleně nastartovat a tyto kroky také vysvětlují, proč se to stále i po třech letech zcela nepodařilo. Může to být i tím, že výše zmíněné regulace stále ani po vypuknutí války na Ukrajině nezmizely, jen se v některých níže popsaných případech zjemnily, nikoliv ale dostatečně.
Obranu nyní budují ti stejní politici, kteří sektor dříve zavrhli
Směrnice o udržitelném financování, v jejímž důsledku nemohli zbrojaři žádat o úvěry, byla upravena nejprve v roce 2023 tak, že firmy mohly až 50 % produkce zbraní z hlášení vyjmout, ale stále to nestačilo. V roce 2025 se přijalo nařízení Defence Omnibus, v jehož důsledku získali zbrojaři přístup k balíku 500 miliard eur, který Evropská komise vyčlenila v rámci programu ReArm Europe. Evropská investiční banka taktéž změnila svou politiku a zatímco dříve zbrojaře úplně odmítala kvůli sociálním dopadům jejich výrobků, dnes vytvořila 175 miliardový fond, ze kterého mohou firmy čerpat financování. Tyto kroky lze vnímat jako kontroverzní i produktivní. Je s podivem, jak se najednou dlouhodobě dekády přijímaná politika změnila, ale na druhé straně je nutné ocenit, že se děje alespoň něco i s tím, že jsou kroky notně opožděné, protože k nim došlo až dva, respektive tři roky po rozpoutání krvavé války na Ukrajině. Stále i dnes ale nadále platí nařízení o korporátní udržitelnosti, čímž musí zbrojaři aktivně prověřovat veškeré své dodavatele a reportovat nejen svou, ale také jejich politiku udržitelnosti - viz. směrnice CSDDD. Podle výrobců zbraní jen toto opatření zdražuje jejich výrobky o 15 % a značně zpomaluje výrobu i plánované investice. Stále také platí systém ESG a vyplývající vysoké riziko pro obranný průmysl, v důsledku čehož se podíl bank financujících zbrojaře zvedl z 2 % v roce 2021 na 21 % v současnosti, ale i navzdory bezpečnostní krizi stále čtyři pětiny bank sektor kvůli korporátní udržitelnosti odmítají.
Některé bariéry se tak v letech 2022 až 2025 odbouraly, většina jich ale stále přetrvává a tím je limitována saturace trhu a regulace neomezují ty velké a kapitálově silné, nýbrž zejména malé a střední firmy, které by díry v evropské obraně chtěly zaplnit. Kromě výše zmíněných programů nesmí evropští zbojaři stále i dnes čerpat z více než 65 % dostupných evropských fondů - jak jinak, než kvůli udržitelnosti.
Evropská unie má utvářet tržní prostředí. Komise se ale vrhá do nebezpečných vod
Částečná, leč neúplná změna politiky vůči obrannému průmyslu není to jediné, co Evropská komise nyní prosazuje a vytváří. Programy ReArm Europe a SAFE čelí kontroverzím, protože na jedné straně skutečně odblokovávají bariéry evropských rozpočtových pravidel, ale na druhé straně Evropské komisi předávají mandát v agendách, které běžně nemá na starost. Jednou z těchto agend je i národní obrana, jejímž garantem je ve většině evropských států aliance NATO. Komise přitom v rámci půjček z programu SAFE limituje využití financí tak, aby zbraňové systémy pocházely výhradně z území Evropské unie nebo Ukrajiny. Pořízení amerických systémů Patriot nebo tureckých dronů Bayraktar tak není na pořadu dne, Evropská komise takové financování neschválí a státy se navíc musí združit do aliancí minimálně tří členských zemí a nakupovat společně, což opět proces zpomaluje a limituje flexibilitu jednotlivých zemí. I zástupci Severoatlantické aliance nešetřili kritikou a sdíleli své obavy, které cituji níže.
To, že byste vybudovali evropské NATO během deseti až patnácti let je nesplnitelná iluze. Proč byste ale měli? Je to transatlantická aliance, jejíž rozměr je určen právě dosahem vlivu jednotlivých členů, USA nevyjímaje. Proti tomuto konceptu budu bojovat i já.
Dejte si pozor, abychom neskončili s větší byrokratickou zátěží, horšími schopnostmi a duplikovanými technologiemi, které odmítáme přijímat od našich parnerů. Musíme začít od toho, co potřebují členové NATO.
Pro úspěšnou výrobu pokročilých technologií musí evropské firmy integrovat i mimoevropské partnery. Přejímání technologií partnerů nás všechny učiní silnějšími.
Je hezké, že nyní Evropská komise přichází s chytlavými slogany, jakými je dronová zeď. Obrana členských států je ale výlučně v jejich kompetenci a v kompetenci NATO.
Záměrně necituji izraelské a americké činitele, kteří programy PESCO a regulace Evropského obranného fondu (EDF) taktéž kritizují, protože vylučují spolupráci evropských a zahraničních firem na vyšší úrovni než v poměru 65:35 %. Mark Rutte, Wiesław Kukuła a švédský ministr obrany Johnson tak poukazují na evropský izolacionismus a ochotu Evropské komise vybudovat obranu od píky, což není jednoduše možné a aktivity výrobců i technologický pokrok tento přístup naopak zpomalí. Oba také poukazují na budoucí limity interoperability zbraní v rámci kolektivní obrany a uvádí, že Evropská unie v této oblasti překračuje svůj stanovený mandát a nevytváří tržní protředí, nýbrž reguluje, izoluje a určuje pravidla obranné politiky členských zemí.
EU má odblokovat trh, NATO určovat potřeby armád. Tak je to jednoduché
Odpověď na otázku, proč byla obrana členských států před ruskou agresí na Ukrajině tolik oslabena, tak spočívá v dekádách naivních představ o trvalém míru, díky čemuž státy vynakládaly na obranná průmysl násobně méně něž bylo zvykem v dobách studené války. Dalším doprovodným aspektem je přeregulovanost tržního prostředí, které zbrojaře cíleně ostrakizovalo a limitovalo jim financování. Ti následně nemohli expandovat, exportovat, vyrábět a museli množství dříve technologicky pokročilých evropských produktů, jako stíhačky Eurofighter, Mirage nebo tanky Challenger, Leopard a Leclerc upozadit, někdy i úplně přestat vyrábět. Iluze o udržitelné obraně pak zapříčinila, že firmám chyběl kapitál, financování a odbyt.
Dnes se některé bariéry odbouraly, ta nejzásadnější ale přetrvává. Evropská unie, respektive unijní exekutiva, stále věří, že úředníci mohou navrhnout koncept obrany lépe než členské státy a v některých případech dokonce vstupují i do kompetencí NATO a určují členským státům, jak mají utrácet a za co. V tomto ohledu je stále na čem pracovat a komisaři by se měli zaměřit na odbourávání stávajících bariér, nikoliv na budování nových. Iluze o společné evropské armádě z let 2019 až 2021 nebo o udržitelném obranném průmyslu, který přejde na zelené technologie, ale i nerealizovatelný koncept dronové zdi jsou jen projevy nepochopení unijní exekutivy o její roli, mandátu a jejích zásluhách na oslabené Evropě dnešních dnů.
Pokud se komisaři probudí a uvědomí si, že jejich role nespočívá v tvorbě obranné politiky, ale v odblokování tržního prostředí a přesměrování financování směrem k akutním potřebám armád - které určí výhradně státy a NATO - může být Evropa v několika následujících letech opět připravená čelit agresorům. Blok je ekonomicky i technologicky schopný, bohužel je ale také přeregulovaný a někteří politici si také stále neuvědomují, že se doba nenávratně změnila a udržitelnost obrany již opravdu není důležitým tématem.
V dnešním textu jsem tak byl značně kritický a věřím, že oprávněně. V příštím článku, který vyjde snad na konci týdne, se ale hodlám zaměřit na přínosy unijní regulace bankovního trhu a jakosti potravin, což vnímám jako dvě polozapomenuté, leč velice důležité oblasti. Pokud někdo ze čtenářů viděl velikost kuřat či kukuřice ve Spojených státech, jistě mi dá za pravdu.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují výhradně a pouze čtenáři.
