Článek
Dnešní článek je posledním v období vánočních svátků, protože se hodlám mentálně oprostit od informací, sociálních sítí, práce, ale i od psaní, abych věnoval maximální pozornost nejen svým dětem a ženě, ale také sám sobě.
V textu níže se pokusím přiblížit některé nedávné události z evropské politiky a vysvětlit, jak se Evropská unie pod tlakem geopolitických událostí nenávratně mění, za mne rozhodně k lepšímu. Vše je ale ovlivněno dlouhodobě stabilní hlasovací většinou Evropské lidové strany (EPP) a Progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D) v Bruselu, která celých neuvěřitelných 32 let v drobně, leč na politickém programu nepostřehnutelně obměněné podobě vládne evropské politice. Změnit systém, jehož kořeny jsou prorostlé Bruselem nikoli skrze jednu, ale dokonce dvě celé generace úředníků, kteří samozřejmě vybudovali obchodní vazby, vlivové struktury a politické aliance napříč partajemi, je složité a přeměnit takový kolos potrvá celé roky, ne-li několik funkčních období evropských poslanců a komisařů.
V uplynulých měsících ale došlo k několika zcela transformačním změnám v evropské politice, ačkoliv si jich mezi českými voliči povšiml jen málokdo. Evropský parlament poprvé hlasoval s poslanci, kteří jsou v Bruselu nazýváni fašisty, krajní pravicí, ale také sanitárním kordonem - tedy těmi, s nimiž se nikdo nebaví. Hlasy Evropských konzervativců a reformistů (ECR) a Patriotů pro Evropu (PfE) byly schváleny dva deregulační balíčky a koaliční partneři EPP z řad S&D a Renew Europe logicky protestovali, ale to je slovy Járy Cimrmana asi tak vše, co mohli dělat. Zdá se vám to málo? Pro Evropský parlament šlo o něco nevídaného, zavrženíhodného, přelomového a evropská média informovala o hluboké změně odvěkého paradigmatu, kdy lidovci a socialisté vládnou, zatímco ostatní - rozumějte ECR, nikoli PfE a další frakce - pouze pozorují a aby se neřeklo, někdy mohou také čistě formálně zařadit některé své dílčí, leč programově nevýrazné návrhy do legislativy.
Využití hlasů Patriotů a ECR pro podporu opatření navržených EPP, kterými se ruší a oslabí určité aspekty klimatické a regulační politiky bylo první vlaštovkou. Druhým neméně transformačním momentem bylo zmírnění zákazu spalovacích motorů od roku 2035, ačkoliv jde o čistě kosmetické a nefunkční opatření. Zelenou ocel zatím nikdo neviděl a syntetická paliva jsou experimentální, nikoli tržně použitelnou alternativou k těm fosilním. Na tom ale nezáleží, Evropská komise tímto návrhem poprvé v historii uznala chybu a otevřela Pandořinu skříňku možných dalších úprav klimatické politiky, energetického trhu a regulací napříč Evropskou unií.
V očích většiny českých voličů nejsou tyto změny dostatečné, ale optikou Bruselu jde o zborcení starých pořádků, apokalypsu a anarchii. Nepřeháním, stačí si přečíst některé titulky levicově orientovaných deníků, které píší o tom, že Evropský parlament otevřeně spolupracuje s fašisty a otevírá cestu k moci pro Marine Le Pen a Alternativu pro Německo.
Ursula von der Leyen pod tlakem. Německo tlačí zevnitř, Polsko zvenku a další se přidávají
Co většina oněch serverů a partají, které píší o anarchii a spolupráci s fašisty nechápe, je skutečný důvod snahy Německa, Polska a dalších států, jejichž motivace nepramení z touhy Evropskou unii zničit, ale zachránit. Nalijme si čistého vína - růst extrémních stran v Evropské unii je nezpochybnitelný. Tyto partaje se ale zásadně odlišují svými záměry a zatímco Georgia Meloni, Friedrich Merz nebo i čeští Motoristé sobě - vnímaní jako extrémní partaj - ukotvení v Evropské unii nezpochybňují, na druhé straně působí Alternativa pro Německo, rakouští Svobodní a česká SPD, které odchod z EU otevřeně propagují a tyto tendence dále rezonují napříč členskými státy evropské unie. Odejít z Evropské unie chtějí i finští a řečtí komunisté, španělský Vox a polská Konfederace i její extrémnější nástupkyně, Konfederace koruny polské Gregorze Brauna. Jako Žida mne polský poslanec, který otevřeně propaguje odstranění Židů ze společnosti skrze symbol hasičského přístroje děsí a nejsem sám, AfD i další extrémní partaje nutí Friedricha Merze, Georgii Meloni, Donalda Tuska, ale i Karola Nawrockého a další ke spolupráci. Hrozí totiž skutečné nebezpečí a zatímco dříve se evropští lidovci a socialisté špičkovali s reformisty a konzervativci, jen aby později zašli na společnou večeři, dnes je hrozba nesmlouvavá a reálná.
Do této již tak neutěšené politické situace vstupuje kromě ruského vlivu také vliv USA, jejichž představitelé dnes otevřeně hovoří o rozparcelování Evropy skrze podporu nacionalistických a separatistických stran. Nejde o pravici nebo levici, separatisty lze najít na obou extrémech politického spektra a je tak třeba rozlišovat, kdo je konstruktivní a čí program spočívá v pouhé destrukci toho, co známe jako relativně sjednocenou a kompaktní Evropu. Friedrich Merz tak jedná s Tálibánem a bývalým členem al-Káidy, Ahmadem Šarou v Sýrii, jen aby uspokojil německé voliče a nabídl jim alternativu k extrémní Alternativa pro Německo, zatímco v Polsku lze sledovat zmírnění vyostřené rétoriky mezi Donaldem Tuskem a jeho rivaly z Práva a spravedlnosti (PiS), protože sílící extrémisté nejsou po chuti ani jedné ze soutěžících stran. Stejné tendence lze sledovat i ve Francii, kde partaj Marine Le Pen ve strachu z extrémní a otevřeně marxistické levice zmírnila po vzoru Georgie Meloni svou rétoriku a nyní již neusiluje o opuštění NATO a Evropské unie, jen aby přilákala co nejvíce naštvaných, leč evropsky konstruktivních voličů.
V tomto ohledu vítám i přítomnost Andreje Babiše. Ten ve svém populismu a se schopností vysát elektorát menších partají zapříčinil historickou porážku SPD a debakl Stačilo!, čímž zredukoval českou extrémní scénu do zcela podřadné pozice, ačkoliv by tyto partaje v rámci evropského trendu běžně dosahovaly kumulativně 20 a více procent.
Tento výše popsaný vývoj se logicky promítá i do Bruselu. Problémem je ale rozložení sil, kdy dominantní - a relativně racionální - evropští lidovci oscilují mezi dvěma mlýnskými kameny, tedy evropskými socialisty z S&D, Zelenými, Renew Europe a ECR s Patrioty. Oba bloky nabízí odlišné cesty - aliance socialistů, Renew Europe a Zelených reflektuje současné rozložení komise a trvá na pokračování programu v podobě utahování klimatických i regulačních opatření, zatímco ECR a Patrioti nabízí EPP reformy, ale problém nastává v účasti Viktora Orbána, Marine Le Pen a dalších v koalici Patriotů, jejichž členové jsou pro Friedricha Merze a současnou komisi příliš nevyzpytatelnými partnery, jejichž hlad po moci může EPP zcela rozložit.
Nerozhodnost dominantní EPP se projevuje i v poněkud nečitelné politice Bruselu, kdy na jedné straně Evropská komise schválí nad rámec současné klimatické politiky snížení emisí o 90 % v roce 2040, aby následně klimatické regulace osekala, případně i zcela zrušila. Nedává to smysl? Ano, ale jde pouze o projev výše uvedené nerovnováhy a Evropská komise v některých opatřeních reflektuje hlasy socialistů, zelených a EPP, aby v dalších reflektovala hlasy ECR a Patriotů.
Nerozhodnost dále eskaluje Polsko, které skrze Ústavní soud odmítlo Klimatický zákon Evropské unie a vyvolalo dnešní řízení o infringementu, tedy o pokutách, sankcích a právních důsledcích odmítnutí evropské legislativy. Vláda Polska je přitom součástí dominantní EPP a Donald Tusk svými dvaceti poslanci zásadně ovlivňuje evropskou politiku. Ursula von der Leyen si nemůže dovolit o tyto poslance přijít, protože by mohli rebelovat další, například čeští lidovci nebo maďarská Tisza, která je taktéž součástí EPP. Bude-li Tusk přitlačen ke zdi, může tlak oplatit skrze obstrukce v Bruselu, které mohou být Ursule von der Leyen osudné. Aby toho ale nebylo málo, Friedrich Merz mění evropské lidovce zevnitř tím, jak tlačí na zpřísnění migrační politiky a deregulaci Evropské unie.
Pozice šéfky Evropské komise je nejslabší v historii a po dlouhé době není Evropská komise dominantním politickým tělesem, nýbrž se opět dostává pod tlak národních vlád, zejména Polska a Německa. Polské odmítnutí konceptů evropské armády a evropské zpravodajské agentury je pak dalším případem, kdy vláda, jejíž poslanci působí v EPP, přímo odmítla politiku Evropské komise, kterou taktéž vede členka EPP.
Současný Brusel má tři roky. Změna je nevyhnutelná
Kdyby se volby do Evropského parlamentu konaly dnes, šéfka Evropské komise svou pozici neobhájí. Donald Tusk oslabil v Polsku, Friedrich Merz oslabil v Německu a Emmanuelu Macronovi by hlas svěřila pouhá třetina jeho voličů z roku 2024. Ztratili by i němečtí socialisté a ve Španělsku si Pedro Sánchéz taktéž nevede nijak dobře. Podle současných preferencí a trendů v členských státech Evropské unie je mandát současné většiny v Evropském parlamentu pouze imaginární a není podpořen voliči, což si musí uvědomovat nejen v Evropské komisi, ale také v jednotlivých státech unie. Politika Bruselu se totiž přelévá do národních voleb, jak ukázala i Česká republika a Friedrich Merz, Donald Tusk a další si nemohou kvůli hrozbě z Ruska a labilnímu vedení Bílého domu dovolit prohrát.
Není tak otázkou, zda se Evropská unie změní, ale důležité je jen kdy a především jak. Ve středu dění je Evropská lidová strana, která jen stěží hledá partnery na levém i pravém spektru politické scény, protože si obě strany kladou na pohled nepřijatelné podmínky. Příklon EPP k ECR a konstruktivní části Patriotů je ale nevyhnutelný, protože regulace a přehnaný akcent na klimatickou politiku zasahuje peněženky Evropanů, kteří se chtějí mstít.
Někteří se chtějí mstít konstruktivně a volí reformní, leč euroskeptické politiky, ale další se chtějí mstít tak, že Evropskou unii zničí. Vydání Národní bezpečnostní strategie USA je za mne posledním hřebíkem do rakve současné politiky Bruselu, která je před voliči neobhajitelná a neudržitelná. Otázkou ale je, jak se s nastávající situací vypořádají unijní lídři, především pak Friedrich Merz, Donald Tusk a šéfka Evropské komise, Ursula von der Leyenová. Ruská federace chce Evropskou unii zničit dlouhodobě, s čímž se také počítalo, ale tlak Donalda Trumpa přidává do politické hry nebezpečný element, se kterým jen málokdo počítal.
Volby do Evropského parlamentu roku 2029, které budou podle současných trendů nejdůležitější v historii, jsou ale příliš daleko a Evropská unie i unijní exekutiva musí reagovat hned, což se projevuje prvními nesrozumitelnými vlaštovkami v podobě protichůdných opatření a odkládáním nepopulárních povolenek ETS 2 až do roku 2028, kdy bude probíhat plnohodnotná předvolební kampaň. Nepopulární opatření se odkládají na neurčito, zatímco Friedrich Merz s Donaldem Tuskem hledají konstruktivní spojence a postupně ukrajují sílu Ursule von der Leyen, která se mění ze všemocné vladařky na pouhou úřednici podřízenou Evropské radě, jak ukázal summit 18. prosince, kde se šéfka Evropské komise projevovala nikoli jako hybatel dění, ale jako pouhý servisní orgán dominantních hráčů v podobě Georgie Meloni, Donalda Tuska, Barta de Wevera a dalších.
Evropská unie se mění. Na oko nečitelně, ale pro informované pozorovatele jsou změny zásadní a osobně je pozoruji s opatrným optimismem. Hrozby jsou totiž reálné a vzestup skutečných extrémistů k moci z pravého i levého spektra může Evropskou unii paralyzovat, erodovat zevnitř a především separovat přesně tak, jak by to ocenil Bílý dům i Kreml. Jisté je, že Ursula von der Leyen a Evropská komise jako celek slábne, což může být znamením reformy, ale i paralýzy - rozdíl ukáže až čas.
Pro skutečnou změnu je především důležité, aby voliči v jednotlivých státech přestali vnímat evropské volby jako podřadné a Brusel jako odkladiště použitých politiků, kteří nemají uplatnění v národních parlamentech a vládách. V dnešní době jsou právě volby do Evropského parlamentu těmi nejdůležitějšími, ačkoliv si toho voliči ještě nevšimli.
Reformních tendencí bude ale i v současném Evropském parlamentu přibývat a na závěr si dovolím s dávkou pokory a realismu uvést, že se v Evropě blýská na lepší časy. Nikoli proto, že by si to politici v Bruselu a Štrasburku nutně přáli, ale protože není jiná možnost. V kontextu hrozeb z Ruské federace, Bílého domu, ale i z Číny dnes již jednoduše není čas na hrdinství a dobrou zprávou je, že si to klíčoví lídři unijních států zřejmě uvědomují. Byrokratický kolos Bruselu se ale pohybuje pomalu, tudíž si na potřebné změny ještě chvíli počkáme.
Jak ale uvádí římský filosof Curtius Rufus - často i malá opomenutá jiskra zažehne velký požár. V tomto kontextu jiskří současný Brusel natolik, že je pomyslný reformní požár nevyhnutelný.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
