Nálepky jsou oslepující. Orbán je přitom extrémně nebezpečný a není sám

Začínám být silně alergický na označení „proruský“. Toto adjektivum je až příliš nadužíváno politiky i veřejnými osobnostmi k dehonestaci kohokoli, kdo by snad nebyl dostatečně radikální ve všem myslitelném - klimatických cílech, zbrojení, udržování pomyslných demokratických hodnot nebo v čemkoli jiném. Před říjnovými volbami situace zašla dokonce až tak daleko, že tehdejší premiér Fiala varoval před ruskými tanky v ulicích, vyhraje-li Andrej Babiš volby a tvář předsedy hnutí ANO na billboardech SPOLU po boku Tomia Okamury a Kateřiny Konečné doplněná rudými hvězdami se mi zdála být natolik odporným výtvorem, až jsem poprvé za 28 let rezignoval na svou účast ve volbách. Tato taktika podle očekávání nefungovala, Andrej Babiš vládne a lidé, což je na celé anabázi nejhorší, již nereagují na jakékoli podněty spojené se skutečným bezpečnostním ohrožením, ať je závažné sebevíc.

Problematika nadužívání pojmů s jasným významem je ale širší. Slovo „proruský“ se nyní zařadilo po bok dalších významově jasných označení - „extrémista“, „xenofob“, „rasista“ či „fašista“. Kdo sleduje německá levicově orientovaná média, dočte se o Friedrichu Merzovi nebo Horstu Seehoferovi coby rasistech, radikálech a místy až xenofobech, ačkoliv jde o okrajové případy těch nejangažovanějších plátků na levém spektru. Georgia Meloniová byla fašistka dokonce i pro Emmanuela Macrona nebo Ursulu von der Leyen a jako extrémistku či následovnici Benita Mussoliniho jí v památném rozhovoru označil i bývalý italský prezident. Dánské premiérce Mette Frederiksenové její kolegové nadávali do xenofobů, když jasně pojmenovala problém Dánska způsobený migrací a omezila počty nově příchozích žadatelů o azyl a takový Keir Starmer, ten bojuje s oběma tábory naštvané britské veřejnosti. Jedni jej mají za xenofoba, druzí za islamofila a fašistu. Krásný příklad z tuzemska je pak Filip Turek, kterého bych se nebál nazvat pitomcem, nikoli však nacistou - významné tváře současné opozice však mají jiný názor a uskupení Štít demokracie o vládě mluví jako o „hnědé koalici“, jako by snad České republice vládly jednotky SA v čele s Ernstem Röhmem, které masakrovaly stovky lidí v ulicích poválečného Německa.

Nic z toho se neděje a Georgia Meloni není fašistka, Friedrich Merz není xenofob a Mette Frederiksenová má od islamofobky stejně daleko, jako Filip Turek od skutečného nacismu. Na těchto slovech dnes záleží více než kdy jindy a nálepkování kritiků dehonestujícími pojmy je dnes nebezpečnější než kdy dříve.

Mezi stovkami fašistů, nacistů, komunistů a rasistů se totiž nachází i ti, na které toto pojmenování sedí a kteří se, často zcela nepozorovaně, k těmto zhoubným ideologickým směrům i otevřeně hlásí. Jean Luc-Mélenchon ve Francii je otevřeným komunistou marxistického směru a jeho hypotetické vystoupání k moci je snad ještě násobně nebezpečnější než vláda Národního shromáždění Marine Le Pen. Mélenchon chce znárodnit výrobní prostředky stejně jako Lenin či Klement Gottwald a druhá největší ekonomika Evropské unie by se pod vládou Nepodvolené Francie, Mélenchonovy strany, stala tikající vodíkovou pumou v jádru bloku. V Polsku zas působí fašista a rasista Gregorz Braun, který se příklonem k této ideologii ani netají. Jeho vzestup na úroveň 10 % volebních preferencí je o to nebezpečnější kvůli míchání těchto ideologií s ortodoxním katolickým vyznáním. Kam své národy vedou silně věřící lídři s militantními sklony, to ukazuje dnes a denně Afrika, případně se lze v historickém okénku podívat na chorvatské Ustašovce. Nejbrutálnější militantně-křesťanský režim 20. století v Evropě zapříčinil genocidu Srbů a smrt 350 až 500 tisíc lidí, zatímco další milion občanů o své domovy přišel a čelil etnické nenávisti. Jak se projevuje fašismus ve své novodobé a pravé formě, to ukazují ostatně i dnešní Spojené státy, kde se k moci v Trumpově kabinetu dostali lidé jako Stephen Miller, Kristi Noemová nebo Pete Hegseth. Ti všichni vnímají společnost, podnikatele i armádu jako pouhé nástroje v rukou vlády a zcela ignorují demokratické principy i dělbu moci.

Gregorz Braun, Jean-Luc Mélenchon, Stephen Miller nebo další jim podobní v Evropě i ve světě však mohou být v relativním klidu. Než aby se pozornost veřejnosti - a médií i politiků - soustředila na ty skutečné hrozby, mizí tito politici v moři dalších domnělých nacistů, fašistů, xenofobů, rasistů. Výsledkem je, že Mélenchonovy preference rostou a jeho strana v komunálních volbách získala pozice i v některých skutečně významných městech. Gregorz Braun taktéž roste. Jeho Konfederace koruny polské je nyní na úrovni 10 % a rozdělením původní Konfederace na Braunovu odnož a ty, kterým již Braun přišel příliš radikální, obě strany neoslabilo. Naopak, místo jedné Konfederace s 10 % nyní v Polsku působí dvě podobné strany a 20 % podpora reprezentuje zhruba 7 milionů polských voličů - to je skutečně děsivé číslo.

V důsledku nadužívání kdysi významných slov se dnes lidé ani nepozastaví nad tím, když jeden politik druhého nazve rasistou, xenofobem či fašistou a řeknou si „už zase…“. Význam slov postupně eroduje a eroduje také lidská pozornost, kterou by tato označení měla podnítit. Stejné to je i s oblíbeným slovem „proruský“, které taktéž ztrácí význam, ačkoliv by mělo být aktuálnější než kdy dříve. Skutečné hrozby totiž nezmizely, naopak jsou stále silnější.

Já sám bych Viktora Orbána jako proruského neoznačil, protože proruský ostatně není ani sám Vladimir Putin. Pro běžné Rusy je ztráta evropských trhů v důsledku agresivní války na Ukrajině tragédií a ještě větší tragédií je ztráta příbuzenských, podnikatelských i národních vazeb na napadenou zemi, která byla v době Sovětského svazu s Ruskou federací provázaná na všech myslitelných úrovních a zůstalo to tak i po rozpadu sovětského bloku. Rusové netrpí o nic méně než Ukrajinci, zvlášť pak ti venkovští a často neviditelní občané Ruské federace z provincií, o kterých mnoho lidí nikdy neslyšelo. Tatarstán, Udmurtsko, Dagestán, Tuva, Magadan či Koma, ze všech těchto částí Ruska proudí muži na ukrajinskou frontu a muslimští Tataři, buddhisté z Komy či animisté z Tuvalska mají s Ukrajinou či velkoruskými ambicemi Vladimira Putina společného jen pramálo. Ti Rusové, kteří z těchto oblastí neodešli za válkou, dnes trpí zvýšenými životními náklady a ignorací úřadů, které zajímají převážně evropské regiony Ruska, kde žije většina elity režimu, na které Putinovi záleží.

To je ale jiný příběh. Nicméně je důležité uvést, že slovo proruský či protiruský není na místě. Zemi ovládá režim a režim ovládá úzká skupina osobností kolem jediného muže a ničitele ruského blahobytu v jedné osobě, Vladimira Putina. Přes 70 % Rusů z venkova přitom konzumuje pouze státní propagandu a nikdy podle předválečných šetření neopustili území Ruské federace. Žijí tak ve zcela imaginárním světě, který ovládá Kreml a tamní vládce. Podporu Vladimira Putina tak lze vykládat jako ryze protiruský akt. Tím padá argument Roberta Fica o ruském osvobození Československa a Orbánův argument o válce na Ukrajině, coby konfliktu Slovanů se Slovany. Nikdo Ruskou federaci nepoškodil tolik, jako Vladimir Putin svou agresivní politikou v letech 2014 až 2026 a Rusy z Tatarstánu či Komy je možné vinit asi tolik, jako dělníka z Detroitu za současný úpadek Spojených států.

Viktor Orbán si je této skutečnosti vědom, ostatně se v politice pohybuje od Putinova nástupu k moci a zažil z pozice představitele Maďarska i konec vlády Borise Jelcina. Mohl tedy sledovat, jak se Ruská federace mění před očima. Byl u moci v době, kdy Rusové obsadili Krym a masivně přispěli k utahování šroubů v Bělorusku i na východě Ukrajiny, kam proudily ruské tanky i výzbroj, zatímco odpor koordinoval důstojník GRU Igor Girkin. Ačkoliv měli lidé na Donbasu s Kyjevem skutečný problém, o autentickém odporu Donbasu proti vládě nemůže být řeč. Působení kontingentů GRU a pravidelné armády ostatně v období let 2014 a 2015 přiznal i sám Putin.

Dnes je ale současnost podstatnější než minulost. Po roce 2022 se Viktor Orbán vrhl do upevňování vztahů s Ruskou federací a svou závislost na Vladimiru Putinovi neomezil, naopak jí jako jediný z Evropy prohloubil. Před rokem 2022 odebíralo Maďarsko méně ropy a zemního plynu z Ruska, než odebírá dnes, což je na pováženou. Snaha Babišovy vlády o rozšíření ropovodu TAL a zajištění dodávek paliv pro Maďarsko i Slovensko dokládá jediné - Maďaři a Slováci mohli tuto akci již dávno iniciovat sami, leč se rozhodli nekonat nic. Během ukrajinské války pak Viktor Orbán podkopával veškeré snahy Evropské unie o zasažení ruského režimu, čímž dal Putinovi nejen čas navíc, ale zřejmě také i potřebné informace. Ukazuje se, že nejvyšší maďarští činitelé komunikují s Kremlem a sdílí i neveřejné informace z jednání Evropské rady na úrovni ministrů i premiérů. Aby toho nebylo málo, Viktor Orbán zablokoval nejen odstřižení od ruských paliv, nýbrž také rozsah sankcí proti ruským bankám a finanční půjčku Ukrajině, kterou mohl po vzoru Andreje Babiše hravě schválit s neúčastí na příslušných garančních mechanismech. Maďaři se také zavázali Rosatomu u dostavby elektrárny Paks-2, čímž musela Evropská unie zachovat sankční výjimku na dodávky ruského jaderného paliva a dovolit některým státům, aby byly na Ruské federaci nadále závislé. Maďarští špioni se navíc ocitají v podezření, že aktivně působí na Ukrajině ve prospěch Ruské federace a je otázkou, zda tak nečiní i v dalších zemích. Tajné služby se odhodlaly i k rozsáhlé špionážní akci v Bruselu, kde si maďarská vojenská rozvědka penězi a protislužbami zavazovala evropské diplomaty a úředníky s jediným cílem - zjistit co nejvíce informací o rozličných agendách, včetně těch bezpečnostních.

Jednotlivé státy evropské unie si jsou vědomy ruské hrozby, mohou ale zapomínat na tu maďarskou. A opět, ani zájmy Viktora Orbána přímo nekorelují s vyšší životní úrovní či blahobytem běžných Maďarů. Nedostatky paliv, vysoká inflace a ekonomický marasmus v uplynulých několika letech rozežírají maďarskou společnost zevnitř a schvalování 14. důchodu nepomůže. Maďarský růst je anemický a doprovází jej vysoké deficity na úrovni 4 až 6 % HDP. Ozdravení ekonomiky si dříve či později vybere na Maďarech daň a vinu nese Orbán, který upřednostnil svůj vztah k Ruské federaci nad zájmem vlastních občanů.

Maďary však čekají za několik týdnů volby, které mohou kariéru Viktora Orbána ukončit. Daleko nebezpečnějším scénářem je ale Orbánovo částečné nebo úplné vítězství. V takovém případě by paralýza Evropské unie pokračovala a jak je známo, zraněné zvíře nejvíce kope. Pokračovalo by i zcela transparentní ohrožení bezpečnostních zájmů a stability evropských sousedů Maďarska a je pouze otázkou, jak by již značně frustrovaná Evropská unie na situaci reagovala. Razantní úder proti hypotetické vládě Fidészu může vyvolat nevoli v Rumunsku, Polsku či na Slovensku a izolacionisté opět, částečně oprávněně, napříč Evropou posílí. Současná unie na tento scénář nebyla konstruovaná a nepočítá s ním ani ve svých ustavujících listinách. Maďarská hrozba se tak může stát i kamenem úrazu pro celou Evropskou unii a ze situace není jiné cesty ven, než že Maďaři v následujících volbách tvrdě a rezolutně prosadí Orbánův konec.

Maďarský premiér je na základě zcela transparentně ověřitelných faktů skutečným kolaborantem uvnitř Evropské unie, který upřednostňuje vlastní přežití a zájmy cizí moci nad blahobytem vlastních občanů. Problémem je, že podle mnohých hlasů z veřejnosti i mediální scény napříč Evropou existují další stovky, možná i tisíce kolaborantů napříč politickou scénou, kteří jsou nálepkováni stejně jako Viktor Orbán. Význam oné hrozby, která ze strany Vladimira Putina skutečně existuje, je následně uměle rozmělňován i na ty, jejichž činy by za skutečnou kolaboraci pokládal jen málokdo.

Je pak zcela paradoxní, že toho, co by si přáli Vladimir Putin, Donald Trump či Viktor Orbán, dosahuje množství samozvaných proevropských politiků vlastními silami. Vnitřní dělení společnosti na tábory, bagatelizace hrozeb a vybudování nedůvěry k médiím je přitom standardním prostředkem vlivových operací. Pak přichází plíživá a často neviditelná radikalizace, protože bariéry postupně zmizí a lidé si ani neuvědomují, že se již dávno radikalizovali. S jistým smutkem musím konstatovat, že tyto bariéry nezmizely pouze na straně Gregorze Brauna, Viktora Orbána nebo dalších skutečně otevřeně proruských a nebezpečných politiků, nýbrž i na straně těch, jejichž činy by jejich nástupu měly zabránit.

Lidé otupěli. Přestává být rozdíl mezi volbou polské PiS a Konfederace koruny polské, v důsledku čehož hrozí skutečný nástup teokratického fašismu. Přestává být rozdíl mezi volbou hnutí ANO a podporou otevřeně proputinovského Stačilo!, jen měla Česká republika ohromné štěstí a voliče Danielu Sterzikovi vyluxoval Andrej Babiš. Ve Francii se socialisté volně mísí s komunisty, kteří zcela veřejně deklarují znárodnění prostředků výroby a nikomu to nepřipadá zvláštní. V Maďarsku se bude brzy rozhodovat o osudu Evropy, Evropské unie a velmi pravděpodobně i o míře nebezpečí ve formě ruské hrozby pro evropský blok. Kandiduje skutečný kolaborant, skutečná bezpečnostní hrozba a skutečný proputinovský politik. Mnoho lidí ale Viktora Orbána v jeho reálné podobě nevidí, ostatně se jim po letech konstantní kampaně z obou stran politického spektra ani nelze příliš divit.

Hrozby pro stabilitu jednotlivých států Evropské unie dnes rostou jako houby po dešti a současné Spojené státy se navíc netají svou ambicí rozklad Evropské unie dále umocnit. Bylo by tedy více než vhodné opustit všudypřítomné nálepky a bagatelizaci významů slov, za kterými lze v historii hledat miliony, někdy i desítky milionů obětí na životech. Příliš mnoho kolaborantů, extrémistů, fašistů a rasistů zajistí, že lidé již skutečného fašistu a kolaboranta nepoznají, až to bude nejvíce potřebné.

Lze jen doufat a věřit, že si Maďaři stále zachovali jistý odstup a zdravý rozum, aby dokázali Viktora Orbána prohlédnout a vidět jeho motivace i skutečný dopad jeho činů na jejich vlastní životy i zemi. Budou totiž brzy rozhodovat o osudu celého unijního bloku a životaschopnosti současného modelu Evropské unie. Po této zásadní bitvě přijdou další, kde budou kandidovat politici představující opravdovou bezpečnostní i společenskou hrozbu. Poznáme je ale stále, když klademe Babiše na úroveň Sterzika, Turka na úroveň Brauna a Merze pomalu na úroveň Wilderse či jemu podobných?

Stále věřím, že se nám jako Evropanům podaří co nejdříve zhoubný trend nálepkování a souvisejícího bagatelizování hrozeb opustit. Tato praxe totiž škodí nejvíce nám samotným a podrýváme si tím demokracii daleko více, než by kdy zvládl Vladimir Putin či Donald Trump. Jakmile začnou škatulky, nálepky a pejorativní označení odmítat voliči, přizpůsobí se jim následně i politici. Ono to navíc ani nefunguje - Mélenchon posiluje, preference Brauna v Polsku rostou, Orbánovo vítězství je stále reálnou variantou a procenta Babiše, tisíckrát pojmenovaného jako kolaboranta, míří stále vzhůru nebo se drží na stávajících úrovních.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.