Článek
Komunistická ideologie vedla k vraždám milionů lidí, krvavým revolucím a nástupu totalitních režimů, které namísto kolektivního sdílení práce a hodnot své obyvatele terorizovaly, perzekuovaly a často i zabíjely. Příklad Sovětského svazu a násilné kolektivizace, občanské války i násilných přesunů obyvatelstva nejsou rozhodně příkladem všeobecného společenského blahobytu tak, jak jej komunističtí ideologové zamýšleli.
Další desítky milionů mrtvých v Číně potvrzují selhání komunismu jako ideologie pro řízení tak velkého kolosu, jako jsou celé státy.
Potichu a bez větší publicity ale začali komunismus v jeho pravém pojetí realizovat Židé, konkrétně zřízením kolektivně řízených osad, které sdílely péči o děti, své produkty, ale i peníze. Kibucy byly zcela zásadní pro založení Izraele a vytvoření odolné společnosti. Rodiny měly díky kibucům zajištěnou perspektivu a jak bylo v prvních letech Izraele běžné, muži často zemi bránili v četných válkách a jejich manželky musely mít jistotu, že přežijí a postarají se o své děti. V kibucech žily desetitisíce obyvatel a lze o nich mluvit jako o jediné funkční realizaci komunistické ideologie v historii.
Jeden z izraelských kibuců je pojmenován i po prvním prezidentovi Československa - jmenuje se Kfar Masaryk a byl založen v roce 1938. Společenství Židů žije v kibucu dodnes.
Kibuc - stát uvnitř státu, marxistická demokracie v praxi
Izrael byla bažinatou neúrodnou zemí, kterou první židovští osadníci ještě před druhou světovou válkou museli obdělat a zúrodnit. Pořizovací cena byla levné, zemědělská technika, hnojiva a pracovníci nikoli. První kibucy tak byly založeny pod vlivem marxistické ideologie a souvisejícího rozmachu komunismu, kdy například první vůdci kibuců nazývali diktátora Josifa Stalina přízviskem Shemesh HaAmim, tedy Slunce národů.
Radikálně levicová ideologie byla klíčovou výbavou osadníků, kteří sdíleli rovnoměrně vše - jídlo, produkty, peníze a také péči o děti nebo ozbrojenou stráž osady, která byla vzhledem k okolním nepřátelským státům každodenní nutností. Do všech pozic v kibucu byli členové demokraticky voleni a kdo po nějaké již nechtěl být součástí společenství, mohl dobrovolně odejít.
Díky marxismu také docházelo k potlačení náboženských projevů - zcela dobrovolně - a osadníci nepraktikovali tradiční židovské zvyky. Náboženství bylo upozaděno ve prospěch kolektivních výsledků, zejména zemědělských. Komunitní život byl základním kamenem společenství - členové nevlastnili své šaty, nástroje ani půdu, vše patřilo kibucu. Dělily se i dary například od rodičů některého člena nebo finanční příspěvky zvenčí. O provozních věcech se debatovalo na každodenní večeři, která probíhala ve velké jídelní hale a všichni členové se účastnili konverzací a společně navrhovali postup vůči dalším výzvám.
Společná výchova, společné vzdělávání a úskalí rodičovství
Součástí kolektivní ideologie a rovnoprávnosti v kibucu bylo také dilema ohledně tématu rodičovství. Páry zde žijící nevychovávaly své děti samostatně, ale v dětské skupině po boku dalších potomků osadníků. Kibucy upřednostňovaly kolektivní výchovu a vzdělávání nad indidividualitou rodičů, ti tak museli pečovat nejen o své, ale o další děti stejným způsobem. To samozřejmě nefungovalo a tak výchova rodiči ustoupila profesionálním pečovatelkám, kterými byly sestry a chůvy žijící v kibucu. Během výchovy dítěte byla potlačována osobnost matky i otce na úkor kolektivu - jediné, na čem záleželo, bylo společné blaho, nikoli individuální uspokojení.
Kolektivní výchova byla pro komunitní život i obranu státu Izrael zásadní.
Výchova profesionály se prokázala jako účinná v období po druhé světové válce. Celkem šest rozsáhlých konfliktů v období 1948-1974 mělo za oběti desetitisíce Izraelců. Vojáci často poslaly své manželky do kibucu a odešli do války, aby měli jistotu, že bude o ně i jejich děti postaráno. Pokud se manžel nevrátil, ženy se mnohdy staly součástí tamějších komunit.
Ani komunitní život v kibucu se neobešel bez kontroverzí. Kniha Bruna Bettelheima z roku 1967, nazvaná Děti snu, popisuje život v kibucu jako výchovu k průměrnosti. Zaměřuje se na osudy dětí, kterým byl potlačován individuální talent a byly vedeny k striktně kolektivnímu způsobu uvažování. Věřím ale, že kdybychom vzali vzorek 10 000 rodin mimo prostředí kibucu, také bychom se nevyhnuli kontroverzím a smutným příběhům. Pokud si přejete zjistit více o komplikované mentalitě Izraelců, rozhodně knihu doporučuji.
Kibuc dnes - marxismus již není tématem, některá společenství vydělají miliardy ročně
Dávno byla opuštěna původní myšlenka soběstačnosti, kolektivního zemědělství a priorita obdělávání půdy za účelem pěstování plodin. Dnes jsou kibucy industrializované, přejaly - alespoň částečně - výdobytky kapitalismu a ovládají obrovské podniky.
Historicky první kibuc Degania Alef v šedesátých letech založil podnik na výrobu nástrojů pro brusiče diamantů, dnes vydělává na roční bázi desítky milionů dolarů. Další společenství, Hatzerim, započalo vlastní výrobu zavlažovacích přístrojů a techniky. Podnik ročně utrží přes 300 milionů dolarů, tedy zhruba 7 miliard korun. Rekordmany je 200 členná komunita kibucu Sasa, který provozuje fabriku na výrobu vojenských plastů. Jen v roce 2010 utržili 850 milionů dolarů (20 miliard Kč) a podnik dále rozšiřují. Pouze 15 % dnešních kibucníků - členů společenství - pracuje v zemědělství. Komunity se vyvinuly, založily své podniky a dnes jde o inovativní komunity často ovládající podniky obrovské velikosti.
Výše uvedené příklady úspěšných podniků jsou jen střípky z celkového výkonu původně marxistických kibuců v rámci izraelské ekonomiky. Společenství jsou odpovědná za 40 % zemědělské produkce a 9 % státního HDP.
Od mé vzdálené sestřenice žijící v Izraeli vím, že dnes již nesdílejí členové vše a v pokrokových kibucech - zejména těch výše jmenovaných - lidé odvádí společenství zhruba 50 % příjmů a mohou čerpat úvěry ze společné kasy a fondů. Kibucy dále podporují start-upy, investují do nemovitostí a hrají důležitou roli v politice, kde se staví zejména na stranu levicových stran a šestina osazenstva izraelského parlamentu je i dnes složena ze členů kolektivních komunit.
Komunismus, který fungoval v těžké době
V dnešní době jsou již kibucy reformované, v období 1920 až 1974 ale hrály klíčovou roli při rozvoji a obraně státu Izrael. Společenství zúrodnila půdu, vychovávala děti a vedla své členy k solidaritě s komunitou i státem. Klíčovou rolí kibuců byla výchova dětí zemřelých vojáků, díky čemuž izraelští obránci čelící množství válek mohli s jistotou zabezpečení zakládat rodiny a věděli, že kdyby došlo k nejhoršímu, kibuc se postará.
Narozdíl od příkladů Kuby, Číny, SSSR nebo jihoamerických socialistických pokusů jsou izraelské komunity jediným příkladem funkčního komunismu, který v pozměněné a moderní podobě funguje dodnes.
