Článek
Mluvčí Kremlu, Dmitri Peskov, dnes prohlásil,
,,Nová administrativa rychle mění nastavení zahraniční politiky. To se shoduje s naší (pozn. - Ruskou) vizí“
Tento citát ruského představitele o jednání nové americké administrativy vypovídá o tom, že v dnešním světě již zřejmě neplatí vůbec nic. Den 28. února 2025 vstoupí společně s 24. únorem 2022 do historie jako naprosté pošlapání mezinárodních smluv, charty OSN a uznávaných právních zvyklostí. Předchozí ujednání, charta OSN a mezinárodní dohody zcela pozbyly významu. Mohou se porušovat a odplatou nebude boj proti agresorovi a viníkovi, nýbrž vydírání obětí. Ukrajina nemusí být poslední.
Donald Trump by měl být vůdcem svobodného světa a vymáhat právní principy, které byly nastaveny po poražení nacistického režimu Adolfa Hitlera. Právě kvůli zničující zkáze druhé světové války samotné OSN vzniklo a agresivní válka se stala mezinárodně uznaným válečným zločinem. Činí ale přesný opak zatímco zpochybňuje platnost v minulosti uzavřených smluv.
Nejhorším dopadem jednání amerického prezidenta ve spolupráci s válečným zločincem Putinem ve vztahu k Ukrajině je paradoxně zhoršení bezpečnosti a popření všech souvisejících mezinárodně uznávaných dohod nejen na území Ukrajiny samotné, ale také v Kosovu, Gruzii, pobaltských státech, Taiwanu a množství dalších regionů, kde USA hrají roli garanta územní celistvosti i spojence v případě ozbrojeného konfliktu.
Příklad Jižní Koreje mluví za vše. USA jsou garanty bezpečnosti a příměří, protože oficiální mír mezi znepřátelenými zeměmi nebyl nikdy uzavřen. Pokud by tak Jižní Korea čelila agresi svého severního souseda podpořeného například Čínou, je závazek USA klíčový pro odstrašení protivníků a množství zbraní či vybavení na korejském poloostrově není vůbec majetkem Jižní Koreje a ta nemá povolení se zbraněmi operovat. 28. únor 2025 pro Jihokorejce znamená, že když zrovna Donald Trump nebude mít náladu a nebo mu zdarma nepředají všechny své podniky, nemusí být garance územní celistvosti Spojenými státy vymáhána a jednoduše na obranu napadené země nepřijde nikdo.
Jižní Korea zcela spoléhá na bezpečnostní garance Spojených států. Po 28. únoru si ale nemůžou být jistí ničím.
Takový stav tu po konci druhé světové války nikdy nebyl. Dokonce i Sověti s Američany uznávali mezinárodní dohody a diplomaticky ujednaná příměří například v Koreji nebo Vietnamu nebyla nikdy zpochybněna.
Pro Vladimira Putina ani Alexandra Lukašenka neznamenají smluvní dohody nic. První Ukrajinu vojensky napadl a druhý poskytl agresorovi území svého státu. Oba zcela otevřeně Minské dohody porušili.
Donald Trump ale svým jednáním porušuje dohodu podepsanou samotnými Spojenými státy, zpochybňuje ale i další závazky, například bezpečnostní garance v rámci NATO a nebo územní celistvost několika samostatných států - Dánska, Panamy a dokonce i Kanady.
Budapešťské memorandum - porušeno bylo za Obamy i Trumpa, nic se nestalo
Klíčová smlouva kvůli které se Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán vzdaly jaderných zbraní v reakci na rozpad Sovětského svazu byla podepsaná v roce 1994 zástupci Ruska, USA a Velké Británie.
Postsovětské státy měly na svém území množství jaderných zbraní a mezinárodní společenství usoudilo, že nebude vhodné ani moudré počet jaderných mocností takto zásadně rozšiřovat navíc o státy neschopné o ničivé zbraně odborně pečovat. Bělorusové, Kazaši i Ukrajinci získali výměnou za své jaderné arzenály bezpečnostní záruky své územní celistvosti právě od Ruska, USA a Velké Británie.
Vladimir Putin porušil svou dnes již přiznanou vojenskou přítomností na Krymu text smlouvy a odpovědí mezinárodního společenství nebylo nic. USA i Velká Británie Putina pokáraly, nicméně do neoprávněné anexe ukrajinského území nezasáhly. Prezidentem USA byl tehdy Barack Obama, který byl známý tím, že chtěl navázat s Ruskou federací přátelské vztahy - výsledek této snahy dnes známe. Ukrajina se vzdala více než 1000 jaderných hlavic, které držela v arzenálech na svém území.
Je příhodné zopakovat si výroky z roku 1994 po uzavření memoranda.
Britský premiér John Major poznamenal,
,,Vítáme rozhodnutí Ukrajiny vedoucí k vzdání se svého jaderného arzenálu. Spojené království je poctěno, že může poskytnout Ukrajině bezpečnostní záruky vedoucí k její dlouhodobé suverenitě a územní celistvosti“
Ruský prezident Boris Jelcin uvedl,
,,Rusko se zásadně zasadilo o snížení hrozby jaderné války svou účastí na této dohodě. Ukrajina přestane být zemí s jaderným arzenálem a tento krok zásadně přispěje k světovému míru“
Americký prezident Bill Clinton k dohodě sdělil,
,,Spojené Státy, Rusko a Velká Británie znovu potvrzují svou neochvějnou vůli bránit suverenitu a územní celistvost Ukrajiny“
Memorandum ale také upravovalo vztah nukleárních velmocí k Ukrajině, Bělorusku a Kazachstánu tím způsobem, že nebudou proti zmíněným zemím nukleární zbraně používat ani hrozit jejich použitím, zabrání jakýmkoli pokusům o narušení jejích územní celistvosti a nebudou ohrožovat jejich suverenitu pomocí nátlakových ekonomických opatření.
V roce 2014 se vše změnilo. Barack Obama a David Cameron zcela selhali tváří v tvář ruské agresi na Krymu a území Donbasu, kde se nechali zcela vykolejit Putinovým přístupem ,,my tam vlastně nejsme“. Za osudové pochybení dnes platí Ukrajinci stovkami tisíců mrtvých a zraněných.
Dnes Donald Trump závazek z Budapešti nerespektuje vůbec. Na mezinárodní scéně nevznesl prezident jedinou námitku proti zcela otevřenému porušení této mezinárodní dohody a viní oběť agrese - Ukrajinu - a její čelní představitele z odmítání nevýhodné dohody, kdy přímo vyzývá Ukrajinu k ústupkům a popření své územní celistvosti. Územní celistvost ale Ukrajině garantují samotné Spojené státy, na to Trump zcela zapomněl.
Budapešťské memorandum porušují dnes sami Američané
Představitelé USA se zavázali k tomu stejnému jako Rusové - nebudou svým jednáním zpochybňovat územní celistvost a suverenitu Ukrajiny a nebudou na stát vyvíjet neadekvátní ekonomický nátlak vedoucí ke změně ukrajinské politiky.
Jak si poté vykládat prohlášení čelních představitel Spojených států pod administrativou Donalda Trumpa a tlak na uzavření zjevně nevýhodné dohody o těžbě nerostných surovin? Zapomněly už Spojené státy a jejich administrativa na účel a význam mezinárodních dohod až do té míry, že je zcela nepokrytě popírají a porušují vlastním jednáním?
Výroky tomu rozhodně nasvědčují. Pojďme se podívat na některá slova amerických zákonodárců z uplynulých dní.
Senátor Lindsey Graham řekl o ukrajinském prezidentovi,
,,Je to totální katastrofa. Nikdy jsem nebyl více hrdý na prezidenta Trumpa. Nevím, jestli bych někdy mohl se Zelenským dělat byznys, měl by se rozhodně omluvit, začít s námi dělat byznys a nebo rezignovat“
Oběť agrese tedy musí rezignovat a omluvit se garantovi své územní celistvosti ve chvíli, kdy nevymění suverenitu a území svého státu za dohodu těžící z bohatství Ukrajiny. Lze toto popsat jinak než jako neúměrný ekonomický nátlak? Sám Donald Trump nazval Volodymyra Zelenského diktátorem bez voleb, čímž dále snížil jeho pozici u amerického lidu. Sám Trump přitom zpochybňoval výsledky voleb v USA a dodnes tvrdí, že volby roku 2020 vyhrál.
Z debaty úplně vypadává, že USA nejsou v pozici aby dělaly byznys. Jsou v pozici garanta mezinárodní smlouvy, která potvrzuje územní celistvost Ukrajiny a není tedy jejich rolí za ony garance cokoli žádat. Již se v roce 1994 k obraně Ukrajiny zavázaly, závazek musí dodržet.
Stejně jako se zavázaly k obraně Kazachstánu, Jižní Koreje, Taiwanu, Japonska nebo států NATO.
Jižní Korea a Taiwan - stanou se další Ukrajinou?
Jižní Korea nikdy neuzavřela se svým severním sousedem mír. Ani na ženevské konferenci roku 1953 nepodepsala příměří. Většina odstrašujících zbraní na jejím území je ve vlastnictví Spojených států, nikoli Jižní Koreje samotné - perfektní prostor k odkoupení několika korejských strategických podniků, nemyslíte?
V momentě neplatnosti a nevymahatelnosti mezinárodního práva se může Donald Trump ráno probudit a vystavit účet Jižní Koreji za 70 let obrany jejího území. Nikdy to nebylo domluveno, šlo o iniciativu samotných Spojených států, to ale Trumpovi zřejmě nevadí.
Stejné to je s Taiwanem. Jak se může ostrovní stát spolehnout na obranu proti Číně ve chvíli, kdy Trump neplní vlastní mezinárodní závazky z Ukrajiny? Kolik bude ochota amerického prezidenta stát? Nikdo neví. Dalo by se pokračovat evropskými členy NATO, zejména pobaltskými státy a Finskem, které rozhodně nesledují novou americkou administrativu s klidem na duši.
Ve světě Donalda Trumpa po 28. únoru už neplatí nic, diktátoři tleskají. Osud Ukrajiny tak mohou velmi brzy následovat také další zranitelné státy, které si po dnešku nemohou být jisté ničím, už vůbec ne bezpečnostními garancemi od USA.
Je NATO obchodním paktem? Evropa rozhodne
Být v kůži Korejců nebo Taiwanců, rozhodně bych nebyl v klidu. Donald Trump hodně mluví a nedělá nic. Stejně jako Velká Británie - další signatář z Budapešti - dluží Trump Ukrajině své jednotky a vymáhání mezinárodního kontraktu. Britové alespoň nevydírají, také ale měli zasáhnout již v roce 2014 a agresora zastavit. Výsledky této laxnosti vidíme dnes.
Chybně je opomíjeno, že především Britové a USA dluží Ukrajině vojenský zásah již tři roky, ne-li 11 let po mezinárodně neuznané anexi Krymu. Logikou Donalda Trumpa by pak bylo možné proměnit obranný pakt v nerovné vykořisťování, kdy kdokoli bude oběť v ohrožení a bude chtít vymáhat smluvně zajištěné bezpečnostní garance. V reakci obdrží od Američanů smlouvu o postoupení veškerého majetku a ti pak ,,možná“ něco udělají. USA v přímém přenosu ztrácí pozici světové velmoci. Stát, který na sebe vezme závazky v mezinárodních kontraktech a poté jejich porušení ignoruje, vydírá oběť a ponižuje jí, nemůže být nadále velmocí. Pokud se změní politická reprezentace v Izraeli nebo Jižní Koreji, bude Donald Trump stejně ochotný bránit jejich suverenitu? Nikdo neví - a to je problém.
Dne 28. února tak většina států světa přišla o své bezpečí a nyní přemýšlí - podobně jako množství Čechů - o podobě nového uspořádání geopolitické jistoty pod nečitelným americkým prezidentem. Garance neplatí, obranný pakt se kdykoli může proměnit ve vydírání a dokonce často ani nevíme, zda samotné Spojené státy nevyužijí vojenskou sílu proti svým spojencům, jak naznačil Donald Trump v případě Grónska.
Rusové a Číňané se smějí - tohle přesně chtěli. Chaos, nejistotu a obavy, zatímco budují své armády a připravují se na řešení dekády připravovaných invazí. Naděje spočívá - alespoň v evropském prostoru - v probuzení dávné evropské síly, sjednocení spojenců pod vedením silných států EU, například Řecka, Polska, Itálie nebo Francie. Ty stále disponují poměrně moderními armádami a jsou schopné společně čelit minimálně ruské agresi.
Divokou kartu mají Turci, kteří po rozpadu svého impéria po první světové válce znovu přichází jako zásadní hráč na scénu evropského a blízkovýchodního dění. Přimknout se mohou ke komukoli, bylo by ale dobré mít je na své straně. Jejich závazek v NATO a prospekt ekonomické spolupráce s bohatou Evropou jistě hraje v náš prospěch.
Turecko je v prostoru EU zásadní silou. Disponuje třikrát větší armádou než Britové, letectvem, námořnictvem a bojem prověřenými jednotkami.
Nezbývá než věřit, že Britové, Francouzi, Poláci a další naleznou opět svou hrdost, převezmou nad evropským prostorem kontrolu a bez účasti Spojených států budou schopní postavit se ruskému agresorovi jediným efektivním způsobem, kterému rozumí - silou.
Síla je totiž dnes v době agresivních sociopatických vůdců jediným efektivním odstrašením a pouze vojensky silná a sjednocená Evropa donutí Putina jednat o míru. Modernizace armád, navýšení zbrojních výdajů a navýšení vojenské podpory Ukrajině tak přímo slouží míru, nikoli naopak, jak je často líbivě prezentováno mnoha politiky.
