Článek
Téměř každý Čech zná Žižkovskou věž, nejvyšší budovu v Praze. Stavba dokonce v roce 2009 získala nelichotivý titul druhé nejošklivější stavby světa. Mně samotnému se ale líbí a znalý její historie, jsem rád, že architekt Aulický prosadil právě nyní známou konstrukci věže namísto ocelového stožáru nebo tradiční kopule s jablkem - ty se stavěly zejména v Německu. Kontroverzní není stavba pouze svým vzhledem, ale také místem, které dříve bývalo největším židovským hřbitovem ve střední Evropě.
Přístup stavebníků vůči židovským náhrobků i pozůstatkům samotným je bohužel důkazem porušení všech lidských, etických i morálních hodnot.
I takto mohla vypadat Žižkovská věž, jedná se o německou realizaci. Kopule s jablkem byla také jednou z variant architekta Aulického pro vysílač na Žižkově .
Paradoxem je, že Žižkov vůbec nebyl pro stavbu věže vhodným místem. Antény radiokomunikací byly předtím umístěny na Petříně a tam byl také nový vysílač zamýšlen. Jenže zasáhli pražští památkáři a původní plán 160 metrů vysoké věže na Petříně vystřídal vyšší návrh, 210 metrová věž umístěná právě na Žižkově. Místo uprostřed Mahlerových sadů není vyšší než okolí, je obklopeno množstvím domů a na místě, což je pro další text zásadní, byl největší židovský hřbitov ve střední Evropě. Pod zamýšlenou Žižkovskou věží a v nejbližším okolí stavby bylo pohřbeno 37 800 židů, spousta z nich po boku svých rodin a s náhrobky starými několik století.
Náhrobky nebyly vidět, ale stavebníci o nich věděli
Kdykoli je něco téměř neviditelné, je obtížné rozproudit protest veřejnosti a zasáhnout, zvlášť je-li ve věci eminentní zájem státu. Na místě dnešního vysílače totiž nebyl hřbitov tak, jak jej známe běžně, nýbrž náhrobky skryté pod zemí a lidé často ani nevěděli, že mají pod nohama tisíce mrtvých na místě jejich posledního odpočinku.
Mezi lety 1958 a 1960 totiž - s povolením židovské obce - proběhla citlivá rekonstrukce rozsáhlého hřbitova s plochou 28 000 m2 a náhrobky byly ponechány na místě, položeny v souladu s židovskými tradicemi a překryty množstvím navezené zeminy. Tak mohli komunisté vybudovat park a otevřít jej veřejnosti. Z původního hřbitova zůstalo jen 20 % plochy v zadní části Mahlerových sadů, kde dodnes stojí ty nejcennější a nejstarší náhrobky.
Židovské náhrobky jsou nejen kulturní památkou, ale také jsou vyrobeny často z drahých kamenů a pro židy symbolizují nedotknutelné místo posledního odpočinku a to většinou pro celé rodiny.
Jakmile komunisté mezi lety 1974 a 1985 započali s plánováním a umístěním stavby vysílače právě na území Mahlerových sadů, byla opět židovská obec oslovena a její zástupci měli na stavbu dohlížet. Nebylo by ale spravedlivé vinit architekta Václava Aulického nebo dokonce samotný komunistický režim za tristní zacházení s hroby a pozůstatky včetně následného rozkradení náhrobních kamenů a destrukce samotných těl bagry i stavbou. Jak dnes víme, selhal samotný stavebník a jeho dodavatelé, kteří zřejmě s cílem splnit plán a mít postaveno co nejdříve úplně ignorovali přítomnost hřbitova několik metrů pod povrchem a namísto šetrného zacházení nasadili těžké stavební stroje. Roli ve věci mohly hrát i peníze, náhrobní kameny byly z cenných kamenů a pouhý materiál měl velkou cenu.
O přítomnosti okem neviditelných hrobů a těl pod zemí ale stavaři prokazatelně věděli. V rámci plánování byla nastavena pravidla a ustanoven dohled židovské obce - všechny ochranné mechanismy ale v tomto případě zcela selhaly.
Smutný osud židovských hrobů slovy pamětníka
Zaměstnanec Židovského muzea v Praze, Arno Pařík, pamatuje na samotnou stavbu vysílače i okolnosti, které provázely destrukci hřbitova. Popsal stavbu ve svém textu pro Český rozhlas takto, cituji:
Na strmých bocích výkopu byly jasně patrné jednotlivé vrstvy – nejprve silná vrstva navezené zeminy, potom tmavší vrstva původního povrchu hřbitova s ležícími stélami náhrobků, které vypadávaly z lopat bagrů a kupily se na dně jámy do dramatických kompozic. Občas bylo možno mezi nimi zahlédnout i kutálející se lebku.
K samotnému sběru náhrobků a jejich osudu v textu uvedl, cituji:
Když byla hromada náhrobků na dně jámy dost veliká, posunul se bagr na okraj, napřáhl do výše ocelovou lžící a nechal ji dopadat na hromadu dlouhých žulových stél jako kladivo, dokud je nerozbil na několik kusů, které šly lépe naložit na čekající náklaďák. Vůz za chvíli odjížděl s vysokou hromadou hlíny, z níž na všechny strany trčely nakloněné náhrobky, připomínající obrovského ježka.
Hloubení základů pokračovalo až do března 1986 bez jakéhokoli pokusu o výběr či dokumentaci náhrobků, na kterém se dohodla pražská židovská obec s Pražským střediskem památkové péče. Jak prozradil jeden z řidičů, náhrobky se odvážely na skládku do Malešic, ale nejspíše jezdily i jinam, jedno auto za druhým, každý pracovní den po dva tři měsíce.
Arno Pařík ve svém textu popisuje svědectví o stavbě a neomaleném jednání stavebníků nedbajících všech tradic, lidskosti i nařízení. Osud náhrobků pod Žižkovským vysílačem ale zdaleka neskončil samotnou stavbou. Ačkoli to nikdo nečekal, náhrobní kameny se objevily na jiném místě v Praze o desítky let později - v podobě dlažebních kostek v ulici Na Příkopě a na Václavském náměstí.
Desítky milionů lidí nevědomě šlapaly po židovských náhrobcích - staly se z nich dlažební kostky pro Gorbačova
Osud samotných náhrobků je smutný, děsivý, ale i zajímavý. Jak výše uvádí svědek samotné stavby vysílače, kameny byly rozdrceny stavebními stroji a odvezeny neznámo kam. Nález památkářů v Praze z roku 2019 tak nabízí vysvětlení, co se mohlo s náhrobními kameny stát - dost možná posloužily jako výkladní skříň komunismu pro vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova během jeho státní návštěvy.
Ten navštívil v roce 1987 Prahu a komunisté si dali záležet, aby před jeho příjezdem vše náležitě připravili a místa, kudy se bude vůdce Východního bloku procházet, zrekonstruovali. Tak došlo i k novému dláždění ulice Na Příkopě v Praze, která spojuje Václavské Náměstí s Národní třídou a Náměstím republiky.
Při rekonstrukci Václavského náměstí byly v roce 2019 odhaleny dlažební kostky vyrobené právě z kamenů židovských náhrobků a podle odhadů jich může být až 10 000. Odkud kameny pochází není známo, nicméně stavba Žižkovské věže roku 1985 a rekonstrukce dlažby před rokem 1987 nabízí pozoruhodný souběh událostí. Židovská obec původ kvůli nedostatku důkazů a dokumentace původních náhrobků nepotvrdila, architekt Petr Kučera se ale i na základě svědectví pamětníků rekonstrukce domnívá, že jde právě o pozůstatky žižkovských hrobů.
Starý židovský hřbitov na Josefově, jeden z těch, který přetrval dodnes a na místě jsou pochovány stovky významných židů včetně údajného konstruktéra legendárního Golema, Rabiho Löwa
Architekt Kučera pro server Echo24 v roce 2019 uvedl,
„Tuhle informaci jsem získal od jednoho z autorů a projektantů pěší zóny na Příkopech, který byl sám přítomen, když se dláždilo. Dokonce má ‚na památku‘ jednu kostku doma. Existují i další verze o původu těchto kostek. Osobně jsem názoru, že ty kostky jsou skutečně z židovského hřbitova na Žižkově, odpovídá tomu shodné časování zahájení stavby žižkovského vysílače a dláždění na Příkopech. Co se týče zmíněných Údlic na Chomutovsku, tak z hlediska selského rozumu mi to nedává moc smysl. Proč by ty náhrobky vozily z takové dálky, když jich měli hned celou řadu nedaleko,“
Novinář Jaroslav Kmenta byl dokonce schopen identifikovat i možnou stopu známého mafiána Františka Mrázka, ten obchod se švédskou žulou před pádem komunismu zajišťoval. Z archivů bezpečnostních složek Kmenta zjistil, že Mrázek měl disponovat větším počtem náhrobních kamenů vyňatých z památkové ochrany, které za pomoci úplatků a protislužeb odvezl, rozbil na dlažební kostky a prodal materiál zpět právě pro rekonstrukce dlažeb v Praze.
Díky neomaleným stavebníkům, korupci, mafii a vůli zavděčit se sovětskému vůdci tak náhrobní kameny zřejmě skončily právě pod turisticky vytíženými ulicemi v centru Prahy, kde až do roku 2019 nikým neobjeveny čekaly na svůj další osud.
Praha vrací po téměř 40 letech kameny zpět Židovské obci
Zřejmě již v blízké době skončí vybrané dlažební kostky identifikované jako původní náhrobky zpět v majetku Židovské obce. Praha uzavřela s Židovskou obcí memorandum o jejich návratu a další identifikaci samotnými židy.
Destrukce židovských památek a útlak samotných židů neustal po konci druhé světové války. I komunisté se zasadili, aby židé ztratili svůj vliv, majetky a dokonce i jejich pietní místa byla na několika místech prokazatelně zničena. Gesto města Prahy v reakci na nalezené náhrobní kameny je tak slabou útěchou, ale i tak jde o důležitý a důstojný krok.
Židé v Československu tvořili před válkou kolem 3 % populace, po válce už šlo o pouhá 0,3 %, respektive pod 50 000 příslušníků židovského vyznání. Dnes je situace ještě horší, k židovství se hlásí pouhých 5 až 8 tisíc obyvatel. Nelze ale hledět pouze na příslušníky židovského vyznání, nepraktikující Židé jako jsem já a má rodina také vnímáme historické dědictví našich předků a jsme rádi, že alespoň po letech naleznou památné náhrobky židovstva v Praze opět klid.
Nejen v Praze lze dnes navštívit množství památek i hřbitovů. Za zmínku stojí Nový Olšanský hřbitov, kde leží například Ota Pavel, Franz Kavka a další slovutní Židé, kteří společně s Čechy tvořili stát i dějiny. Při cestě na tento velký, krásný a majestátný hřbitov se lze stavit právě v Mahlerových sadech a podívat se, jak se z kdysi největšího místa židovského posledního odpočinku ve střední Evropě stal malinký - leč stále krásný - hřbitůvek právě přičiněním komunistů.
