Zločiny Slovenského státu - ochotně přebíral „výdobytky“ Hitlerova Německa

Píše se rok 1936 a Hlinkova slovenská národní lidová strana po drtivém vítězství ve slovenských zemských volbách přejímá nacistické heslo „Jeden národ, jedna strana, jeden vůdce“ - strana přímo spolupracuje s Hitlerem a získává od něj 5 milionů československých korun na podporu své činnosti. Na Slovensku má nejsilnější preference a dominantní pozici již od roku 1935.

Hlavní ideolog, velitel stranické polovojenské organizace Hlinkovy gardy a budoucí ministr propagandy Slovenského státu Karol Murgaš v době před Mnichovskou dohodou vydává následující prohlášení:

„My, Hlinkovy gardy, nepoznáme nijaký židovský majetok a peniaze, my poznáme len slovenský národný mejetok, len slovenský národný kapitál. A z tohto kapitálu úroky patria slovenskému pracujúcemu ľudu. My sme pevne presvedčení, že naša slovenská vláda otázku židovskú na Slovensku rozrieši a my gardisti sa budeme hlásiť na vykonanie tohto zákona.“ časopis Slovák, 7. 2. 1938, s. 4.

Karol Murgaš je jedním z odpovědných za deportaci, smrt a zbavení majetku přes 88 000 slovenských Židů, z nichž jich přežilo pouhých 7 000. Roku 1972 Murgaš umírá ve věku 72 let v USA, kam po válce emigroval se svou rodinou.

Narozdíl od protektorátu Čechy a Morava, byl Slovenský stát samostatným státním celkem ovládaným slovenskou vládou. V České republice disponoval mocí říšský protektor a německé úřady, pomáhala jim v tom loutková česká vláda, kdežto na Slovensku si až do doby Slovenského národního povstání vystačili samotní Slováci.

V prvních letech války dosáhlo Slovensko několika prvenství, ve kterých jej nepřekonal žádný jiný evropský stát. Zaujali nejtvrdší přístup proti Židům, napadli společně s Hitlerem Polsko a vyslali svou pravidelnou armádu proti Rusům na východní frontě. Ani po válce neustali v antisemitských náladách a slovenští zákonodárci po svržení nacistického režimu zablokovali navrácení ukradených majetků slovenským Židům.

Pozn. autora - Jednou ze zasažených byla má prababička a její devítičlenná rodina, ze které přežila hrůzy slovenského i německého nacismu pouze ona. I kvůli ní píši tento článek, aby se na oběti zrůdného zacházení Slováků, Němců a Poláků během války nezapomnělo. Majetek její rodiny nebyl nikdy navrácen a po pádu komunismu jej zrestituovali potomci bývalého člena Hlinkových gard, který jej ukradl ve spolupráci se Slovenským státem.

Když se do své vlasti po válce vrátila, bylo jí vyhrožováno zabitím, pokud se navrácení majetku bude v budoucnu domáhat.

Slovenský stát přijal od počátku roku 1939, kdy vyhlásil samostatnost, množství zákonů diskriminující pozici Židů ve společnosti a vyvlastňující jejich majetek. Přes 100 000 hektarů půdy bylo zabaveno, později přišli Židé o veškerý další majetek, který byl převeden na Slovenský stát. Roku 1941 byl přijat „Židovský kodex“, soubor 280 nařízení, která byla svou razancí tvrdší než Norimberské zákony v nacistickém Německu.

Ještě před konferencí ve Wansee zřídili Slováci již v roce 1939 „radu pro židovskou otázku“, která navrhovala způsoby a zákonná omezení, jak vyvlastnit Židům majetek a utrpět při tom co nejmenší ekonomické škody. Nejaktivnějším členem rady, který podal přes 8 legislativních návrhů byl F. Durčanský - ministr zahraničí Slovenského státu.

Ferdinand Durčanský zemřel v Mnichově ve věku 68 let, předtím pobýval v Argentině. Nikdy nebyl Němci uvězněn za své zločiny, ačkoli byl v roce 1947 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Němci jej nikdy nezadrželi a trest nevykonali.

V září roku 1939 Hitler napadá společně se Stalinovými vojsky Polsko ze tří stran. Málo je připomínáno, že z jihu je útok veden přes slovenské hranice a pravidelná slovenská armáda včetně letectva se jej účastní, a to dobrovolně - k účelu zformovala několik brigád pod vedením Slováků Antona Pulanicha a Gustava Malára.

Gustav Malár získal za úspěchy při invazi do Polska německé vyznamenání Železný kříž 2. třídy, Pulanich poté získal nejvyšší možnou poctu nacistického režimu - Želenzný Kříž 1. třídy.

Odměnou Slovákům bylo území Oravy a Spiše, které připojili ke svému státu.

Jakmile se situace pro nacisty přestala vyvíjet dobře, generálové Malár i Pulanich názorově otočili - první vedl Slovenské národní povstání a druhý odešel do důchodu, kdy následně popřel účast na válečných zločinech a nikdy nebyl odsouzen.

Malárovo vedení národního povstání však skončilo fiaskem, kdy na jeho rozkaz nově zformovaná Východoslovenská armáda, která měla být klíčovou silou, nikdy nepřijela. Po předčasném vypuknutí národního povstání Malár vyzval své vojáky, aby vyčkali a nezasahovali. Vyčkávali tak dlouho, až byl Malár zatčen a následně zemřel roku 1945 v koncentračním táboře.

Další neslavné prvenství patří Slovákům za platby německému režimu, aby zajistil úspěšnou likvidaci slovenských Židů. Slovenský stát za každého deportovaného Žida doplácel 500 říšských marek nacistickému režimu výměnou za to, že se Židé již nikdy nevrátí a Slováci si uchovají ukradené majetky.

Podobnou platbu žádný ze států v Evropě neplatil.

Z odhadovaných 88 000 slovenských židů jich období Slovenského státu přežilo pouhých 7 000 a to zejména ti, kteří se zvládli po celou dobu války ukrýt. Na rozdíl od situace v protektorátu Čechy a Morava, byli slovenští Židé deportováni přímo do likvidačních táborů, kde byla jejich šance na přežití téměř nulová.

Několik procent z 88 000 slovenských Židů se vrátilo po válce do své země s nadějí na obnovení svého života v zemi a znovuzískání svého majetku. Slováci však ani po válce nebyli ochotní Židům ukradené majetky vrátit - na rozdíl od českého parlamentu, ten slovenský neschválil ilegalitu válečných převodů a zablokoval tak několika tisícům přeživších přístup k majetkům svých předků.

V období od roku 1945 až 1948 došlo k několika veřejným pogromům na východě Slovenska, distribuci nenávistných letáků s hesly „Pověste všechny Židy!“, „Pryč s Židy, teď nebo nikdy!“ a bývalí příslušníci Hlinkovy strany, ale i protinacistických partyzánů okrádali, napadali a bili přeživší holocaustu na ulicích i náměstí Bratislavy.

V reakci na toto jednání odešla majorita Židovského obyvatelstva ze Slovenska do nově formovaného státu Izrael, kde žijí dodnes.

Poučení pro další generace - radikalizace vede k dehumanizaci, vždy si zachovejme lidskost

Postup Slovenského státu během druhé světové války je ukazuje, jak rychle lze dehumanizovat část společnosti a odůvodnit nelidské a zločinné zacházení s jakoukoli skupinou, která je označena jako nežádoucí.

Dnes to mohou být znovu Židé, Ukrajinci, Rusové či kdokoli jiný. Jakákoli radikalizace proti skupině obyvatelstva vede k dehumanizaci této skupiny, čímž se stává v očích veřejnosti méněcennou a za přispění propagandy a veřejného mínění stačí málo k překročení tenké hranice vedoucí k násilí a zločinům.

V současnosti se některé politické strany snaží taktéž dehumanizovat Romy, Rusy, Ukrajince, Afričany či blízkovýchodní národy. Proto musí být tyto názory jasně odmítnuty a ony skupiny vnímány především jako lidé stejní, jako jsme my - ačkoli se mohou lišit vzhledem, kulturou i vyznáním.

Pokud se radikální a nenávistná rétorika uchytí, mohou se níže prezentované dehumanizační propagandistické letáky objevit znovu i v dnešní době.