Článek
Valná většina světového společenství včera opět projevila své nepochopení komplikované problematiky izraelsko-palestinských vztahů a státy hlasovaly v poměru 142 ku 10 pro vznik Palestiny, která se má rozkládat na teritoriích Západního břehu, východního Jeruzaléma a pásma Gazy. Proti hlasovaly Spojené státy a Izrael, čímž tato deklarace vstoupí do historie po boku tisíců dalších, které nejsou vynutitelné a nemají kromě váhy politického prohlášení žádný další efekt.
Bohužel, opět nad rozumem, vzděláním a pochopením situace izraelsko-palestinských vztahů zvítězily veřejné dojmy, zkratkovitá řešení a palcové titulky v novinách. Palestincům tento krok států na plénu Organizace spojených národů nepomůže, ba jim možná dokonce i uškodí a velmi pravděpodobně urychlí některé dosud nemyslitelné nápady izraelských nacionalistů, kteří touží zmařit vznik státu Palestina jednou provždy.
Minulý článek na téma radikalizace Palestinců, historie oblasti a kořenů ideologie hnutí Hamás vzbudil obrovské ohlasy, za což děkuji. Dnes napíšu článek jiný a vůči současné vládě Izraele daleko ostřejší text, ve kterém ale zprvu musím okomentovat utopické představy členů Organizace spojených národů a jejich nepochopení problematiky Palestiny a Izraele.
Když to nejde čtyřikrát, zkusíme to popáté
Lídři oněch 142 států, které hlasovaly pro deklaraci o dvoustátním řešení, zřejmě zapomněly na již existující a právně závaznou rezoluci Organizace spojených národů 181, jejíž účinností bylo teritorium Izraele a Palestiny rozděleno do dvou oddělených států, zatímco Jeruzalém a Betlém měly být spravovány pod mezinárodním dohledem.
Zapomíná se, že to byl již druhý pokus o rozdělení obou národů a zřízení tehdy židovské autonomie. Na první pokus o dvoustátní řešení, tedy návrh Peelovy komise v roce 1937, se často zapomíná. V kontextu dnešního vývoje v oblasti je třeba tento plán připomenout.
První selhání dvoustátního řešení, 1937:
První odmítnutí dvoustátního řešení Izraele a Palestiny mohlo být realizováno již roky před druhou světovou válkou a Židé na odmítnutí návrhu Peelovy komise v roce 1937 nikdy nezapomenou. Pokud by Izrael vznikl již v roce 1937, miliony životů mohly být ušetřeny hrůz holocaustu díky včasné emigraci. I kvůli situaci v Evropě a vzestupu nacistického německa navrhli Britové pod vedením Peelovy komise rozdělení Britského mandátu Palestina následovně. Palestinci měli získat 83 % území a Židé 17 % území toho, co dnes nazýváme státem Izrael a Palestinskou autonomní oblastí. Opakuji, Židé měli získat 17 % území a Palestinci 83 %. Co se stalo? Arabská vrchní rada - předchůdce Ligy arabských států - návrh odmítla a začalo arabské povstání let 1936 až 1937.
V reakci na nepokoje Britové návrh stáhli a rozdělení ve prospěch Palestinců nebylo nikdy realizováno. Židé tehdy souhlasili, Arabové odmítli.
Druhé selhání dvoustátního řešení, 1947:
David Ben Gurion, vůdce Židů, rezoluci OSN č. 181 přijal a vyhlásil nezávislý stát Izrael. Ještě ten samý den napadla koalice Transjordánska, Egypta a dalších arabských států židovské osadníky a bojů se účastnily i palestinské milice vyzbrojené arabskou ligou. Židovské osadníky, kterým Organizace spojených národů právně garantovala existenci vlastního státu, Arabové napadli. Tehdy se 500 tisíc osadníků ubránilo pětinásobné přesile a postupně nepřátelská vojska vytlačili z dalších teritorií až do ukočení konfliktu roku 1949. Pásmo Gazy od roku 1948 kontroloval 19 let Egypt a Západní břeh kontrolovalo následujících 19 let Jordánsko, které území také anektovalo.
Po prohrané válce se Arabové stáhli a v reakci na založení židovského státu došlo k odsunu Palestinců z izraelských teritorií a ze zhruba 800 tisíc obyvatel zůstalo pouhých 150 tisíc. Stejný odsun ale provedli i arabské státy a Židé žijící v Iráku, Transjordánsku a Egyptě byli nuceni odejít také. Palestinců z teritorií dnes patřících Izraeli odešlo 700 tisíc a nazývají toto období Nakba, tedy katastrofa. Židé ztratili domovy také a na osudy desítek tisíc rodin, z nichž mnoho násilně zemřelo, mnozí zapomínají.
Byla to síla, nikoli diplomacie, co drželo stát Izrael při životě a okolní arabské státy na Izrael zaútočily v koalici násobně silnějších armád v letech 1953, 1967 a 1973. Zatímco Libanon a Sýrie dosud existenci Izraele - dle právně závazné rezoluce OSN - nikdy neuznaly, Egypt tak učinil až v roce 1979 a Jordánsko v roce 1994.
Židé v roce 1947 s rozdělením na dva státy souhlasili, Arabové ale odmítli.
Třetí selhání dvoustátního řešení, 1967:
Další, ale z mého pohledu nejdůležitější odmítnutí dvoustátního řešení příšlo po šestidenní válce roku 1967. Izrael drtivě porazil koalici arabských států a zabral území Sýrie, Egypta i Jordánska a to včetně pásma Gazy a Západního břehu. V reakci na vyhranou válku si ale Izraelci území nechat nechtěli. V rámci takzvané Chartúmské rezoluce navrhovali řešení „území za mír“ a byli ochotní se vzdát nejen Sinaje a dalšího dobytého území krome Golanských výšin, ale také Západního břehu a Gazy.
Izraelci si byli velice dobře vědomi, že Gaze a Západnímu břehu nemohou vládnout a pokud k tomu dojde, budou nenávratně čelit vzpourám, militantnímu odporu a atentátům. Rezoluce 242 navržená Organizaci spojených národů byla ale odmítnuta státy Arabské ligy opět již potřetí. Arabové odmítli uzavření míru, odmítli izraelský plán na dvoustátní řešení a odmítli uznat samotnou existenci státu Izrael.
Židé opět v roce 1967 s rozdělením na dva státy souhlasili, Arabové ale odmítli.
Čtvrté selhání dvoustátního řešení, 2000-2001:
Poslední krach jednání o vzniku státu Palestina přišel opět ze strany Izraele v době takzvané druhé intifády, tedy během lidového povstání Palestinců v letech 2000 až 2005. V ulicích izraelských měst vybuchovaly bomby a teroristé zabíjeli klidně i stovky lidí najednou v parcích, diskotékách, autobusech a modlitebnách. I tehdy usedl za podpory prezidenta Billa Clintona v roce 2000 izraelský premiér Ehud Barak k jednacímu stolu s Jásirem Arafatem, lídrem Organizace pro osvobození Palestiny a její politické odnože Fatah.
V době, kdy izraelští civilisté umírali a čelili teroristickým útokům, se Ehud Barak, Bill Clinton a Jásir Arafat sešli, aby uzavřeli mír a počtvrté nabídli Palestincům dvoustátní řešení. Jásir Arafat již na přelomu milénia zastával umírněnou linii, ale jeho moc slábla a vznikající Hamás po boku sílícího Islámského džihádu tlačil na odmítnutí příměří a pokračování bojů. Arafatovi lídři Izraele a USA nabídli vznik státu Palestina na území 95 % Západního břehu, společný dohled nad oblastí východního Jeruzáléma a plnou kontrolu nad pásmem Gazy. Součástí dohody byly také finanční transfery do oblastí za účelem rekonstrukce, vybudování infrastruktury a školského systému. Palestinci ale odmítli Izrael uznat a žádali návrat k hranicím z roku 1967, plné navrácení populace - zhruba 3,5 milionu - na území bez výhrad a neomezený přístup ke všem posvátným lokalitám na území židovského Izraele, což bylo vnímáno jako bezpečnostní hrozba i vzhledem k probíhajícím teroristickým útokům.
Bill Clinton později ukončil svůj druhý mandát, vypuklo 11. září a díky maximalistickým požadavkům Palestinců nedošlo opět k využití nabídky a stát Palestina nevznikl. Druhá intifáda probíhala až do roku 2005 a vyžádala si životy více než 2 000 izraelských civilistů v období pěti let a nespočet dalších na palestinské straně.
Čtenáři si mohou povšimnout zejména opakování cyklu jednání o dvoustátním řešení po zhruba každých dvaceti letech a v reakci na každou novou válku na území toho, co již čtyřikrát mělo být státem Palestina, kdyby takové řešení Arabové neodmítli. V roce 2025, kdy probíhá další a zatím nejkrvavější válka v pásmu Gazy, přichází Organizace spojených národů se stejným řešením, které již čtyřikrát v novodobé historii zkrachovalo. Jednání zkrachují znovu, ale tentokrát nebudou na vině pouze Palestinci. Pátý pokus předem odsouzený k záhubě je dílem tří zcela pomýlených stran - vyspělých ekonomik západu, hnutí Hamás a izraelských nacionalistů ve vládě Benjamina Netanjahua.
Nepochopení stran dnešního konfliktu totiž pozorovatele, diplomaty a státníky západu vede k domnění, že existuje palestinská samospráva, která může Gazu kontrolovat a území spravovat. To je první chyba. Druhou chybou je spojení oblastí Gazy a Západního břehu - jde o dvě zcela odlišná teritoria s odlišnými zájmy a odlišnou budoucností. Zatímco v Gaze za léta apatie západu a arabských států narostla moc Hamásu natolik, že jde bez nadsázky o teroristický „stát“, Západní břeh trpí kvůli událostem 7. října 2023, které zosnovalo hnutí Hamás zcela neoprávněně a chování izraelských nacionalistů na tomto území je odsouzeníhodné.
Hrobaři současného Izraele - Trump, Netanjahu, Smotrič a další
Je třeba oddělit dvě probíhající války, kterých se Izrael účastní. Konflikt v Libanonu a severní Sýrii je konfliktem s hnutím Hizballáh. Toto islamistické militantní hnutí bojuje proti Izraeli dlouhodobě a podporuje džihádity na Západním břehu i v Gaze. Zdrojem moci hnutí je financování z Íránu a válka proti Hizballáhu je přímo spojená s útoky na pozice Húthíů v Jemenu a údery na samotný Írán.
Druhou válkou je ta v Gaze. Od roku 2007 posílilo vládnoucí hnutí Hamás natolik, že disponuje desetitisíci ozbrojenci a závislost obyvatel v Gaze na správě islamistů zajistilo, že do Hamásem zřizovaných pozic v oblasti s 45 % nezaměstnaností (rok 2022) nastoupili pouze Hamásu loajální občané. Pásmo Gazy lze označit jako teroristický stát, jehož bezprostřední blízkost k Izraeli ohrožuje bezpečnost země. Jedním nepřítelem je hnutí Hamás kontrolující Gazu, které zároveň zapustilo kořeny i na Západním břehu, ale v omezené míře. Druhým nepřítelem je Írán, jehož prostředníci z Hizballáhu a Húthíové v Jemenu na stát také útočí, ale narušují hlavně lodní dopravu a ohrožují ekonomiku i bezpečnost země. Válku s Hamásem lze ukončit, válku s Íránem a jeho prostředníky ukončit v dohledné době nelze a ambice teokratické diktatury v oblasti jaderného programu jsou pro Izrael kritickou bezpečnostní hrozbou. Tyto dvě války ale není možné propojit a odůvodňovat jednou válkou eskalaci té druhé.
K otázce Gazy a související války je třeba nejprve upřesnit několik nepochopených nebo dezinterpretovaných informací. Za útoky 7. října nese kromě hnutí Hamás odpovědnost i Benjamin Netanjahu, jehož politické nominace v armádních složkách zřejmě způsobily ignorování varovných znamení a země tak v důsledku zažila nejhorší teroristický útok v historii. Netanjahu si je své viny dobře vědom a tak zvolil v otázce Gazy nepřiměřenou eskalaci napětí a posiluje v Izraeli nacionalistickou scénu, která jej může udržet u moci. Vláda současného izraelského premiéra stojí na podpoře ultrakonzervativních a nacionalistických stran, mezi než patří Strana náboženského sionismu Beca'ela Smotriče, Šas Arieha Deriho a Ocma Jehudit Itamara Ben Gvira. Tyto tři strany dohromady ovládají v Knesetu 31 křesel a Netanjahův Likud drží 32 křesel.
Moc izraelského premiéra stojí na podpoře politiků, kteří podobně jako mnozí v České republice Araby vnímají jako škůdce, nebezpečí a bezpečnostní hrozbu pro izraelský národ. S těmito stranami spojil Netanjahu i svou svobodu, protože bude-li vyšetřován pro četné korupční kauzy, domnělé válečné zločiny a zneužití moci, může být velmi pravděpodobně odsouzen k pobytu ve vězení. Roku 2024 dostal v Izraeli nepopulární premiér nečekanou vzpruhu - k moci se v USA vrátil Donald Trump, který Netanjahua a jeho snahy podporuje bez nejmenší výhrady, což k řešení situací Západního břehu a Gazy nepřispívá. Namísto diplomacie přichází z nacionalistického spektra eskalace v oblasti, která s Gazou souvisí pouze minimálně, tedy na území Západního břehu.
Netanjahu a jeho podporovatelé dnes vedou oprávněné války, ale také zcela otevřeně eskalují konflikt zásahy do teritoria palestinské samosprávy, kde rozšiřují osady a tím zabírají území i infrastrukturu místním občanům, kteří se ale na událostech 7. října podíleli pouze minimálně a palestinská samospráva nejen že útoky odsoudila, ale v reakci také zatkla množství teroristů na území Západního břehu a s izraelskou administrativou plně spolupracuje.
Kroky vlády izraelského premiéra na území Západního břehu jsou nejen kontroverzní, ale podle úmluv z Osla roku 1993 také s největší pravděpodobností protiprávní. Rozšiřováním osad a perzekucí Palestinců, kteří nemají s útoky 7. října nic společného, proti sobě Netanjahu poštvává i dosud loajální správu Palestinské autonomní oblasti, jejíž správa Západního břehu vedla k čtyřnásobnému nárůstu tamního bohatství v letech 2007 až 2022. Pásmo Gazy není spravováno arabskou samosprávou, ale od roku 2007 podléhalo přímo a pouze hnutí Hamás, které skrze násilný konflikt s umírněným Fatahem roku 2007 uchopilo nad oblastí neomezenou kontrolu. Od té doby životní úroveň místních dokonce poklesla a to o 27 % mezi lety 2007 a 2022, což dokládá i pravé úmysly Hamásu. Militantní hnutí si nepřeje mír a blahobyt, ale nekonečnou válku sponzorovanou Íránem, Katarem i Ruskou federací, díky které si vůdci užívají pocit moci a desítky milionů dolarů z rozkradené pomoci a sponzorských darů.
Díky vládě Benjamina Netanjahua tak dochází k neadekvátní eskalaci na území palestinské samosprávy, zatímco ukončení konfliktu v Gaze věnuje premiér Izraele i kvůli nacionalistům ve vládě jen minimální diplomatické úsilí. Západní břeh si zatím protiprávně rozebírají Netanjahuem podporovaní osadníci a tím premiér přímo eskaluje napětí i v oblasti, která v rámci možností dosud stála na straně Izraele. Na vše dohlíží Donald Trump a aniž by řekl jediné slovo kritiky, sleduje, jak Izrael pod Netanjahuem přímo poštvává další Araby proti jeho zemi a napětí eskaluje do nikdy nekončící spirály násilí a vzájemného odmítání.
Až nyní lze v kontextu výše uvedených historických selhání dvoustátního řešení kriticky komentovat počínání Organizace spojených národů a mnoha západních zemí, které spojují dvě zcela neslučitelné oblasti Západního břehu a Gazy, odsuzují hnutí Hamás ale nenavrhují alternativu a příliš málo tlačí na arabské státy, zejména na Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Egypt a Katar.
Dvoustátní řešení a sankce? Ano, ale jinak a se zapojením států Perského zálivu
Izrael pásmo Gazy nechce. Celkem sedmkrát se této oblasti Izraelci pokusili vzdát, pokaždé se jim ale toto počínaní vrátilo jako bumerang a jakmile stáhli vojska a dohled, Palestinci po několika letech opět zaútočili. Roky 1948, 1953, 1967 a 2001 jsou klíčové, protože Izrael dvoustátní řešení navrhl již čtyřikrát a byli to právě arabské státy, kdo v první řadě nesouhlasil. Klíčové jsou také roky 1995 a 2005, kdy Izrael dvakrát ponechal pásmo Gazy palestinské samosprávě a ta dvakrát ve vládě nad územím selhala. Výsledkem je dnešní válka v Gaze, protože to nebyli Izraelci, ale Fatah, kdo nedokázal nad radikalizací v Gaze roku 2007 udržet kontrolu a od té doby tamní občané živoří a radikalizují se.
Pokud by státy hlasující pro rezoluci měli ve svých týmech odborníky na Izrael, nemohli by navrhovat A, aniž by řekli také B. Nelze hlasovat pro vznik státu a tomuto státu nezajistit bezpečnost, nelze hlasovat pro vznik státu a tomuto státu nezajistit financování a také nelze hlasovat pro návrat pěti milionů uprchlíků do oblasti s HDP na úrovni Burkiny Faso a nezaměstnaností 45 % ještě před vypuknutím války. OSN odsoudilo Hamás, ale bylo to právě OSN, které nedokázalo v první řadě vynutit od stejných arabských států, které Hamás odsuzovaly, uznání státu Izrael v letech 1947, 1953, 1967 a 1973. Izrael má dnes nulovou důvěru ve schopnosti OSN a organizací pohrdá. Vzhledem k výše uvedeným historickým událostem se přístupu židovského státu nelze příliš divit.
Na závěr textu si dovolím spekulovat a vzhledem ke svému původu, příbuzným v oblasti a troufám si říct, že hluboké znalosti problematiky, funkční řešení nastíním.
Odborník na Izrael by podotkl, prvně oddělme oblast Gazy a Západního břehu. V druhé jmenované oblasti lze jasně vynutit dodržování vzájemných ujednání, potrestat protiprávní kroky Izraele sankcemi a schválit jednomyslnou rezoluci o odsouzení kroků nacionalistů z vlády Benjamina Netanjahua. Lze také skrze mezinárodní společenství přímo podpořit rozvoj vzdělávání, podnikání a infrastruktury. Bude-li v oblasti blahobyt, sníží se míra radikalizace a posílí se také místní instituce.
Řešení pro Západní břeh? Odsouzení kroků vlády Izraele, sankce na konkrétní politiky, jejichž nařízení porušují mezinárodní ujednání a sankce i na podniky, které se takového jednání přímo účastní. Zřízení fondu pro investice a tlak na Katar, Saúdskou Arábii a další státy, aby své finance věnovaly tomuto fondu, nikoli hnutí Hamás, které řeže hlavy izraelským civilistům.
Odborník na Izrael by podotkl podruhé, oblast Gazy nelze řešit bez účasti arabských států. Současné krveprolití je reputačně neúnosné, lidsky nepřijatelné a počet civilistů v oblasti, které odmítají arabské státy jako uprchlíky vpustit na své území, je příliš vysoký. Odsuzujeme Izrael? Dobrá, nabídněme alternativu. Izraelci by ocenili, kdyby například Katar, Saúdská Arábie, Egypt a Jordánsko vytvořily společnou koalici a vyslali do oblasti například 20 tisíc policistů a stejný počet učitelů. Izrael by jim takové řešení jistě i zaplatil, tím jsem si jistý.
Řešení pro Gazu? Koalice ochotných arabských států, která vyšle pořádkové jednotky, zajistí potření miltantních islamistů v oblasti a bude vymáhat právo v souladu s ujednáním o Palestinské autonomní oblasti. Deset až dvacet tisíc policistů, stejný počet učitelů a mezinárodní humanitární zásobovací koridor s možností kontroly izraelských úřadů. Okamžité zatčení všech lídrů hnutí Hamás na území arabských států a zahájení procesů s teroristy v neutrální zemi nebo pod dohledem Mezinárodního trestního tribunálu. Nelze tolerovat lídry hnutí Hamás žijící v luxusu Kataru v době, kdy jejich vlastní občané trpí, umírají a hladoví v důsledku jejich vlastních činů.
Odborník na Izrael by podotkl potřetí, nacionalismus v židovském státě nelze potřít přijetím deklarace, která je odtržená od reality a problematiku vnímá nespravedlivě i zkratkovitě. Taková deklarace naopak nacionalistické tendence posílí, kroky nacionalistů odůvodní mezinárodním tlakem a Netanjahu, jak má ve zvyku, využije ignoranství Španělů a dalších k upevnění vlastní pozice, což je pro Izrael, Gazu i Západní břeh tou nejhorší variantou. Netanjahuovi přispěchá na pomoc věrný Donald Trump a budeme ještě v horší situaci, než ve které jsme byli dříve.
Řešení pro Izrael? Sankce na konkrétní firmy a politiky, ale zároveň diplomacie skrze navržení alternativního řešení války v Gaze, například za přispění arabských států, které mají mnoho odsuzujících řečí, ale když se mají samy situací zabývat, Palestincům nepomohou. Je podivuhodné, že arabské státy na jedné straně podpořily rezoluci odsuzující hnutí Hamás a útok na civilisty 7. října, ale Khalid Mašal i Khalid al-Hajá zřejmě stále žijí v Kataru a Musa Abú Marzúk zas pobývá v Egyptě. Katar i Egypt útok Hamásu odsoudily, ale teroristy odpovědné za zvěrstva vedoucí k utrpení civilistů hostí se všemi poctami.
Rozhodně nebudou fungovat promluvy premiéra Španělska, který prohlásil, že nemá jadernou zbraň a tak nemůže Izrael v Gaze zastavit. Pronést takový výrok vůči zemi, která čtyřikrát ubránila svou vlastní existenci před státy, kteří jí napadli a chtěli tamní obyvatelstvo vymazat z povrchu zemského, je tou nejhorší ukázkou arogance, bohorovnosti a nevzdělanosti někoho, kdo by si měl umést nejprve před vlastním prahem. Není to ani 50 let, kdy ve Španělsku skončila diktatura generála Franca a Španělé roku 1977 přijali rozsáhlou amnestii, díky které unikli spravedlnosti všichni ti, kdo se na zločinech vojenské diktatury podíleli. Generál Franco byl odpovědný za vybombardování Guernicy a rozpoutání občanské války s odhadovaným půl milionem obětí. Od roku 1939 až do Francovy smrti roku 1975 vojenský režim zavraždil podle nejkonzervativnějších odhadů minimálně 200 tisíc dalších lidí.
Hlasování OSN tak bohužel znovu prokázalo, že ochota situaci skutečně řešit zůstává u pouhých utopických deklarací a nikdo dosud nevyvinul snahu zapojit do řešení i další arabské státy, s jejichž pomocí by mohly oblasti Západního břehu a Gazy konečně získat skutečnou vládu a nebýt donekonečna vykořisťované islámskými radikály sponzorovanými těmi stejnými státy, které často volají po humanismu, morálce a ukončení bojů.
Přijatá deklarace OSN tak jen nahrává Benjaminu Netanjahuovi i Donaldu Trumpovi zejména kvůli své hlouposti, zkratkovitosti i naivitě. Izraelci opět vidí západ, který nerozumí problematice a jen se ubezpečí, že je lepší přehlédnout několik Netanjahuových korupčních kauz, zneužití moci a zločinů proti lidskosti, než vydat osud země napospas stejnému mezinárodnímu společenství, které již selhalo mnohokrát v minulosti.
Tudy cesta k udržitelnému míru opravdu nevede. Jsem hrdý na přístup České republiky, která na nátlakovou, naivní a nedomyšlenou deklaraci nepřistoupila. Češi by i kvůli historickým vazbám a přátelství mezi naším a izraelským národem měli být naopak těmi, kteří navrhnou i vůči izraeli kritický, ale realizovatelný a promyšlený plán k dlouhodobě udržitelnému řešení pro Západní břeh, Gazu i Izrael.
