Politické násilí v USA spustila zapomenutá vražda manželů Hortmanových

Dnešní text píšu z pozice téměř radikálního kapitalisty pravicového libertariánského rázu. Dlouhodobě jsem názorově na voličském spektru, které před více než dekádou oslovovala tehdy čerstvě založená strana Svobodných. Zastávám svobodu názorů, včetně těch nejmenšinovějších, v doprovodu takové úrovně vzdělání, abychom byli jako společnost schopní rozlišit tu ideologii, která je závadná, a tu, která nabízí voličům společnosti skutečné recepty. Jsem pro absolutní svobodu vyznání, mám přátele mezi arabskou komunitou, procestoval jsem i Indii, střední Asii a Čínu. Vím tedy, jak jsou některé náboženské skupiny perzekuovány a jak jsou hluboce věřící lidé pomyslně nazí, když jim tamní vlády jejich víru zakazují a vyznání omezují. Jsem také pro absolutní politickou svobodu, tedy pro prostor všem skupinám včetně těch radikálních z levého, pravého, liberartariánského i marxistického spektra společnosti, což má samozřejmě své meze u skupin, které by svá politická přesvědčení plánovaly prosazovat násilím nebo by násilí bylo součástí jejich politcké nabídky.

Tento úvod píši proto, že evropskou společnost, ale i současné Spojené státy zachvátila slovy Jiřího Peheho studená občanská válka. Tento termín mi přijde příhodný a pro následující text si slova publicisty a moudrého muže vypůjčím. V této probíhající studené občanské válce lze již dnes pozorovat její první oběti. Jednou z nich je Charles Kirk, ultrakonzervativní aktivista a influencer, jehož vidění světa bylo vším, jen ne vizí mírumilovného a svobodného soužití lidských bytostí. Nebudu dlouze zabíhat do detailů Kirkových přesvědčení, ale jakmile jako otec dvou dcer slyším, že by sám Charles Kirk nedovolil své 10 leté dceři potratit, pokud by byla zneužita či znásilněna, nepotřebuji slyšet víc. Článek ale nehodlám věnovat Kirkově ideologii, o které bylo již ve veřejném prostoru řečeno mnoho, ale chci připomenout další nevinné oběti politické nenávisti ve Spojených státech, které byl dokonce sám Kirk nedílnou součástí a ve svých následovnících tuto nenávist posiloval. Popíral výsledky prezidentských voleb z roku 2020, živil konspirační teorie a živil také nenávist ve spojení s takzvanými kulturními válkami, které ani mě samotnému nejsou nijak zvlášť po chuti. Odmítání Kirkova přesvědčení ale není důvodem k vraždě a ani se jím stát nesmí. České pořekadlo „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ je u politicky motivovaného násilí příhodné. Každá kulka vystřelená na politika jedné či druhé strany se vrátí desetinásobně v podobě nenávisti, rozdělené společnosti a stále větší nesmiřitelnosti rozličných politických táborů, které zapomínají na svůj hlavní účel, kterým je práce pro občany.

Zatímco svět stále zaplavují titulky o životě, smrti a osobnosti Charlese Kirka, první bestiální politicky motivovaná vražda se v USA uskutečnila již o tři měsíce dříve před Kirkovou smrtí. Dnes již většinou společnosti zapomenutí manželé Hortmanovi byli prvními, kteří padli za oběť nesmiřitelnosti obou politických táborů ve Spojených státech.

Jména Melissy Hortmanové a Marka Hortmana jsou dnes již většinově zapomenuta. Studenou občanskou válku v USA ale započala právě chladnokrevná a politicky motivovaná vražda manželů Hortmanových v červnu tohoto roku.

Dne 14. června 2025 vstoupil Vance Luther Boelter na pozemek manželského páru Hortmannových ve městě Brooklyn Park. Podle vlastních slov s Markem Hortmannem ani nepromluvil a třemi ranami jej střelil skrze vstupní dveře. Ve chvíli, kdy se Melissa Hortmanová snažila uprchnout do druhého patra, zastřelil jí Boelter jedinou ranou do hlavy. Vrah neušetřil ani psa manželů, kterého taktéž zastřelil a když bylo násilné dílo dokonáno, Boelter z domu odjel. Až později ale policisté zjistili, že Luther Vance Boelter nenavštívil Hortmanovy jako první. O několik hodin dříve byli postřeleni také manželé Hofmanovi, John a Yvette.

Motivy Boelterova činu byly čistě politické. Melissa Hortman byla členkou kongresu státu Minnessota za demokratickou stranu a John Hofman byl soudcem a taktéž jej jmenovali demokraté. Yvette Hofmanová a Mark Hortman se provinili pouze tím, že byli ve špatný čas na špatném místě. Mark Hortman zaplatil životem a Yvette Hofmanová se svým manželem vyvázli s těžkými poraněními.

Boelter ale nechtěl zavraždit pouze tyto čtyři politiky, jejichž názory pohrdal. Vytvořil seznam více než 45 lidí, mezi nimiž byli demokratičtí zákonodárci, zástupci instituce Planned Parenthood, kteří schvalují a provádí interrupce a Boelter plánoval zabít i aktivisty bojující proti potratům, podobné již zmíněnému Charlesi Kirkovi, akorát s opačnými názory. Sám Boelter, jak vyšlo najevo z policejních spisů, své cíle sledoval a pořídil si falešnou uniformu policisty a insigniemi místních ochránců zákona si také nechal polepit své auto. Vrah manželů Hortmanových na svých sociálních sítích často sdílel teze, že v USA vypukne po zvolení Kamaly Harris občanská válka nebo také označil demokratické politiky za monstra a zrůdy kvůli jejich politice volby pro ženy, které zvažují interrupci.

Násilnou smrt Charlese Kirka a manželů Hortmannových lze dokonce i porovnat. Z dostupných dokumentů lze zjistit, kolik evropských a dalších politiků násilí na Kirkovi odsoudilo a zda tak učinili i u Melissy a Marka Hortmannových či nikoliv. Jisté je, že pražský kardinál Dominik Duka rozhodně za političku z Minessoty a jejího manžela mši nevedl a nikdo z českých politiků rozhodně nesepsal dopis americkému zastoupení v České republice a samozvaní vlastenci a národovci, kteří vynáší Charlese Kirka do nebes jako obětního beránka kulturních válek, manželům Hortmannovým nevěnovali ani ušmudlaný příspěvek na sociálních sítích.

Zastrašit, umlčet, zotročit, nenávidí. Tato slova znesvářené voličské tábory neusmíří a zatímco je Okamura jedním z těch, kdo Kirka vynáší do nebes, o smrti Melissy Hortmanové a jejího manžela na profilu lídra SPD není v období 15. až 20. června tohoto roku ani slovo.

A reakce na útok proti manželům Hofmanovým a brutální vraždu Hortmanových v USA? Donald Trump útok veřejně odsoudil, ale žádný další člen jeho administrativy veřejně nevyjádřil nad násilným činem lítost a někteří republikáni, například senátor Mike Lee za Utah, se vraždě přímo vysmívali. Lee na sociálních sítích reagoval slovy „Tohle se děje marxistům, když není po jejich“ a jeho kolega, Derrick Van Orden z Wisconsinu, reagoval podobným způsobem a vyjádřil se slovy „To byl ve skutečnosti určitě nějaký odpůrce Trumpa, pro kterého tito levičáci nebyli dost vlevo a tak je zastřelil,“ a ačkoliv oba zmínění čelili tvrdé reakci veřejnosti, ze strany republikánů nepřišlo jediné slovo kritiky za jejich nepřijatelné a vůči společnosti neodpovědné reakce.

Hřebiček do rakve rozdělené společnosti zatloukl Donald Trump až dne 16. září, kdy během smutečního ceremioniálu v Kongresu Spojených států reagoval na dotaz zástupců médií, kteří se jej ptali na srovnání smrti Charlese Kirka s manželi Hortmanovými slovy „Who?“, následně se usmál a předal prostor k otázce jinému novináři. Během pompézních oslav života a myšlenek Charlese Kirka vystoupili s projevy čelní představitelé Trumpovy administrativy - Mark Rubio, Peter Hegseth, J. D. Vance, Mike Johnson a dokonce i Robert F. Kennedy. Ti všichni ve svých podtrhli domnělý politický motiv vraždy Charlese Kirka, ale ani slovem nezmínili předchozí brutální vraždu Melissy a Marka Hortmanových.

Kvůli smrti Kirka 10. září nechal prezident Trump vlajky Spojených států na Bílém domě stažené jako jako znak pocty. Prezidentským dekretem zároveň Trump přikázal všem vládním institucím a veřejným budovám učinit totéž. V Arizoně se navíc na místním stadionu s kapacitou 70 000 návštěvníků chystá 21. září smuteční akce, kde promluví prezident i přední členové vlády znovu. O Melisse a Marku Hortmanových opět není slyšet ani slovo.

Chvíle, kdy se měly oba názorové proudy od umírněných po ty nejradikálnější skupiny republikánů i demokratů sjednotit, byla nenávratně promarněna pokusem o zdůraznění preferované ideologie hnutí MAGA, kterou reprezentoval právě Charles Kirk. Neradno dodávat, že den před svou smrtí to byla právě Melissa Hortman, kdo podpořil republikánský návrh na odejmutí financování zdravotní péče nezdokumentovaným migrantům, čímž de facto plnila Trumpův antiimigrační program a právě díky hlasů Hortmanové a dalších dvou disentních demokratů byl zákon schválen. Hortmanová byla na rozdíl od Charlieho Kirka středová, konsenzuální a ve svých názorech umírněná.

Charlie Kirk nebyl kapitalista ani konzervativec mého gusta. Jeho vize svobody byla podobná teokratické vládě, kterou jsme tu měli od 13. do minimálně 18. století a jako fanoušek historie bych tuto dobu ponechal v učebnicích a nezaváděl jí do současné společnosti. I tak ale lidsky i politicky odsuzuji jeho vraždu bez výhrad, protože lidé jako on musí být poraženi rozumem a vzděláním, nikoli kulkou do krku. Onen dvojí metr u smrti Charlese Kirka a manželů Hortmanových ale nelze jen tak přejít mlčením a zapomenutím těch, jejichž životy vyhasly ze stejných, ba možná i zvrhlejších motivů neméně politicky motivovaného vraha. Dnes křičí konzervativci, kteří chtěli uctít Kirka minutou ticha v Evropském parlamentu a nebylo jim to umožněno. Proč proboha, ptám se. Co měl ultrakonzervativní evangelikán a aktivista za méně společenských práv společného s Evropou nebo místními institucemi? Proč vede Dominik Duka mši za Charlese Kirka, jehož politické přesvědčení je na míle vzdálené společnosti, kterou v Evropě již desítky let od pádu totality ve východní Evropě budujeme?

Pokud by oni navrhovatelé nevolali po minutě ticha za Kirka, ale za oběti politického násilí včetně uctění života Melissy Hortmanové a jejího manžela, k návrhu politiků na míle vzdálených mému osobnímu přesvědčení bych se okamžitě připojil a to klidně i veřejně před svými přáteli. Jako celek totiž vyhaslé životy Kirka, Hortmanových a dalších v Evropě neznámých obětí politicky motivovaného násilí líčí jiný, ale smutný příběh o současné době a nenávisti, která nás jako lidstvo rozkládá zevnitř.

Jen odvážní politici dokáží odsoudit činy proti těm, jejichž názory jsou jim cizí. A přesně takové politiky dnešní společnost zoufale potřebuje. Nemohu se ale ubránit dojmu, že jich je dnes v Evropě i Spojených státech zoufalý nedostatek.