Rusové bleskově dobývají Afriku a nenaráží na odpor

Od roku 2020 byla Evropa plně zaměstnána pandemií koronaviru a následně válkou na Ukrajině. Režim Vladimira Putina ale současně s ofenzivou na evropské půdě započal i skrytou a často až neviditelnou ofenzivu napříč střední a severní Afrikou v zemích, kde dosud vliv a historické konexe uplatňovali zejména Francouzi a Britové.

Rusové místním diktátorům dodávali zbraně, podporovali opoziční skupiny, vysílali vojenské instruktory a posléze i ozbrojené žoldáky z řad soukromé Wagnerovy armády. Tento krok se Vladimiru Putinovi vyplácí - dnes kontroluje přes osm zemí střední i severní Afriky a ve spolupráci se spřízněnými režimy, jimž pomáhá udržet se u moci, využívá tamní nerostné zdroje za zlomek ceny.

Celá situace je problematická zejména pro Evropu. Na dodávkách uranu z Nigeru a dalších vzácných kovů například z Mali či potravinářských surovin ze Súdánu jsou evropští producenti závislí. Přerušení dodávek je tak další komplikací pro již těžce zkoušený evropský průmysl a jako bonus Rusové získali přístup k ohromným zásobám zlata i fosilních paliv.

Centrem pozornosti Vladimira Putina se staly primárně ty nejchudší a nejzranitelnější země střední Afriky v pásmu Sahelu. Jde o Centrální africkou republiku, Čad, Mali, Niger, Burkinu Faso, Togo a další menší země, ruští vojenští instruktoři jsou i v Rovníkové Guinei, Mozambiku a Guinei-Bissau.

Jednotlivě jde o extrémně chudé země často na chvostu ekonomického výkonu světa, společně ale zabírají státy pod ruským vlivem území o velikosti dvou třetin Evropy a jde často o přední exportéry drahých kovů a v některých případech - Libye, Mozabik - i ropy a zemního plynu. Rusové těží stovky tun zlata ročně v hodnotě miliard dolarů a úspěšně narušují také dodavatelské řetězce v potravinářství a energetice.

Strategie ruského režimu je přitom primitivně jednoduchá a zřejmě i ke svému překvapení dosud Rusové naráží na odpor pouze ve výjimečných případech.

Ekonomická partnerství založená na vzájemné toleranci a kulturním sblížení? Takto Rusové neuvažují a zřejmě ani uvažovat nikdy nebudou. Režim se řídí primitivní taktikou složenou ze tří kroků - nejprve uplatí místního diktátora a zajistí mu skrze žoldáky a dodávky zbraní moc, následně pak Rusové získají těžební koncese za pakatel a neúprosně vykořisťují nerostné bohatství. Nemyslí při tom na klima, hodnotu lidského života či rozvoj místních komunit.

Takto Vladimir Putin postupoval v Mali, kde skrze Wagnerovu armádu zlikvidoval opozici diktátora Asima Goity, který uchopil moc skrze Rusy podporovaný puč v roce 2020 doprovázený stovkami civilních obětí, za které byly odpovědné nejen malijské jednotky, ale i ruští Wagnerovci. Stejný scénář proběhl v Čadu, kde uchopil moc Mahamat Itno v roce 2021, taktéž podporovaný Wagnerovci a zásobovaný ruskými zbrojními dodávkami. Totéž platí pro Faustina-Archangé Touaréda, diktátora v Centrální africké republice - scénář se nezměnil ale ani v Nigeru, Mozambiku a Burkině Faso.

Putin si vždy vybral svého koně, dodal mu potřebné zbraně i vojáky a následně si zajistil těžební práva a kontrolu nad exportem země. Výjimku ve výše uvedené strategii Rusů tvoří Súdán a Libye, kde Rusové podporovali obě vzbouřenecké skupiny účastníci se občanské války a až posléze si vybírali stranu, ke které se přikloní. V Súdánu tak docházelo k paradoxní situaci, kdy po sobě dvě znepřátelené strany střílely ruskými raketomety a do země létala zásobovací letadla a zbrojní dodávky Rusové dělili oběma stranám. Zatímco v Libyi Putinův režim podporuje chalífu Haftara ovládajícího východ země, v Súdánu bojují Wagnerovci na straně Súdánských ozbrojených sil (SAF) i na straně jejich protivníků, Jednotek rychlé podpory (RSF). Vojenská přítomnost Rusů v Súdánu vedla k uzavření partnerství skrze SAF a došlo k uzavření vojenských dohod, díky nimž si Putinův režim zajistil vybudování nové námořní základny v zemi.

Ačkoli to zní neuvěřitelně, puče v Mali, Súdánu, Nigeru, Čadu a Burkině Faso proběhly v letech 2020 až 2024 za ruské logistické i vojenské podpory v době, kdy Vladimir Putin zároveň válčil na Ukrajině. Evropané dosud dění v klíčových a strategických zemích střední Evropy nevěnovali příliš pozornosti. Francouzi se kvůli ruskému vlivu museli stáhnout z Mali i Nigeru a dosavadní export uranu do Francie se přeorientoval na Rusko, což zásadně omezilo rafinerie ve Francii i USA, které byly na africké zemi a jejích dodávkách závislé.

Narozdíl od evropských států typu Nizozemska, Francie, Británie nebo Španělska, neměli Rusové nikdy jedinou zaoceánskou kolonii a jediný pokus kozáků založit v dnešním Džibutsku osadu a rozšířit ruský vliv skončil fiaskem, kdy během pouhého týdne rozprášili kozáky Francouzi.

Dnes je Vladimir Putin reálně největší koloniální mocností světa. Neúprosně od roku 2018 buduje kolonie napříč Afrikou a dnes území pod ruskou kontrolou ve spolupráci s místními diktátory dosahuje ohromných rozměrů na úrovni dvou třetin pevninské evropy. V zemích Sahelu se navíc nachází neprozkoumaná ložiska nerostných zdrojů a těžba nehledí na ekologii ani lidské životy, což Rusové vždy oceňovali. Sofistikovaným zbraním a zkušeným vojenským instruktorům navíc nejsou místní povstalecké a polovojenské jednotky schopné čelit, díky čemu Rusové nenaráží na téměř žádný odpor.

Každým rokem se ruský vliv v Africe rozšiřuje a poslední dosud byla Burkina Faso, kde si Vladimir Putin vychovává ambiciozního plukovníka Ibrahima Traorého a zároveň si zajistil koncese pro těžbu zlata v roční hodnotě zhruba 7 miliard dolarů. Ruská dominance v Africe je nebezpečná pro samotné Afričany, ale také i pro Evropu, která na chudý kontinent spoléhala v četných dodávkách pro potravináře ale i energetiky.

Jen pro představu - pokud by se Vladimir Putin o něco pokusil v Etiopii nebo Ghaně, může dnes již ohrožený trh s kakaem a kávou zcela zkolabovat. Ceny obou komodit jsou na historických maximech a mezi lety 2020 až 2025 stouply v případě kávy trojnásobně, v případě kakaa dokonce desetinásobně.

Ruská dominance nad Afrikou se nás týká více než si často umíme připustit.

Použité zdroje: